Proměnlivý žalozpěv umlčených

1. 8. 2019 / Pavlína Antošová

Dne 1. srpna 1819 se v rodině dobře situovaného newyorského obchodníka narodil Herman Melville. Přišel na svět jako třetí z osmi dětí a druhý syn. Jeho osobnost začalo už v raném věku formovat prudké zhoršení hmotných poměrů, následované otcovou smrtí. Tehdy bylo Hermanovi jenom třináct let a své další vědomosti už mohl získávat pouze sebevzděláváním. Zchudnutí jej přivedlo nejprve k pomocným úřednickým pracím, o necelých deset let později k námořním plavbám, trvajícím dohromady asi tři roky a bez nadsázky dobrodružným. V jejich průběhu prožil u obávaných domorodých kmenů (na jejichž území dezertoval) šťastnější období než uvnitř lodních posádek s despotickým řádem.

Po návratu, ve svých pětadvaceti letech, nakročil ke dráze úspěšného autora realistických dobrodružných románů. Jeho uměleckou dráhu však o trochu později ztížilo, ale k literární nesmrtelnosti jej posunulo, přátelství s Nathanielem Hawthornem. Tedy s velkým prozaikem amerického romantismu (ve smyslu časového přesahu do následujících desetiletí tzv. americké renesance) a nemilosrdným analytikem novoanglického puritánství. Pod jeho vlivem Melville na počátku padesátých let 19. století odstartoval experimentální etapu své literární tvorby. U ní setrval navzdory ztrátě čtenářské přízně a rozpadu vlastního rodinného života, v nepochopení také 28. září 1891 zemřel. Uznání na sebe nechalo čekat až do stého výročí jeho narození.

Herman Melville už ve své době upozorňoval na ztížené nebo dokonce odstraněné možnosti lidského dorozumění. V jeho nejlepších prozaických textech upoutávají pozornost mužské postavy, buď umlčené pod tlakem tíživých vnějších okolností, nebo zachovávající mlčení z vlastní vůle (a oba faktory se mohou vyskytovat i společně). Potlačená slova a zadupané city se shlukují jako mořská voda při tvorbě ničivé vlny, která nakonec nevyhnutelně zaplaví široké okolí, nebo se roztříští o neproniknutelný val, avšak i přes něj se částečně přelije.

V nejslavnějším, monumentálním a mnohotvarém románu Bílá velryba (Moby Dick, 1851) se  protihráči Achab a Starbuck střetávají kvůli opačným názorům na nerovný boj. Zatímco Achab je posedlý odvetným zápasem na život a na smrt ve vodním živlu (tedy v cizím prostředí), Starbuckův život určují pozemské vazby, posílené pokorou před metafyzickými silami. Myšlenky, jež si tento první důstojník netroufá vyslovit, autor vyjadřuje vnitřním monologem – formou v době vzniku díla výrazně avantgardní. Kapitán hned při počátečním konfliktu Starbucka nadlouho umlčí, a tím na úroveň metafyzických sil povyšuje svou vůli.

Novely Benito Cereno (1855) a Billy Budd (dokončeno 1891, vydáno 1924) se odehrávají rovněž na moři a shodně koncem osmnáctého století; jako by autor v přelomu věků hledal klíč k vlastní, pozdější a rychlejší době. V každém z těchto dvou textů je vynucené mlčení titulní postavy prolomeno šokujícím činem. Benito Cereno nabízí několikeré předznamenání prostřednictvím chóru bezejmenných vedlejších postav. Když si naivní americký kapitán Delano prochází strádající španělskou loď, jíž se pokouší pomoci materiálně, zastavuje se u námořníka, který váže uzel gordické složitosti a nabízí mu jej k rozmotání; tato poněkud zasutá epizoda směřuje do hamletovských hloubek. Následný skok Benita Cerena do odplouvajícího amerického člunu je (v narychlo zamaskované vzpouře černých otroků na palubě španělské lodi) posledním pokusem o záchranu vlastní i zbylých členů posádky, ale i uchopením poslední možnosti ke svobodné výpovědi. Don Benito však už tou dobou spěje ke smrti – především proto, že nerozpoznal počáteční zlo v samotné instituci otrokářství.

Billyho Budda – ztělesňujícího nevinnost, a zároveň skrývajícího drtivou sílu – připravují o artikulovanou řeč projevy nespravedlnosti; děje se tak dočasně, jenže v rozhodujících chvílích. Smrtícím úderem Billy odpovídá nejen očerňujícímu lháři Claggartovi, ale vlastně i neznámým ničitelům svého vlastního dětství. Těm, kdo jej kromě aristokratického prostředí připravili i o vzdělání. Díky jeho nevinnosti se však otevře nečekaná katarze:  Stoupání k místu popravy, kdy se za statečným odsouzencem zvedá záře úsvitu jako rozvíjející se plášť, a tedy okamžik bytostně romantický. Předešlý kontrast k jeho nezáludnému mlčení tvořilo Claggartovo tiché spřádání intrik, nepochybně podněcované rozpoznáním Billyho čistoty, a paradoxně možná potlačovanými city (ať už k Billymu, nebo ke kapitánovi). A nakonec kapitán Vere v tichém přihlížení Billyho popravě beze slova truchlí. Jak pro nejčestnějšího muže posádky, tak nad vlastní slabostí, která mu (ve strachu ze vzpoury a/nebo z odhalení nejniternějších citů) podsouvá trest smrti jako formu úniku. Benito Cereno je novela hodnotná zejména pro společenský rozměr i mezinárodní srovnání; Billy Budd je text nedocenitelný mimo jiné proto, že upozorňuje na opomíjenou hodnotu nepředstírané laskavosti (takové, jakou Herman Melville ke svému překvapení našel u kmenů s archetypálním způsobem života).

Slavná povídka Písař Bartleby (Bartleby the Scrivener, 1853) rozvíjí autorovy zkušenosti s kancelářskou prací. Leitmotiv antihrdinovy stereotypní odpovědi „Já bych prosím raději ne“ (“I would prefer not to“) naráží na sérii gradujících situací. Autor dokonce troufale nabízí nepravý zlom, a to ve chvíli, kdy vypravěči po Bartlebyho řečnické otázce připadá, že důvod písařova podivínství rozklíčoval. Tímto okamžikem, jenž vede do slepé uličky, se však celkové napětí zpětně ještě posílí. Jako jediný cíl titulní postavy se čím dál zřetelněji rýsuje postupné sebezničení. Prokazatelně k němu přispěla někdejší práce s mrtvými dopisy, tedy s korespondencí, jejíž adresáti před doručením zemřeli. Hypoteticky se dalším hybatelem mohla stát i vlastní odlišnost, nejspíš sexuální. A při opakovaném čtení vyvstávají také skryté meze vypravěčovy chápavosti. To se týká hlavně umístění Bartlebyho v koutě, který svou ponurostí temné tóny mysli ještě posiloval.

Z rozmanitého mlčení Melvillových postav skrytě zaznívá nepostižitelný žalozpěv. Zároveň se v něm otevírá prostor pro čtenářskou imaginaci, kterou dál vyzývali a rozvíjeli autoři jako v Evropě Franz Kafka nebo v Americe William Faulkner (byť každý výrazně jinak). Složitá výstavba textů napomáhá kráse jazyka na rozhraní prózy a poezie. A možnosti výkladu se při každém dalším výrazném počinu vždy znovu ukazují jako nekonečné.            

 

           

0
Vytisknout
2094

Diskuse

Obsah vydání | 6. 8. 2019