Brexitoví fundamentalisté Johnsona oslavují, ale ta komedie musí brzo skončit

4. 9. 2019

Johnson je obětí kultu z britských soukromých škol, podle něhož pravý absolvent takové školy jedná jen formou nenuceného diletantství, které pohrdá pracovitostí, jíž považuje za vulgární a vhodnou jen pro šprty.


Brexit není první věcí, kterou shledal Boris Johnson obtížnou, možná to ale bude první těžká věc, na kterou se prostě nebude moci vykašlat, píše Raphael Behr. Cesta, po níž se dostal Johnson do Downing Street, je plná odhozených pracovních příležitostí, zásad i vztahů. Pro Johnsona jsou potřeby jiných lidí na obtíž a je zvyklý nad nimi prostě vždycky jen pokrčit rameny. Ale ted byl zapřažen a čelí tíživé státní povinnosti. Že je vyveden z konceptu, to bylo v úterý vidět v parlamentu.

Johnsonův tradiční repertoár nenucenosti a kraválu mu tentokrát neposloužil, rozplynula se jeho autorita i jeho parlamentní většina. První zásadnější zkouška jeho velení skončila ponížením. Porazila ho většina 27 poslanců, ztratil kontrolu nad legislativní agendou, zoufale hodil do parlamentu volební rukavici a bezmocně se díval, jak se jí šéf opozice vyhnul.
 

Předtím zastínilo Johnsonovu zprávu v parlamentě o schůzce skupiny G7 vystoupení konzervativního poslance Phillipa Leea, který ostentativně odešel ze svého místa na vládních lavicích a přešel k liberálním demokratům. Když poslanci, včetně bývalého ministra financí Philipa Hammonda, požadovali důkazy o pokroku ve vyjednávání s Bruselem o brexitu, Johnson se nedokázal ani výmluvně kroutit, nemluvě o tom, že by se dokázal hájit fakty.

Existuje pro to důvod. Johnson se rozhodl v roce 2016 podpořit brexitéry, protože si myslel, že v referendu prohrají. Chtěl získat podporu mezi euroskeptickými konzervativci, ale vyhnout se odpovědnosti za nutnost proměnit jejich romantické fantazírování ve skutečnost. Dal jasně najevo, že není připraven přijmout výsledek referenda a pracovat s ním, odmítl po referendu v roce 2016 kandidovat na premiéra a šéfa strany. Sloužil ve vládě Theresy Mayové jako ministr zahraničí jen potud, pokud mohl nic nedělat v grandiózním úřadě. Když nadešel čas, aby podpořil realistický model brexitu, rezignoval.

Johnson je obětí kultu z britských soukromých škol, podle něhož pravý absolvent takové školy jedná jen formou nenuceného diletantství, které pohrdá pracovitostí, jíž považuje za vulgární a vhodnou jen pro šprty.  Také je Johnson obětí své vlastní bezstarostné rétoriky. Přestože jsou technické složitosti a ekonomická rizika brexitu nesporná, Johnson předstírá, že překážky jsou minimální nebo neexistují vůbec. Tvrdí, že odchod z EU bez dohody by nebyla katastrofa, ale také, že hrozba katastrofy je nutná, aby Británie přesvědčila EU k uzavření dohody podle britského gusta. Argumentuje, že Brusel ustoupí pouze tehdy, až si uvědomí, že se Británie chová jako blázen. Krátce řečeno: Spadnutí z útesu nám nehrozí, a i kdyby nám hrozilo, jediným způsobem, jak se tomu vyhnout, je vrhnout se z útesu plnou parou bez brzd.

Tohle je nová verze té nejstarší brexitérské lži. Je to předstírání (anebo víra idiotů), že odchod z EU dává Británii větší vliv nad EU, než jaký měla jako členský stát - jak před referendem tvrdil Michael Gove: "Držíme všechny karty v rukou". Že to byla lež, se ukázalo okamžitě. Blok sedmadvaceti států, který spolupracuje na ochraně svých zájmů, má daleko větší sílu než osamocený stát, který ani neví, jaké jeho zájmy jsou. Ale namísto, aby si uvědomili, jaké je jejich postavení, brexitéři prostě odmítli pravidla hry.

Skutečným důvodem, proč rozhovory v Bruselu nepokračují, je, že Johnson nevyjednává. Jeho postoj je, že irskou podmínku je nutno zrušit, ale nenavrhuje, čím by ji nahradil. Irská podmínka existuje, protože Británie chce vlastní regulační režim, mimo jurisdikci EU, vynucování čehož vyžaduje pohraniční kontrolu. Avšak neexistence pohraničních kontrol je životně důležitou podmínkou pro udržení míru v Severním Irsku, garantovaného dohodu z Velkého pátku. Johnsonovo řešení tohoto problému je popřít, že problém existuje.

Brexitérští fundamentalisté nadšeně podporují, že Johnson odmítl přísliby Theresy Mayové, a myslí si, že je proto serioznějším hráčem než jeho předchůdkyně. V Bruselu to má opačný dopad. Potvrzuje to, že Británie se vzdala dospělé diplomacie. Rozhodnutí suspendovat parlament k tomu přidává závan tyranského rozmaru, stejně jako výhrůžky z Downing Street, že Johnsonova vláda se necítí vázána zákony, pokud je schválí její oponenti.

Zde máme britského premiéra, který si vybudoval pozoruhodnou pověst nečestnosti, vyhýbání se závazku splácet dluhy, nadšeného vyjadřování pohrdání vůči právním normám a likvidace protokolů, které garantují demokracii. Žádá Angelu Merkelovou a Emmanuela Macrona, aby zrušili klauzule v dohodě o brexitu, které existují na ochranu celistvosti jednotného trhu a pro dodržení mezinárodní mírové dohody o Severním Irsku. Jestliže oni odpovídají Ne, to není proto, že poslanci Dolní sněmovny usilují o další odklad brexitu.

Johnsonovy činy jsou nejlépe vysvětlitelné tím, že má vrozenou averzi ke všemu, co je složité a těžké. Chce dohodu, ale nechce vyvinout žádné úsilí pro dohodu. Lže veřejnosti, když ze své nezáviděníhodné situace obviňuje opozici či Brusel - a lže také sám sobě. Člověk, který strávil dlouhá léta lhaním sám sobě, nebude teď najednou vyhledávat pravdu.

Je možné, že Johnson ví, že většina toho, co říká o Evropě, jsou lži, ale možná tomu také věří. Jeho talentem je být vypravěčem politických mýtů, v nichž je on sám hrdinou. Jeho největším úspěchem je vytvoření postavy jménem "Boris", která má oddané následovníky v Konzervativní straně, ve většině britského tisku a u značné části voličů. Je to cyklus navzájem se posilujícího klamu.

Lidé Johnsonovi tleskají, protože dělá, že brexit je jednoduchý, a  ty důvěřivé ovace ho podporují tak, že odmítá uznat, že se mýlí. Jako všechna divadelní představení, i toto funguje jen proto, že zrušíme svou nedůvěru. Avšak evropští kritici vidí tu lež jasně a nemají pocit, že ji musejí respektovat. Jen čekají na tu nevyhnutelnou chvíli, kdy ta komedie musí skončit a britská politika se vynoří a bude si mnout oči ve  studeném denním světle  opravdového brexitu...

Podrobnosti v angličtině ZDE
0
Vytisknout
4599

Diskuse

Obsah vydání | 10. 9. 2019