Politika odpovědnosti a důvěry v. politika preventivního uplácení
5. 9. 2019 / Bohumil Kartous
Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous
Bavil jsem se s jedním velmi informovaným a vzdělaným člověkem o politice. Zcela vážně mi říkal, že poslanci v českém parlamentu by měli mít významně vyšší plat, protože by tím byla omezena jejich korumpovatelnost, žoldáctví ve prospěch osobních či skupinových zájmů. Ano, nejsme Švédsko. Společnost, ve které existuje jen nízká elementární motivace k naplňování veřejného zájmu, musí přemýšlet o tom, jak alespoň zabránit jeho zneužívání. Je to ovšem situace, která z dlouhodobého hlediska znamená obrovskou zátěž, kterou nelze jednoduše překonat. Je to brzda jakéhokoliv vývoje v tempu, kterým postupují společnosti, jejichž vnitřní koheze, soudržnost, a tedy i podpora veřejného zájmu jsou výkonnějším generátorem potřebných řešení. V ČR přitom do značné míry ovlivňují náladu ve společnosti lidé, kteří takovému rozvoji brání: totalitou a následným klausovským tupým neoliberalismem zdeformovaní jedinci ve věku 50 plus, kteří si navíc “vychovávají” své podobně ustrojené následovníky.
Okamžik, kdy mě Miloš
Zeman přesvědčil o tom, že buď vůbec nechápe sociálně demokratický ideový
koncept Skandinávie, nebo je tak intelektuálně prodejný, že dokáže popírat jeho
základní principy, byly jeho několikeré výlevy vůči tzv. inkluzi, společnému
vzdělávání. Dozvěděl jsem se od pana prezidenta, že je to nesmysl a že to vede
ke zpomalení výchovně vzdělávacího procesu, neboť “rychlost kolony je určena
rychlostí nejpomalejšího vozidla”.
Zeman evidentně nerozumí
tomu, co to znamená inkluze, tedy to, že jednotlivá vozidla mají svoje dráhy
pohybu a svoje vlastní cíle. Co je ale ještě horší, Zeman nerozumí ani tomu,
proč Skandinávci společně vzdělávání pečlivě a dlouhodobě rozvíjejí. Dělají to
proto, že si empiricky ověřili, že právě tímto způsobem lze dosáhnout
reprodukce sociální koheze a tím pádem jednoduššího prosazování a naplňování
veřejného zájmu. Nejvýraznějším projevem této skutečnosti je progresivní
zdanění, které mimochodem Zeman dlouhodobě prosazoval. Jenže progresivní
zdanění je možné jen tam, kde občané chápou, že veřejný zájem je hodnota,
kterou má smysl naplňovat dle pravidla “vyšší příjem - vyšší podíl
odpovědnosti”. Toto pochopení nelze nařídit, není to znalost, kterou se lze
jednoduše naučit, je to postoj, který lze získat jen dlouhodobým sdílením v
rámci společnosti, která takový postoj vyznává a podporuje. Proto
Skandinávci rozvíjejí společné vzdělávání.
Odpor vůči němu ze
strany Klausů, Zemanů a jejich epigonů je příznačný. Jsou to patologicky
uvažující osobnosti, jejichž cílem není a nebyla podpora veřejného zájmu.
Jejich cílem bylo - v souladu s toxickou ideologickou sloučeninou
posttotalitního neoliberalismu s primárním principem přivlastňovat si -
maximálně privatizovat. V takové zemi pak nutně musíte uplácet politiky
vysokými platy, aby nepřišel někdo jiný s vyšší nabídkou. Musíte uplácet ty,
kteří mají obhajovat veřejný zájem z podstaty své role, aby tuto podstatu
naplňovali. Absurdní.
Abyste dosáhli stavu,
kdy podstatu politiky nemusíte nahrazovat bypassem oficiálního úplatku, je
nutné, aby politici cítili odpovědnost za ro, co dělají. Aby cítili takovou
odpovědnost, musejí vycházet z prostředí vzájemné důvěry, která jim nedovolí se
veřejnému zájmu odcizit. Takové prostředí ale může vzniknout jedině tehdy,
uznáme-li, že veřejný zájem existuje a je vyšší než pouhý souhrn v danou chvíli
existujících individuálních skupinových a individuálních zájmů, že je přesahuje
v čase. V takové společnosti pak není nutné politiky preventivně uplácet, aby
je neuplácel někdo jiný.
Jenže takovou společnost v apatyce nekoupíme. Pokud ji skutečně chceme, je třeba jednak kultivovat v daném čase, jednak vytvářet budoucí potenci. V současnosti má česká společnost v obém velké rezervy, nebo spíše směřuje opačným směrem. To věru není moudré. To je sebedestruktivní.
Diskuse