Národní mobilita není sprostý pojem!

7. 3. 2019 / Beno Trávníček Brodský

Měl by si úplně na začátku vyjasnit, kterými směry tečou hlavní proudy zboží a osob a jak to udělat, aby tekly co nejméně konfliktně z pohledu dopravního a současně z pohledu zátěže životního prostředí (emise, hluk, ucpání prostoru kolovými plechovkami a lochneskami). To, že možná - jednou - zázračně - dostavíme komplexní síť dálnic, přece vůbec automaticky neznamená, že převážet náklady i lidi po ose je to nejlepší a že tedy masivní a rychlý rozvoj železniční sítě není třeba.

Je také už načase vzít v úvahu, že zaklínadlo energetické náročností železnic a celkově elektromobility se stává lichým. Zlepšuje se dostupnost solární energie zejména lokálně získávané – bez přenosových ztrát, za využití nejrůznějších úložišť, časem nepochybně s využitím dvoucestných inteligentních sítí. Navíc, jak víme, lidstvo nevyužívá ani jedno procento sluneční energie, která je k dispozici – zdroje jsou tak v reálném horizontu nevyčerpatelné a míra rozvoje tak závisí v podstatě jen na technologických schopnostech dobře recyklovat nezbytné suroviny pro výrobu potřebných zařízení a na schopnostech legislativy organizovat systém lépe než stavbou solárních elektráren na palouku. Pokud se ukáže výroba solární elektrické energie drahá díky investičním či provozním pobídkám státu, nic státu nebrání začít tyto zdroje budovat i přímo jako státní investici a pobídky tak de facto vyplácet sám sobě. Současně je třeba zamezit zbytečným vývozům vyrobené elektřiny (tj. zbytečnému vývozu našeho společného životního prostředí).

Chápu, že naše země má skoro vždycky problém s dobrým – včasným - komplexním řešením čehokoliv. Typickým příkladem poslední doby je situace, kdy potřebujeme do roku 2024 cca 700 tisíc tun odpadů ročně, které máme hlavně v popelnicích, přesunout ze skládek do zařízení pro energetické využívání odpadu (ZEVO, dříve spalovna), a proto žádné spalovny nestavíme (na rozdíl třeba od Polska), byť jsou díky jasným předpisům na ochranu ovzduší emisně nekonfliktní a mohou postupně nahrazovat třeba bloky hnědouhelných elektráren (elektráren, které již mají hotovou infrastrukturu a ze spalování uhlí nepochybně horší emise než moderní spalovna ze spalování všudypřítomných odpadů).

Ale zpět k mobilitě. Bohužel i novináři v našich hlavních sdělovadlech pořád dokola lkají nad rozlitým mlékem dálnic a obcují s džinem mýtního systému, ale na systémové dotazy – například na plán rozvoje železnic (chápej stavbu a modernizaci kolejí organizovanou státem) nebo plán rozvoje elektromobility (chápej úspěšnou stimulaci výrobců státem k produkci levných elektromobilů a levných solárních dobíjecích stanic, případně stavbu národních solárních zdrojů) se politiků důsledně a důrazně nevyptávají. Proč taky – mohli by je kluky rozzlobit!! Bubu.

Není asi pochyb o tom, že existuje řada partikulárních zájmů, které půjdou často proti systému, který by byl postaven hlavně na snaze ochránit naše společné životní prostředí před účinky hloupě zorganizované národní mobility. Od toho je tu ale stát (ministerstvo dopravy), aby tento systém dobře skloubil. Pokud nechci, aby mi někde korzovaly tisíce kamionů, a potřebuji tam dostat náklad, musím tam posílit či postavit železnici. Bez téhle logiky těžko může být lépe a kamiony budou dál roztloukat naše silnice a mosty, které nedokážeme dostatečně rychle spravovat. Z velké části přestárlá auta se spalovacími motory budou dál znečišťovat lokální ovzduší a současně podporovat klimatické změny. A naše honorace se dál bude opájet pocitem, jak dobře nám tu vládne – i v dopravní politice.