Je rozumné, aby Západ sázel vše na technologie?

30. 9. 2019 / Karel Dolejší

Jedním z pilířů americké taktiky protipovstaleckých operací (COIN) bývala ještě nedávno vlastní drtivá převaha v prostředcích nočního vidění. Avšak to už nyní neplatí dokonce ani v případě afghánského Talibanu, který si z různých zdrojů opatřuje noční optiku - a v kombinaci s palbou vedenou puškami pro přesnou střelbu Dragunov až na 800 m způsobil letos afghánským vládním silám o 7 % vyšší ztráty než vloni ZDE.

Je dobře známo, že američtí Indiáni poměrně záhy začali proti evropským kolonizátorům používat ukořistěné či zakoupené ruční palné zbraně. Již méně se ví, že Irokézská konfederace dokonce v 17. století od švédských kolonistů získala děla a zajistila si i potřebný výcvik v zacházení s nimi.

Sovětský svaz sice nikdy nedokázal pořádně napodobit americkou spotřební společnost, nicméně okopírování atomové bomby mu zabralo pouhé čtyři roky.

Přijde-li řeč na kulturní difúzi coby prostředek šíření vlivu jiných společností, technologie patří k tomu druhu kulturních fenoménů, jenž se zpravidla napodobuje úplně nejsnáze. Proto postavit jakoukoliv širší a dlouhodobější strategii výhradně na vlastní převaze v technologii nevypadá (přinejmenším z antropologického hlediska) ani dost málo jako dobrý nápad. Existovaly ovšem vojensky významné postupy velmi úzce provázané s národní kulturou, jako bývala třeba německá Auftragstaktik - tedy něco, co protivník stavící na kolektivistické kultuře nebo striktním modelu plnění podrobných rozkazů shora dolů mohl jen opravdu velmi těžko napodobit. Naproti tomu německé technické vynálezy, které, jak uvádí v memoárech Guderian, Hitler neuvěřitelně přeceňoval, zkopírovali protivníci poměrně záhy a velmi úspěšně.

Bývalý náměstek Pentagonu Elbridge Colby upozorňuje, že se americké ozbrojené síly v mnoha ohledech stále ještě připravují na minulou válku - konkrétně na boj s technologicky zaostalým a špatně vybaveným nestátním "teroristickým" aktérem, místo aby se cvičily do velmocenského střetu, který reálně hrozí. V současnosti by "armádní jednotky měly nacvičovat boj s Rusy a trávit méně času protipovstaleckými operacemi", uvádí doslova Colby ZDE.

To se ovšem zjevně zatím neděje. Výcvik amerických jednotek se stále ještě soustředí na dlouhodobé hledisko a informační operace - typické prvky ve vleklém boji s povstaleckými formacemi - místo aby se adaptoval na potřebu řešit akutní problémy v rychle se vyvíjejících střetech peer-to-peer vyznačujících se masivními vlastními ztrátami a protivníkovou strategií fait accompli. Vojáci se neučí patřičně využívat prostředí ke krytí před těžkými zbraněmi protivníka, což bývalo naprostou samozřejmostí ještě v rámci reforem, jimiž U.S. Army prošla po porážce ve Vietnamu - tedy v jediném historickém okamžiku, kdy musela čelit obdobné zásadní reorientaci jako dnes ZDE.

Pokud se někdo snad domnívá, že Armáda České republiky je na tom nějak výrazně lépe než Američané, buďtež ujištěni, že např. příslušníci aktivních záloh se během standardního výcviku vůbec nedozvídají, že v konvenčním konfliktu způsobuje 80 - 90 % ztrát nepřátelská dělostřelecká palba. Jsou tedy udržováni v představě, že jim v zásadě stačí chránit se před palbou ručních zbraní. To možná (většinou) platí v Afghánistánu, v případném konfliktu v Evropě však rozhodně nikoliv.

Potenciální velmocenští protivníci Spojených států už v roce 2019 nejsou za nimi fatálně technologicky pozadu, přinejmenším co se týká jednotlivých zbraňových platforem. Proti americkým letounům 5. generace (F-22, F-35) stojí víceméně srovnatelné ruské a čínské stroje (Su-57, J-20, J-31). Proti letitým tankům Abrams stojí ruské T-90 a pokročilá Armata, případně čínské Typ 99. V dělostřeleckých a raketometných systémech je na tom bohužel Rusko výrazně lépe než USA - jak co se týče jejich počtu, tak kvality. Tradiční náskok USA generovaly v oblasti automatizované systémové integrace, ovšem s ohledem na velikou zranitelnost digitálních prostředků řízení a velení není vůbec jisté, nakolik lze na jmenovanou výhodu nadále spoléhat. Hackeři mohou relativně snadno útočit všude, od zpravodajských a navigačních satelitů ZDE až třeba po jednotlivé letecké rakety, protože Pentagon tuto hrozbu po dekády systematicky zanedbával ZDE.

Vážné pochybnosti ohledně účinnosti třetí americké "Offset Strategy" ZDE, která by opět měla generovat rozhodující technologický náskok, jsou plně namístě. Jakkoliv technologie obecně nelze podceňovat nebo dokonce ignorovat, coby prostředek získání rozhodující výhody jsou opravdu "nešikovné". Měla-li být nějaká výhoda alespoň poněkud trvalejšího charakteru, muselo by být zajištěno, že ji protivníci nebudou schopni snadno a rychle napodobit. Tato vlastnost se nejvýrazněji projevuje u výhod kulturně specifických, špatně přesaditelných do nového kontextu. Technologie ale na kulturním kontextu závisejí velmi málo.

Rozvinutou strategickou kulturu nebo taktickou samostatnost nižšího velitele je nakonec mnohem těžší napodobit než poslední protivníkovu stíhačku či bombardér.

0
Vytisknout
4522

Diskuse

Obsah vydání | 2. 10. 2019