Vždycky nějak bylo (a bude), klimatu neubude!

3. 1. 2020 / Miloš Dokulil


Ten „pytel zvěstí“, co „jaksi“ někdy i pohromu věstí, trochu se přece jen v tyto dny natrhl. I když jenom nejednou jen na nezávazný řečnicko-státnický kukuč. Přece vždycky nějak bylo (a bude!). Že ne? Klimatu neubude! Jako kdybychom třeba neměli za sebou poslední dobu ledovou. (Zhruba trvala 70 tisíc let, tehdy se dvěma extrémními vrcholy těch mrazů; a skončila před 12 000 lety. Aby bezděčně nastolila pro naše lidské předky nové a dříve nemyslitelné podmínky k dalšímu životu. Byl tu najednou nástup zemědělství. Takže zcela nový cyklus závislosti na životním prostředí. Spolu se setbou a časem sklizní. Potom doprovodně taky s trvalým usazením lidí u těch polí. Taky s rizikem, že se nutně neurodí. Když předtím byly celé stovky generací zvyklé třeba i pod sněhem si pravidelně něco vyhrabat. Jakmile tu bylo pole, již se takto nevyhrabávalo. Zato tu byla najednou stálá adresa. Trvalejší střecha nad hlavou. Taky jednou do roka menší „spižírna“. Tu ale bylo nutné střežit. Bližší či vzdálenější soused se jinak mohl na ní přiživit. A to jsme jenom nějakých 12 000 let v čase zpět. Možná že zrovna někde v Mezopotámii.)

 

Opravdu, to životní prostředí dělá někdy divy. Ne že by se takto ovšem hned vytvořil model, z něhož by bylo možno odvodit jistou „linearitu“ dění taky směrem vpřed; ne-li navíc s jistou „cirkularitou“, tak, že by bylo možno spolehnout se na návrat již nějak předvedených a očekávaných podmínek života. Lidstvo si již přitom dokázalo (nemálo za posledních dvě stě, ne-li jen 150 let) rozmanitě dokladovat, že minulost jak našeho jeviště, tak i jeho hlediště se nejednou ocitla buďto bez navyklých z minulosti kulis či málem bez herců a publika; i když následně ani herci, ani další publikum nemuseli nutně jenom pocházet z původních rodin či na ně spolehlivě jenom bezprostředně navazovat. Opět jinak řečeno či naznačeno: nestačí nám opakovat, že nějak bylo, a nějak ovšem taky bude; nedělejme si starosti. A aby nás někdo třeba nestrašil možnými vyhlídkami na maléry, třeba klimatické. Už jen proto, že přece ty klimatické podmínky se vždycky nějak měnily a nebyly nikdy nadlouho „standardní“. Jenže ne každý ten „výkyv“ se pokorně, bez rizik a bez doprovodných následků v předem nečekaných souvislostech vrací do původního řečiště, když jeho „voda“ již v mezidobí si našla svou cestu jinudy. (Příčiny a jejich následky se v následně obdobných kulisách promítají do zčásti s odlišně nastavenými parametry, jejich účinností a silou či orientací doprovodných vazeb.)

„Maličký“ příklad: Víme, že úctyhodné ledové příkrovy máme jak u severního, tak zvláště u jižního pólu. Takto máme na naší Zemi konzervovány nemalé zásoby pitné vody. Když ty ledovce již pár desetiletí viditelně bez náhrady tají… nu, co pak? Že by třeba Benátčané měli začít vyčítat svým středověkým předkům jejich ne až do 21. století spolehlivě rozepsané statistiky o možných maximálních stavech mořské hladiny na daném místě? (Přitom za posledních 20 let stoupala ta úroveň mořské hladiny ročně o 3 až 4 mm; tedy „jenom“ o necelého půl cm za rok. A za posledních 150 let mořská hladina v různých zeměpásech stoupala vzhůru celkem minimálně o 195 cm, čili o necelé dva metry. Zatím nehledejme další možné zdroje tohoto – pro přímořská velkoměsta kritického – stavu.) Zvažme jenom to, že na místě roztátého ledu se objeví mořská hladina. Čili tam, kde led předtím odrážel sluneční paprsky do ovzduší, teď naopak mořská hladina ty paprsky pohlcuje a dalším větším povrchem se ta mořská voda ohřívá. Ovzduší nad tou mořskou hladinou má zvýšený potenciál tepla, kterým se současně navíc ohřívá přímořský vzduch. Čtyři desetiletí je znám tzv. motýlí efekt (E. Lorenz, 1979). I malý podnět může někde („kdovíkde“) nakonec způsobit kombinací dalších vlivů vichřici (či dokonce „tornádo“). Potom ovšem „někde“ dojde zároveň k průtrži mračen, zatímco jinak jinde nespadla ani kapka deště. Což opět vede k dalším doprovodným důsledkům. Třeba pokud jde o vyhlídky na zemědělskou sklizeň, pokud zrovna nebyla kalamitním větrem a doprovodně vodou víc než „jako z konve“ se lijící takto již zničena.

Přičemž jsme zatím neuvážili, že rovněž z řady dalších hledisek (i když „jinak“ jsme teď zatím byli „jenom“ u těch polárních ledovců) bychom měli nemálo zvažovat rovněž to, jak dramaticky se jenom za poslední dvě staletí změnily vzájemně velmi různorodě působící faktory, jakými jsou sociálně-ekonomické poměry, kvalita půdy, výměra pralesů, a ovšem počet obyvatelstva a to, čím a jak se živí. Jenom předběžně uvažme, že za dvě poslední století se počet obyvatelstva zvýšil osmkrát; a že se jeho většině žije nemálo líp než na začátku kapitalistické éry, takže potřeba potravin (včetně masa; s odlišnými nároky pro „výrobu vepřového než pro hovězí“ na osevní plochy, jichž ne že by zrovna přibývalo) dále roste, včetně jejich dopravy ke spotřebiteli (s doprovodným dalším znečišťováním ovzduší). A to jsme „zamluvili“, že ve velkoměstech jejich obyvatelé upřednostňují bydlet na předměstích, což nárokuje dvě auta na takovou domácnost; nehledě na alarmující energetické nároky průmyslu či dálkové dopravy.

Pokud přibývá způsobů a celkového množství získávání energie z obnovitelných zdrojů, je to ovšem chvályhodné. A nutné. Neměly by ty aktivity nikdy končit v provizoriích. Vždyť ani ty dosavadní rozmanitě limitované dopady zhoršování životního ovzduší na naší planetě by neměly být považovány za uspokojující cíl, když i to, co bylo vytčeno pařížskou mezinárodní dohodou z roku 2015, nevypadá na dosažitelnou metu. Zvláště když druhý nejvýznamnější znečišťovatel planety – USA (s 10 % podílu na světovém CO2 v ovzduší) – již podruhé významně ústy prezidenta Trumpa avizoval, že od této smlouvy odstoupí.

Že klimatické změny nejsou jen fata morgána, dosvědčují zvláště poslední roky. Včetně třeba v ČR vedra ke 40 °C v létě a na Vánoce zase naopak nějakých +5 °C (a beze sněhu i na většině našich hor)… Pokud máme být v ČR střízliví vůči tématice klimatických změn, proč taková ukolébávající výzva vůbec mohla vzniknout? Toť opravdu otázka. Zvláště když byl ignorován konkrétní a fakty doložitelný „stav věci“. (Ne že bych zmínkou o obnovení těžby v OKD mínil provokovat. Ani o nárocích spojených s významným znečištěním ovzduší při výrobě cementu zde nepadlo výše ani slovo. Předem ovšem mj. žije již včerejší a předvčerejší generace už na účet života vnuků! Bylo to a je to zodpovědné?)

(Něco jsem pro BListy nedávno k tématu psal v A každý den něco se „šustne“ jen? -13/12/2019.)


0
Vytisknout
3303

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2020