12. 4. 2018 / Daniel Veselý
Svět nyní napjatě očekává, zda americký prezident Donald Trump ve spolupráci s Velkou Británií a Francií splní svůj slib a potrestá syrského prezidenta Bašára Asada za chemický útok v Dúmě. Ačkoli není vůbec vyloučeno, že tento ohavný zločin má na svědomí damašská vláda, prozatím o tom neexistují přesvědčivé důkazy. Syrský konflikt se v průběhu uplynulých let přeměnil na obrovskou bitvu, v níž znepřátelené mocnosti prosazují své sobecké cíle, aniž by přihlížely k zájmům obyčejných Syřanů. Mnozí z nich jsou již vleklou válkou naprosto vyčerpáni a přejí si, aby už konečně skončila a aby se mohli vrátit do svých domovů.
Nemohou souhlasit s názorem, že Spojené státy během doby, kdy v Oválné pracovně úřadoval prezident Barack Obama, seděly s rukama v klíně a nečinně přihlížely vraždění v Levantě. Mainstreamová periodika, především listy Washington Post a New York Times, již před několika lety informovala o tom, jak Obamův kabinet nejpozději od roku 2012 (tedy téměř na začátku syrské občanské války) financoval, trénoval a vyzbrojoval tisíce protiasadovských rebelů za miliardu dolarů ročně ve snaze svrhnout syrský režim. CIA souběžně realizovala vlastní program spočívající v transferu zbraní do rukou syrských povstalců.
Jenže tato strategie hrála zásadní roli při posílení džihádistických elementů v Sýrii a Iráku, včetně teroristického kultu Daeše, jak uvádí aktuální zpráva investigativní organizace Conflict Armament Research (CAR), která monitoruje dodávky munice, zbraní a vojenského materiálu. Na prohlubování válečného konfliktu v Sýrii se podílela nejen Obamova administrativa, ale především arabské monarchie a Turecko, které zde podporovaly všemožná islamistická seskupení. A islamisté z káidistické fronty an-Nusra hráli již v roce 2013 (tedy dva roky po vypuknutí povstání proti Bašáru Asadovi) v syrském válečném kotli prim coby vysoce efektivní bojová formace. Ostatně ozbrojená opozice syrského prezidenta v roce 2015 téměř srazila na kolena. Do hry se posléze vložil Kreml, aby svého klienta před porážkou zachránil.
Tato fakta je nutno v souvislosti s neoddiskutovatelnými válečnými zločiny damašské vlády a jejích podporovatelů v Moskvě a Teheránu, o nichž vrchovatou měrou píší západní tiskoviny. Jinak řečeno, válka v Sýrii je horlivě sycena z mnoha stran, z nichž ani jedna nezohledňuje potřeby obyčejných Syřanů.
Očekávaná vojenská odpověď USA, Velké Británie a Francie se vší pravděpodobností nezabrání Asadovi a jeho spojencům, aby pokračovali ve vojenské ofenzivě proti zbývajícím ohniskům odporu. Syrská vláda nyní kontroluje nejlidnatější části Sýrie, kde se už neválčí a kam se pomalu vrací život. Země je nyní rozdělena na tři zóny: Asad společně s Rusy a Íránci ovládají většinu syrského území včetně Damašku a dalších městských center, sunnitští fundamentalisté podporovaní Tureckem kontrolují provincii Idlíb, Ankara provedla agresi do Afrinu, kde podle kurdských aktivistů za nezájmu západních politických špiček usmrtila 500 civilistů, sever a východ Sýrie prozatím ovládají Kurdové, za nimiž stojí 2000 amerických vojáků. Syrští Kurdové, kteří se obávají dalšího postupu Ankary a s ní spolupracujících sunnitských fundamentalistů, v budoucnu patrně s Damaškem uzavřou dohodu.
Trumpovo rozhodnutí z minulého týdne, kdy americký prezident oznámil stažení amerických jednotek ze Sýrie, nezměnil patrně jen zločin v Dúmě, ale i jeho nový poradce pro národní bezpečnost John Bolton a nově jmenovaný šéf americké diplomacie Mike Pompeo. Bolton je jedním z nejextrémnějších jestřábů éry George W. Bushe, který pohrdá mezinárodním právem a diplomacií a který prosazuje vojenskou konfrontaci nehledě na následky. Pompeo je zarytým odpůrcem islámského fundamentalismu, syrského režimu a Ruska. Bolton společně s Pompeem mají zálusk především na Írán, který v důsledku katastrofální americké okupace posílil své pozice nejen v Iráku, ale i v Sýrii.
Vzrůstající vliv Teheránu a Hizballáhu pravděpodobně přiměl Izrael, aby opět vojensky zasáhl v Sýrii. Tel Aviv, který v Sýrii podporuje protiasadovské rebely včetně syrské odnože Al-Káidy, zaútočil na leteckou základnu T4, zřejmě proto, aby odvrátil pozornost od vlastního masakru v Gaze. Je docela pozoruhodné, že vojenské vpády Turecka a Izraele do Sýrie, jež je nominálně suverénním státem, nevzbuzují téměř žádné emoce.
Spojené státy nemají morální právo útočit nikde na Blízkém východě, kde již zavinily tolik destrukce. Ilegální invaze do Iráku zčásti hrála roli při zahájení syrské tragédie a jen Američany vedené nálety v Sýrii mají na svědomí 3600 až 5600 civilistů, aniž by se zvedla vlna spravedlivého protestu. Veškerá americká dobrodružství na Blízkém východě končívají tragicky. I potenciální americký útok na Sýrii by jen prodloužil válečné utrpení, jak v Guardianu konstatuje novinář Simon Jenkins. Pouze Asadovo konečné vítězství, ať to zní jakkoliv cynicky, může ukončit válku, píše Jenkins. Taková je prostě realita, ať se nám to líbí, nebo nelíbí. Tento názor jsem si vyslechl i v hlavním městě iráckého Kurdistánu Erbíl od jednoho syrského novináře, který nesnáší Asadův režim, ale na jméno nemůže přijít ani ozbrojené opozici. Tento mladý muž se chce vrátit domů a přeje si, aby Asad už konečně zvítězil, neboť všechno je lepší než válka.
Diskuse