9. 7. 2018 / Daniel Veselý
Liberální komentátor Simon Tisdall si podle mého soudu klade zcela absurdní otázku. Trumpovy Spojené státy jsou dle Tisdallova mínění patrně světu nebezpečné kvůli tomu, že zpochybňují samotný účel Severoatlantické aliance. Komentátor zastává názor, že taková představa by ještě před 18 měsíci byla mimo jakoukoliv relevanci. Jenže před necelými pěti lety organizace Worldwide Independent Network a Gallup International Association provedly globální průzkum veřejného mínění, jehož výsledky, jež zveřejnila BBC, Tisdallovu domněnku naprosto vyvracejí.
Téměř 70 tisíc respondentů z 65 států na konci roku 2013 odpovídalo na otázku „Jaká země představuje největší hrozbu pro mír?“ Zhruba 24 procent dotázaných uvedlo, že největší hrozbu představují Spojené státy. Na druhém místě se s patřičným odstupem umístil Pákistán (8 procent), na třetím místě Čína (6 procent) a čtvrté místo s pěti procenty obsadily hned čtyři země – Afghánistán, Írán, Izrael a Severní Korea. Dnes na Západě tolik obávané Rusko se umístilo až na 12. místě (2 procenta).
Nutno zdůraznit, že tehdy v Oválné pracovně úřadoval relativně oblíbený prezident Barack Obama, takže dnes, ve světle Trumpovým nezodpovědných eskapád doma a na mezinárodním poli, by procento těch, kdo spatřují největší hrozbu ve Spojených státech, bylo bezesporu vyšší - což o čtyři roky později potvrdil jiný průzkum veřejného mínění. Totéž lze konstatovat i o Rusku, jelikož Kreml v roce 2014 anektoval Krym, podporoval proruské separatisty na východě Ukrajiny a o rok později přímo vstoupil do syrského konfliktu. Ale i kdyby se počet respondentů spatřujících v Rusku největší světovou hrozbu zdvojnásobil či ztrojnásobil, Kreml by za Bílým domem notně zaostával. Skutečnost, že Worldwide Independent Network a Gallup International Association nikdy už tuto otázku nepředložily, o mnohém vypovídá.
V roce 2017 společnost Pew Research Center položila respondentům z 30 zemí podobnou otázku. Zhruba 35 procent dotázaných označilo Spojené státy za „zásadní hrozbu“. Světová veřejnost celkem oprávněně vnímá USA jako primární hrozbu a o této skutečnosti by se měla vést zanícená debata v mainstreamových sdělovacích prostředcích. Simon Tisdall tento očividný fakt buďto nezná, nebo jej záměrně ignoruje.
Souhlasím s Tisdallovým názorem, že se Trumpova administrativa
v mezinárodní aréně chová jako ze řetězu utržená demoliční četa.
Vypovězení pařížské klimatické dohody a jaderné dohody s Íránem, jakož i drastické škrty v rozpočtu pro klíčové
mezinárodní instituce zásadně přispívají k prohlubující se izolaci Spojených
států.
Nicméně Severoatlantická aliance jen stěží představuje záruku míru a kolektivní bezpečnosti, jak míní Tisdall. Považuji NATO za relikt studené války, který měl zaniknout spolu s Varšavskou smlouvou. Následnou expanzi Severoatlantické aliance směrem k hranicím naprosto vyčerpaného Ruska vnímám jako nezodpovědný avanturismus. Vojenské intervence Aliance v Kosovu, Afghánistánu a Libyi ke kýžené bezpečnostní stabilitě nepřispěly, ba právě naopak.
Hovoříme-li o potenciálním rozbití transatlantických vazeb Donaldem Trumpem tváří v tvář Rusku a úsilí Kremlu o destabilizaci západních vlád - ať už skutečném či imaginárním - Kreml především využívá chyb svých protivníků. Vzestup xenofobie a populismu v USA a Evropě není přímým důsledkem podvratných aktivit Kremlu. Zastávám názor, že s nepřítelem je třeba hovořit; je nutno pochopit jeho chování, analyzovat jej a adaptovat takovou politickou strategii, která by vedla ke zmírnění mezinárodního napětí. Od Trumpova kabinetu můžeme očekávat všechno možné, ale nikoli soudnou a konstruktivní politickou agendu.
Diskuse