Je nutné, abychom kriticky reflektovali především události, které sami můžeme ovlivnit
19. 4. 2018 / Daniel Veselý
Ačkoli je naprosto důležité nekompromisně odsoudit válečné zločiny Asadovy vlády, smutným faktem zůstává, že je to to nejpohodlnější a také jediné, co můžeme udělat. Západní země včetně České republiky na rozdíl od Rusů, Íránců a Hizballáhu totiž nemají žádné účinné páky, aby jednání damašské vlády mohly jakkoliv změnit - ledaže by systematicky bombardovaly asadovská vojska, a vytvořily tak další blízkovýchodní apokalypsu. Je ovšem symptomatické, že západní politické špičky a sdělovací prostředky se nejhlasitěji ozývají tehdy, kdy zločiny páchají naši oficiální nepřátelé, a ony to vůbec nemohou ovlivnit.
Je naprosto přirozené a logické, když protestujeme proti nelegálnímu vojenskému zásahu USA, Velké Británie a Francie, jenž nebyl schválen Kongresem ani britským a francouzským parlamentem a byl realizován, aniž by útočící země měly k dispozici nevyvratitelný důkaz o Asadově vině za zločin v Dúmě. Jestliže došlo k flagrantnímu porušení mezinárodního práva (úder nebyl autorizován RB OSN a Sýrie žádnou z útočících zemí nenapadla) a inspektoři z Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) ani nezačali vykonávat svou práci, je přímo povinností západních novinářů a intelektuálů spojenecký útok odsoudit, a vytvořit tak tlak na příslušné politické činitele, aby jednali v souladu s národními a mezinárodními právními normami. Toto konání se nikterak nevylučuje s oprávněným odsudkem zločinů, jichž se v Sýrii dopouští Damašek a jeho komplicové.
Hovoříme-li o nezpochybnitelných Asadových zvěrstvech, je nutné, abychom vycházeli z dostupných informačních zdrojů, což je v případě konfliktu v Levantě velice obtížné. Drtivá většina informací publikovaných v západních sdělovacích prostředcích, jakož i ve zprávách lidskoprávních organizací, totiž exkluzivně pochází od organizací netajících se záští vůči Asadovu režimu. Západní reportéři a novináři z bezpečnostních důvodů nemohou pracovat v oblastech kontrolovaných ozbrojenou opozicí a paradoxně působí pouze na území kontrolovaném Asadovou vládou, kde naopak existuje riziko, že podlehnou syrské a ruské propagandě.
Statistiky proopoziční organizace Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR) k březnu 2017 uvádějí, že Asadův režim je od zahájení konfliktu v březnu 2011 odpovědný za smrt 83 500 civilistů (27 500 Syřanů zahynulo při vládních leteckých útocích a 14 600 osob bylo umučeno), přičemž opozice včetně Daeše usmrtila 10 300 civilistů, Turecko 500 civilistů a koalice vedená Spojenými státy zabila 920 osob (poslední údaj je jednoznačně podhodnocený, neboť Američany vedené nálety podle nezávislé organizace Airwars připravily o život 3600 až 5600 syrských civilistů). Aktualizované údaje SOHR z března letošního roku ukazují, že konflikt v Sýrii primárně není genocidní mašinérií vraždícího maniaka v Damašku, nýbrž komplexním bitevním polem, kde dosud zemřelo 122 tisíc příslušníků vládních sil a 125 tisíc opozičních bojovníků. Otázkou zůstává, do jaké míry lze brát poznatky organizace stranící jedné straně konfliktu za bernou minci. Vzhledem k jednoznačné vojenské převaze Asadovy armády ale můžeme předpokládat, že za většinu usmrcených civilistů skutečně nese odpovědnost Damašek.
Poslední dobou se zdá, že hlasy, zpochybňující oficiální narativ syrského konfliktu, jsou stále více ostrakizovány jako apologetové vraždícího Asada nebo šiřitelé ruské propagandy. A třebaže existují nesoudní novináři, kteří bez skrupulí popírají zjevné zločiny damašské vlády, nelze všechny, kdo odmítají přistoupit na černobílé pojetí konfliktu v Levantě, házet do jednoho pytle. Tento týden se terčem hněvu establishmentových médií stal blízkovýchodní reportér Robert Fisk kvůli tomu, že zveřejnil svědectví, podle nějž v Dúmě k žádnému chemickému útoku nedošlo. Fisk je jediným západním reportérem, který Dúmu navštívil bez doprovodu syrských vojáků. Reportér čtenářům předkládá alternativní verzi tragické události, když cituje místního lékaře, jenž sice nezpochybňuje autentičnost záběrů dusících se nešťastníků, nicméně tvrdí, že tito lidé se dusili kvůli zvířenému prachu a nedostatku vzduchu v krytech. Navíc žádná z osob, jež Fisk v Dúmě zpovídal, nepotvrdila, že by onoho osudného dne došlo k chemickému útoku.
Ač nemusíme s těmito tvrzeními vůbec souhlasit, protože běží o výpovědi osob žijících pod policejním režimem, jedná se o poznatky získané přímo na místě činu - a nikoliv o poznatky protivládních aktivistů, jež západní média nekriticky přebírají. Robert Fisk navíc není žádným obhájcem syrského režimu, jelikož jej v témže textu (jako ostatně i v jiných svých textech) nazývá „nemilosrdnou diktaturou“.
Jestliže jsou i další hlasy kritizující odůvodnění západního vojenského zásahu v Sýrii ostrakizovány jako „Asadovi apologetové pracující na britských univerzitách“, musím souhlasit s názorem bývalého korespondenta New York Times Stephena Kinzera, který konstatuje, že se na „zpravodajství o válce v Sýrii bude vzpomínat jako na jednu z nejostudnějších epizod v dějinách (amerického) tisku“. Každý má přece právo na svůj názor – i právo mýlit se, aniž by za to byl automaticky ostouzen v médiích.
Diskuse