Máme velké štěstí, že zatím neutíkáme z ČR jako uprchlíci. Co není, může být

3. 9. 2019

Foto: Maha, 23, Sýrie, bývalá zdravotní sestra s třemi dětmi. Ostatní fotografie uprchlíků, jejichž osobní příběhy zveřejňujeme níže, jsou ZDE

Uprchlíci v Evropě: Jsme jako myš v pasti

Duševní zdraví je zásadním problémem pro mnoho lidí, kteří uprchli před násilím ve svých domovech a dostali se do Evropy. Mnoho těchto lidí má pocit, že jsou v pasti, fyzicky i duševně. Imigrační systémy je nutí žít svůj život ve vakuu. Přitom jsou ztraumatizováni hrůzami, před kterými uprchli.

Deník Guardian zveřejnil pozoruhodnou fotoreportáž Christiana Sinibaldiho. Fotografie jsou ZDE  

Víte, že je jen náhoda, že těmito lidmi nejsme my? A že se to může stát i nám? Uvědomíte si to při čtení jejich příběhů.

Příběhy lidí na fotografiích:

Azar, 16, Írán


Azar ztratil kontakt s otcem poté, co r. 2018 odešli z Íránu. "Zažil jsem toho příliš, příliš mnoho. Má hlava se pořád snaží zpracovat všechny ty věci, které jsem viděl." Snažil se dostat do Chorvatska z Bosny, ale chytila ho policie. Skončil v Bělehradě, kde na ulici vyrábí hamburgery za plat 8750 Kč měsíčně. Zešedivěl a s potížemi ovládá své záchvaty hněvu.

Aarash, 22, Afghánistán

Báseň donutila Aarashe, aby opustil Afghánistán. V sedmnácti letech napsal tento mladý básník z Kábulu verše, které kritizovaly extremismus a fanatismus režimu Talibanu. Jeho otec a bratr, oba právníci, byli několik měsíců předtím Talibanem perzekvováni. Proto Arash napsal báseň jménem svobody a občanských práv. Když se ta báseň dostala do rukou Talibanu, byl nucen utéci. Po dlouhé cestě na Balkán skončil na podzim 2016 v Bělehradu. Trpí vážnou obsesivní kompulsivní chorobou a úzkostnými stavy.

Asadi, 45, Írán

Po dva roky Asadi, 45, jeho manželka Latifa, 28 a jejich dvě děti žili v uprchlickém táboře v Bulharsku, odkud humanitární organizace opakovaně posílaly zprávy o týrání a ponižování uprchlíků bulharskou policií. Rodina, která uprchla z Íránu r. 2015, nakonec dorazila v roce 2018 do Srbska. Asadimu se začala třást ruka. Po sérii testů u něho lékař diagnostikoval Parkinsonovu chorobu. Asadi to neakceptuje a jiní lékaři nevyloučili, že třas vznikl v důsledku stresu.

Moona, 33, Írán

Než podstoupila operaci pro změnu pohlaví, Moona, 33, žila jako profesor v Íránu. Byla ženatá a měla dceru. Írán nepovoluje homosexualitu, ale dovoluje občanům podstoupit operaci pro změnu pohlaví. Moona byla nakonec vyhozena ze zaměstnání a donucena opustit Írán r. 2018. Je obětí paniky a záchvatů úzkosti. Žije v instituci pro zranitelné jedince v Bělehradě v Srbsku.

Ahmad, 16, Afghánistán


Ahmad uprchl z Afghánistánu jako dítě, poté, co byl svědkem toho, jak jeho otec zavraždil jeho matku a sestru. Když dorazil do Íránu, jako mnoho afghánských dětí byl bez přístřeší a žil na ulici dva roky. Do Bělehradu přišel r. 2018. Trpěl depresí, sebepoškozováním a několikrát se pokusil o sebevraždu. Chodí do školy a po většinu doby kreslí tváře uprchlíků, s nimiž se setkává na klinice Lékařů bez hranic. Jeho snem je mít možnost své portréty vystavit v některé bělehradské galerii.

Abdul Salam, 26, Jemen

Abdulovo domovské město zničilo saúdské bombardování, takže už nemá nikde domov. Jeho neuvěřitelná cesta vedla z Jemenu do Malajska, pak do Súdánu, do Arménie, do Mali a do Maroka. Nakonec ho přesunuli do Madridu a v březnu 2018 skončil v uprchlickém táboře na předměstí Bruselu. Trpí nespavostí a záchvaty paniky. Jedna jeho žádost o azyl byla odmítnuta a Belgie pohrozila, že ho pošle zpět do Španělska. Připravuje se na to znovu zažádat o azyl.

Mohammed, 36, Afghánistán


Mohammeda trápí myšlenky na sebevraždu od doby, kdy dorazil do Belgie. Opustil svou manželku a dvě dcery v Afghánistánu poté, co jeho tchán, který nesouhlasil s jeho svatbou, usmrtil jeho otce a jeho sestru před jeho očima. "Zabili mou rodinu během pěti minut," říká. Zabili by i jeho, ale zázračně přežil ránu kulkou. Dnes žije v Bruselu, ale takto si Evropu zdaleka nepředstavoval. Opakovaně ho zmlátila a donaha svlékla belgická a francouzská policie a poštvala na něho psy.

Muntaser, 30, Jižní Súdán

Když mu bylo 13, Muntaser viděl, jak před ním v Darfuru byly usmrceny ženy a děti. Byl vězněn a dlouhé měsíce mučen, poté, co byl obviněn, že podporuje opoziční jednotky. V březnu 2016 opustil Jižní Súdán, přešel poušť a dorazil do Libye. Po několika měsících se mu podařilo dostat se na člun směřující na Sicílii a pak zaměřil do Alp. Trpí PSTD a žije nyní jako bezdomovec v Belgii.

Zekrollah, 20, Afghánistán

Před dvěma lety, v jeden den kolem šesté hodiny večerní, když Zekrollah dostal zprávu, že se Švédsko rozhodlo deportovat domů tisíce Afghánců, opustil uprchlický tábor a zaměřil do lesa, kde se pokusil spáchat sebevraždu. Zekrollah, Afghánec, který se narodil a vyrostl v Íránu, opustil Teherán v roce 2013, kdy mu bylo 14. Od té doby je jeho život trápením. Přešel přes Balkán, trávil noci v lesích. Od roku 2016 čeká, zda mu Švédsko poskytne status uprchlíka.

Reza, 20, Afghánistán


Reza byl v Afghánistánu vychován jako křesťan. Když zákony Talibanu znamenaly, že křesťanství přestalo být tolerováno, byl donucen se s rodinou přestěhovat do Pákistánu. Ale i tam pronásledovaly jeho rodinu problémy v důsledku jejich náboženství. Reza nemá kontakt s matkou a sestrou už pět let. Neví, co se s nimi stalo. Dnes žije ve vakuu v Goteborgu ve Švédsku. Obává se, že mu švédské úřady odmítnou poskytnout azyl. Trpí proto úzkostmi a stresem. Nemůže spát a tráví svůj čas v instituci pro zranitelné jedince.

Ali, 20, Afghánistán

Když švédská vláda odmítla Aliho žádost o azyl, svět se mu rozpadl. Ali, Afghánec, který se narodil a vyrostl v Íránu, dostal tři týdny na to, aby Švédsko opustil. Propadl zoufalství a pokusil se o sebevraždu. Zachránili ho Afghánci ve Švédsku a dostalo se mu pomoci od psychologů. Ali už nemá v Afghánistánu ani v Íránu žádné příbuzné a Afghánci jsou v Íránu terčem násilí od íránské policie. Když bylo Alimu patnáct, po mnoho dní ho mučili agenti tajné íránské policie. Nyní je v pasti a čeká, zda mu Švédsko přece jen neudělí azyl.

Maha, 23, Sýrie

Maha má tři děti, ve věku čtyř a dvou let a čtyř měsíců. Žije v Aténách. Dříve bývala zdravotní sestrou a dorazila do Řecka před svým manželem Husseinem. Podařilo se jí uniknout krvavému konfliktu v Sýrii, avšak stále ještě, 18 měsíců poté, co přišla do Evropy, se z něho nemůže vymanit. "Mám pocit, že tu válku prožívám znovu a znovu, tentokrát je to válka vedená mezi čtyřmi zdmi mého bytu, je to psychologická válka, která ovládla mou mysl." Plánuje napsat knihu o utrpení uprchlíků.

Arghavan, 46, Írán


Arghavan byla členkou komunistického hnutí v Teheránu a musela rychle utéci ze země poté, co byl šéf tohoto hnutí zatčen. Neviděla svého syna, který cestoval s ní, a vydal se pak do Německa, už rok, a svou dceru dva roky.  Arghavan tráví své dny tím, že chodí se psem, navštěvuje specialistu u Lékařů bez hranic kvůli své cukrovce a chodí na schůzky s psychologem. "Chtěla jsem být tím, co jsem, ateistkou a feministkou a všechno to jsem našla v komunismu," říká tato bývalá učitelka v autoškole. "Dnes mám pocit, že jsem myš v pasti."
0
Vytisknout
8350

Diskuse

Obsah vydání | 10. 9. 2019