Puberta ve třiceti

15. 11. 2019 / Pavlína Antošová

(2) My patřící k normalizační generaci jsme své děti už nemuseli vychovávat v názorové dvoutvářnosti.

(3) Všichni se zcela podle sebe také rozhodujeme o účasti či neúčasti ve volbách, případně o výběru politické strany.

(4) Potomci pronásledovaných se konečně dočkali plné rehabilitace svých předků.

(5) Někteří lidé získali zpět nemovitosti, jež komunistický režim jejich prarodičům a rodičům ukradl.

(6) Mnohé zanedbané památky začaly žít novým životem, a celá historická centra slavných měst se vyloupla z mnohaleté šedi, aby zazářila v plné kráse.

(7) Trvale otevřená zůstává možnost soukromého podnikání.

Jenže někde tady seznam výhod končí. Navíc první uvedený argument – rozhodně jeden z nejpádnějších – se života v této zemi vlastně netýká; alespoň ne přímo. A úplně ve všech těchto bodech se jedná o výhody, které nám dala už devadesátá léta. Další posun vpřed a další zlidšťování během nového století abychom hledali se svíčkou za bílého dne.

Už Ota Šik v roce 1968 upozornil, že bez hospodářské prosperity by i svoboda byla z poloviny prázdným pojmem. Stačí toto konstatování zúžit na řadu jednotlivých lidských příběhů – a z bližšího pozorování rychle vyplyne skutečnost, že dnes opravdu žijeme v poloprázdné svobodě.

Příliš mnoho našich současných politiků a spolu s nimi ekonomů se vyznačuje bohorovností. Avšak určitá do očí bijící fakta se i jim budou skrývat čím dál hůř. Úzké vlivné skupiny nebo dominující jednotlivci zřejmě netuší, jak moc si škodí.

(1) Výšemi – či spíše nížemi – stanovených čistých měsíčních příjmů.

(2) Nestydatými cenami bydlení, ale namnoze i běžného zboží.

(3) Někdejším vhozením zcela nepřipravených továren rovnou do víru konkurenčního boje, často mezinárodního.

(4) Beztrestností velkoformátových tunelářů.

(5) Škudlením na seniorech, matkách samoživitelkách a dalších skupinách občanů, které odvádějí či odvedly nenahraditelnou mravenčí práci.

(6) Nedostatkem záruk, při němž zbylí původní obyvatelé atraktivních lokalit většinou netuší, zda ve svých dlouholetých domovech budou moci dožít.

(7) Politikou mrtvého brouka, uplatňovanou tam, kde se už dávno mohla a měla vyrovnat základní lidská práva – viz situace LGBT komunity.

(8) Bobtnajícími cenami lékařské péče i vzdělání, bolestně pociťovanými už u občanů ze středních vrstev.

(9) Chronickým nedotaženým experimentováním ve školství, jež se přitom nestihlo zbavit některých normalizačních rysů.

(10) Také však nulovým či mizivým zajištěním zdravotníků a pedagogů vůči projevům agrese.

(11) Částečnou – a přitom nemalou – licitací se svobodou sdělovacích prostředků…

Tím vším a některými dalšími jevy si koryfejové nynějšího systému zase jednou koledují o dlouhodobé vzedmutí občanských nepokojů, které by mohlo probíhat zcela napříč generacemi: Nevýhody převažují i kvantitativně, a při zapojení kvalitativního hlediska nápadně bobtnají. Návrat ke starým „pořádkům“ by samozřejmě vedl do slepé uličky. Avšak některé méně nápadné – často rozlohou malé – země Západu, jež se ideálům sociální spravedlnosti dokázaly velmi přiblížit, jako by pro naši takzvanou elitu neexistovaly.

Podle věku by novodobá česká demokracie sice už měla být spolehlivě dospělá, ale ve skutečnosti se dosud nevyhrabala z nejúpornější fáze puberty. Kéž by třicáté výročí zásadních společenských změn upozornilo i na prostý fakt, že míra hromadné trpělivosti jenom zdánlivě přeteče zničehonic; pokaždé velmi dlouho bublá a kypí. Naše politická reprezentace má nejvyšší čas, aby si všímala nepravostí i jindy, než když potřebuje odvést hromadnou pozornost. Nejširší veřejnost a představitelé státu ještě pořád mohou hledat nefalšovanou společnou cestu. Vůle ke zlepšení se však musí projevit v přiměřenou dobu a oboustranně.