21. 3. 2019 / Boris Cvek
Podle mne Evropská unie už od dob Schumanova plánu, který se ztělesnil v podobě Montánní unie (1952), nebyla Evropou národů, ale jejím popřením, vymaněním se z Evropy národů. A to je dynamika, která trvá dodnes a drží tu Unii pohromadě. Nic jako „spolupracující národy“ není možné. Národy jako suveréni nenajdou společnou půdu pro spolupráci. Pokus o nějaké společenství spolupracujících národů bylo Evropské sdružení volného obchodu. Většina jeho zakládajících členů jsou nyní v EU: Dánsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko. V současnosti je toto společenství tvořeno Švýcarskem, Norskem, Islandem a Lichtenštejnskem. Všechny tyto státy jsou de facto vazaly Evropské Unie. A přidá se k nim možná Spojené království.
Západní Evropa se po válce stala především součástí bezpečnostních garancí USA. Evropa nebyla po válce rozdělena na národy, ale na americkou a sovětskou sféru. Stala se opět Evropou říší, dvou říší. Od 50. let se pak v západní Evropě rozjel proces integrace, který nemá konstruktivní alternativu. Vážné problémy přineslo začlenění postkomunistických zemí nebo zavedení eura, které připravilo jih Unie o výhodu devalvace vlastní měny. Ale to, co působí napětí, je právě národní princip, snaha hájit národní zájmy na úkor hledání společného řešení. Jestliže národy nejsou schopny spolupracovat v Unii, kde mají společná pravidla, společný rámec a tradici spolupráce, tak mimo ni, zejména pokud budou hnáni odstředivou dynamikou rozpadu, ta spolupráce bude ještě nemožnější.
Především Evropu není možné chápat jako nějaký nehybný stav, nějakou rovnováhu mezi národy, kteří spolu spolupracují. Dynamika sjednocování a posilování nadnárodního státu je přesně to, co brání opačné dynamice, kterou by spustil rozpad. Nelze se zastavit někde uprostřed, někde v klidné zátočině, kde se zastaví integrační proces a vrátíme se někam do blahé minulosti. Poválečná západní Evropa není stav, ale proces. Dynamika 60., 70., 80. let byla integrační. Nelze se tam vrátit s nějakou dynamikou dezintegrační. Budeme-li se vracet, budeme logicky směřovat k Evropě národů tak, jak byla před druhou světovou válkou, a to tím spíše, že hrůzy této války budou pomalu zapomínány a krajní pravice a nacionalismus se stanou stále přijatelnějšími.
Chápu argument, že integrace vede v částech evropských společností k napětí a vzrůstu nacionalismu. Nemyslím si ovšem, že tou skutečnou příčinou je integrace, a už vůbec si nemyslím, že existuje něco jako návrat zpět do údajně lepších časů. Integraci je naopak třeba dotáhnout, což je pro evropské politiky, ale i evropskou veřejnost, nesmírně velký a obtížný úkol. Zatím jsme na polovině nebo možná čtvrtině cesty, zatím stále zůstávají národní politici tou nejdůležitější silou Unie, která rozhoduje de facto o všem. Jak by asi dopadly Spojené státy, kdyby právě guvernéři jednotlivých států a jejich domácí agenda byli skutečným vládci USA? Ale také: jak by dopadly USA, kdyby měly jen měnovou a nikoli fiskální unii a kdyby jejich chudé regiony nebyly v rámci fiskální unie dotovány těmi bohatšími?
Předválečná Evropa národů byla pupkem světa, Francie a Británie byly stále spíše velkými koloniálními říšemi než národními státy. To je navždy pryč. Dnes jsme díky NATO spojeni s USA, bez nichž se neubráníme. Británie a Francie se v Suezské krizi v 50. letech potopily na úroveň druhořadých, i když jaderných, mocností. Bezpečnostní i ekonomická integrace EU je navíc v současném v globálním světě nutností mnohem více než byla v 60. nebo 80. letech.
Není tedy pravda, že bychom po pádu bipolárního světa s koncem SSSR mohli mít nějaký prostor vrátit se od říší k národům. Naopak vnitřní rozklad západního světa nacionalismem a autoritářskými tendencemi je dnes mnohem větším nebezpečím než za dob soupeření se Sovětským svazem. A to zejména proto, že příběh demokracie a prosperity dostává vážné trhliny, které jsou ovšem způsobené především tím, že národní státy už dávno nejsou schopny účinně kontrolovat ekonomickou kriminalitu a tlaky nadnárodních společností. Odpovědí je jedině integrace a definitivní rozchod s nacionalismem 19. století. A pokud chceme na něco navazovat, hledat kořeny, pevný bod nějaké evropské tradice, pak není žádný důvod se vázat na nacionalismus 19. století, ale naopak je důvod se rozpomenout na univerzální civilizaci latinského středověku a moderního osvícenství.
Diskuse