5. 9. 2019 / Daniel Veselý
Není to tak dlouho, co jsem psal o tom, že se nacházíme v éře neregulovaného jaderného klimatu, neboť padly dva pilíře globální jaderné bezpečnosti, zatímco poslední se povážlivě otřásá v základech. Když Bushova administrativa v roce 2002 jednostranně odstoupila od smlouvy ABM (dohoda o omezení systémů antibalistických raket), již na začátku 70. let podepsali Richard Nixon a Leonid Brežněv. Letos Spojené státy a Rusko letos vypověděly smlouvu o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF) a v ohrožení je i Nová dohoda START. Horečnému jadernému zbrojení tedy prakticky nestojí nic v cestě.
Za situace, kdy nad námi opět visí Damoklův meč nukleární záhuby, mi nesmiřitelná opozice vůči rapprochement s Ruskem přijde nesmyslná. Pokud vám nedává kremelský režim spát a přemýšlíte o tom, jak jej zahnat do ještě více kouta, zahráváte si s atomovým ohněm. Západ ani Ruská federace si přitom nemají co vyčítat: Jestliže lajeme Moskvě kvůli anexi Krymu, nad izraelskou anexí východního Jeruzaléma a Golanských výšin blahosklonně přivíráme oči. Totéž platí o porušování lidských práv, přičemž argument o represích proti domácímu odporu v Rusku neplatí, přijde-li řeč na páchání válečných zločinů ve světě. Jestliže Kreml podporuje Asada a bombarduje Sýrii, dopouští se válečných zločinů, stejně jako západní země při vyzbrojování Saúdů a dalších v Jemenu. Kybernetické útoky a propagandistická válka Kreml (k čemuž se uchylují i Spojené státy) podle mého soudu ukazují na slabost Ruska, které se na nic většího proti Západu nezmůže. A nakonec: proč trpět obsesí z Vladimira Putina, když mu dnes zatápějí i doma?
Celá věc se má takto: Potřebujeme Rusko jako partnera v bezpečnostních otázkách majících globální přesah; partnera, nikoliv nutně přítele. Nejde o nic menšího, než abychom zabránili opětovnému jadernému zbrojení, potažmo nukleární válce, třebaže by k ní spíše nedošlo úmyslně. Sázky jsou nebývale vysoké: Jen nukleární konflikt mezi sekundárními atomovými velmocemi Indií a Pákistánem by mohl vést k úmrtí dvou miliard lidí a mohl by se stát „předzvěstí konce lidské civilizace“. Tyto země si nedávno šly po krku, přičemž Indie nyní koketuje s přehodnocením doktríny o nepoužití atomových zbraní při prvním útoku. Historie také ukazuje, jak během studené války lidstvo balancovalo na hraně atomové války, aniž by si toho bylo vědomo.
Srpnová exploze s únikem radioaktivity na vojenském polygonu v Severodvinsku, při níž zemřelo sedm osob, v některých kruzích vyvolala značné obavy, neboť mlžení Putinovy vlády nápadně připomínalo zatloukání sovětského režimu po černobylské havárii. Původní podezření na testování řízené střely na jaderný pohon se nakonec nepotvrdilo, jelikož američtí zpravodajci dospěli na konci srpna k názoru, že k záhadné explozi došlo při vyprošťování střely na jaderný pohon z oceánského dna, a nikoliv během testu.
Tato epizoda ilustruje, jak snadno může dojít k nehodě, když si zahráváme s jadernými zbraněmi. Jde však o čajový dýchánek oproti náhodné nukleární kolizi během vojenského střetu. S kolapsem INF, modernizací atomových arzenálů či vývojem atomových střel pětkrát rychlejších než zvuk se přízrak nukleárního konfliktu může stát děsivou realitou po pár chybných rozhodnutích. Svět se v několika minutách může ocitnout na cestě k sebedestrukci.
To, jak je situace vážná si uvědomují i někteří ambiciózní politikové. Francouzský prezident Emmanuel Macron na konci srpna konstatoval, že je načase podat ruku Rusku, které by podle jeho mínění mělo zůstat v západním civilizačním okruhu. Vytlačování Ruska z Evropy je hrubou strategickou chybou, neboť Kreml posílil své vztahy s Čínou a rovněž oživil svůj vliv v Sýrii, Libyi i na africkém kontinentu. Třebaže není v evropském zájmu zapomenout na vzájemné rozpory a sevřít Rusko v náručí, starý kontinent nebude nikdy bezpečný, dokud si nevyjasníme vztahy s Ruskem. Macron sice nepřichází s vizí společného evropského domu, jenže době, kdy je komunikace mezi Washingtonem a Kremlem ohledně jaderných hrozeb dramaticky limitována, je to nepatrný, leč vítaný krok.
Diskuse