Česká "nereakce" na strategické důsledky trumpismu: "Osmičkové" krize jako indikátor

10. 9. 2019 / Karel Dolejší

Americký prezident Donald Trump, za jehož zvolení se notně zasadila Ruská federace ZDE (mj. prostřednictvím faktické "front organization" ZDE označované jako Wikileaks ZDE), před několika dny pozastavil vojenskou pomoc Ukrajině ZDE - a následně také převedl prostředky z fondu určeného k posílení evropské obrany na výstavbu protipřistěhovalecké zdi na mexické hranici ZDE.

Když obnovovaná německá armáda dne 7. března 1936 napochodovala do Porýní, které mělo být podle Versailleské smlouvy demilitarizováno, vláda druhé Polské republiky důrazně naléhala na hlavního spojence, Francii, aby co nejrychleji zasáhl - a nabídla mu také aktivní spolupráci na takové operaci, bez ohledu na platný polsko-německý pakt o neútočení z ledna 1934. Když ovšem Paříž proti porušení Versailleské smlouvy nikterak nezasáhla, Varšava vyhodnotila sdělení jednoznačně a také víceméně správně. Od této chvíle přestala vázat plány národní obrany výlučně na spolupráci s francouzským spojencem, protože dospěla k závěru, že mu zcela chybí vůle k obraně před oživovaným německým militarismem. V tehdejší ČSR ovšem k ničemu podobnému nedošlo - a také proto se mohly politické špičky ještě v září a říjnu 1938 vymlouvat, že obrana státu není vůbec myslitelná bez účasti spojenců. Co pro Čechy představovalo námitku, pro Poláky bylo výchozím předpokladem.

Až do roku 1935 označovala první čs. republika za svého hlavního vojenského protivníka horthyovské Maďarsko. Pokud jde o Německo, držela se v letech 1919-1935 fikce, podle níž Versailleská smlouva jednou provždy  tento problém "vyřešila". Jakmile přestalo být možné dál přehlížet zásadní změnu strategické situace, začalo se ovšem horečně "reagovat" - první objekt čs. pohraničního opevnění byl postaven v prosinci 1935 a dokončení celého projektu bylo naplánováno na rok 1946. Vcelku vzato, vzhledem k chybnému strategickému rozhodnutí a neuvěřitelné institucionální setrvačnosti čs. orgánů měla nakonec republika k praktickému provádění opevňovacích prací na hranici s Německem k dispozici jen necelé tři roky (prosinec 1935 - září 1938). Proto dokonce ani pohraniční opevnění, jakkoliv samo o sobě problematické, nebylo v době mnichovské krize zdaleka hotovo.

Ovšem mezery v materiální připravenosti k obraně (výzbrojní, logistické, taktické...), které nikdo rozumný nebude popírat, byly samy z podstatné části jen důsledky mnohem hlubší nepřipravenosti, a to nepřipravenosti morální. Vyjádřeno v metaforice české národní mytologie podrobně zmapované Vladimírem Macurou, ti kdo byli institucionálně v pozicích vrchních českých "buditelů" se sami ukázali vůbec největšími "spáči", vůči nimž i kroky řady podřízených vypadaly nezměrně prozíravě. (Dokonce pozdější kolaborant Emanuel Moravec označil v knize Obrana státu (1934) nacistické Německo za hlavního protivníka ČSR, čímž tehdy vzbudil nesmírnou nevoli a odpor úřadů.) Prezident Beneš, který se ještě coby ministr zahraničí osobně podílel na vzniku zaslepení vůči německé hrozbě, odmítl v klíčovém okamžiku nést odpovědnost za samostatnou obranu "špatně připraveného" státu, rezignoval na funkci a stáhl se do soukromého života, aby již za několik let prakticky bezbrannému odboji nařídil atentát na Heydricha - jen proto, že tímto způsobem doufal ve vlastní uznání za čs. prezidenta (jímž už na základě osobního rozhodnutí dávno nebyl) ze strany západních spojenců.

Z krize osmatřicátého bylo možno odvodit lekci v podobě depresivní sekvence událostí: Chybná identifikace protivníka - opožděná příprava k obraně - zrada podřadných politických elit - demoralizace "lidu" slepě podporujícího zrádcující elity, pro něž je vlastní byznys a ochrana vlastní zadnice mnohem důležitější než státní či národní zájem.

***

V době krize roku 1948 opětovně "prozíravý" Beneš označoval již pět let za hlavního nepřítele pravicové strany a "bezbřehý" politický pluralismus ZDE. Že by skutečným nepřítelem mohli být komunisté usilující o mocenský monopol, to ovšem "znovuprezident" nemohl nahlas vyslovit, dokonce ani kdyby si to opravdu myslel, od okamžiku, kdy se v roce 1943 rozhodl usilovat o Stalinovu přízeň. Konstrukce, podle níž se nástupu komunistů k moci nejlépe zabrání tím, že sami dobrovolně uděláte vše, co Stalinovi na očích vidíte, se rozpadla nejpozději v okamžiku, kdy Moskva zakázala formálně dosud suverénní Praze účast na Marshallově plánu. Únorový puč pak pouze dotáhl do konce vývoj započatý Benešem samotným, takže v praxi nevznikl vážný odpor vůči definitivnímu zařazení Československa do sovětské vlivové sféry. Studentské protesty i další spontánní akce odporu Beneš sám přijetím demise a Gottwaldových návrhů zmařil.

Z krize osmačtyřicátého bylo možno odvodit lekci v podobě depresivní sekvence událostí: Chybná identifikace protivníka - opožděná, či spíše žádná příprava k obraně - zrada podřadných politických elit - demoralizace "lidu" slepě podporujícího zrádcující elity, pro něž je vlastní byznys a ochrana vlastní zadnice mnohem důležitější než státní či národní zájem.

***

V době krize roku 1968 tehdejší čs. elity označovaly za nepřítele "pravicové" organizace KAN či K 231, některé "zdivočelé" novinové komentátory, případně iniciátory pokusů o obnovu sociální demokracie. Že by skutečným nepřítelem mohla být Moskva a Praha by se měla chovat podle toho, to si dovolili i za "reformní proud" komunistické strany říci jen opravdu nemnozí. Generál Václav Prchlík byl za návrh na přípravu obrany proti sovětské invazi degradován na vojína. Když posléze "pomoc" přijela, k obraně vůbec nedošlo, typický slouhovský instinkt našich elit se vyjevil v celé kráse ("Tohle udělali mně!") - a jejich přechod na stranu nepřítele až na nečetné výjimky (František Kriegel) nezabral déle než jen několik hodin.

Z krize osmašedesátého bylo možno odvodit lekci v podobě depresivní sekvence událostí: Chybná identifikace protivníka - opožděná, či spíše žádná příprava k obraně - zrada podřadných politických elit - demoralizace "lidu" slepě podporujícího zrádcující elity, pro něž je vlastní byznys a ochrana vlastní zadnice mnohem důležitější než státní či národní zájem.

***

Současný Washington ovládaný Rusy podporovaným izolacionistou, antimultilateralistou a protekcionistou Trumpem se nachází v obdobné fázi, v jaké byla předválečná Francie v okamžiku, kdy se tváří v tvář opětovně sílícímu Německu rozhodla vyměnit versailleské uspořádání a alianční systém ve Střední a Východní Evropě za iluzi "neprolomitelné" Maginotovy linie na vlastních hranicích. Signály, které Trump vydává, zrušení primárek v Republikánské straně a slušná šance zvítězit i za rok proti roztříštěnému a pro běžného Američana příliš doleva posunutému táboru Demokratů, to všechno by mělo i v Praze iniciovat příslušná strategická rozhodnutí ohledně efektivního zajištění národní obrany. Celá Evropa se bude muset protlouci složitou a nebezpečnou mnohaletou periodou, během níž americké odhodlání bránit "starý kontinent" před obnovenou ruskou hrozbou rapidně slábne, zatímco roztříštěné, krátkozraké a politicky oslabené evropské elity nedokážou dost rychle dát dohromady plán samostatné evropské obrany. V této situaci se ovšem značná část české veřejnosti děsí imaginární hrozby islamizace a Rusko považuje za spojence proti ní.

Z krizí roku osmatřicátého, osmačtyřicátého i osmašedesátého je ovšem možno odvodit lekce v podobě depresivní sekvence událostí: Chybná identifikace protivníka - opožděná, či spíše žádná příprava k obraně - zrada podřadných politických elit ZDE - demoralizace "lidu" slepě podporujícího zrádcující elity, pro něž je vlastní byznys a ochrana vlastní zadnice mnohem důležitější než státní či národní zájem.

Co myslíte, platí snad v našem případě omšelé pravidlo "Třikrát a dost"?

0
Vytisknout
5434

Diskuse

Obsah vydání | 12. 9. 2019