Populismus je pomstou středních vrstev

16. 2. 2020

čas čtení 5 minut

Marek Beneš tady píše na diskusním fóru, že se lidé bouří proti demokracii, protože nemají nic. V jeho vesnici u Ostravy nemají Romové v oknech ani skla, mají v nich igelit. Zanedbávání "špatných krajů" pražským centrem a zotročení milionu lidí v ČR dluhovým otroctvím je otřesné a píšeme o tom často.

Jenže revoluci proti demokracii neprovádějí chudí Romové ze severomoravských vesnic. Ti nepíší na Facebook rasistické sprosťárny a nešíří zlovolné konspirační emailové řetězce. Je to vzbouření nižší střední vrstvy - k níž patří většina české společnosti. Foldyna a Křeček nejsou chudí. Právě tito lidé podporují Babiše a nenávidí neexistující muslimy a uprchlíky.  Ale není to výlučně český jev, jak píše v deníku Financial Times Simon Kuper (JČ):


Představuji vám postavu, o níž se v dnešní politické debatě málokdy hovoří. Žije na předměstí nebo na malém městě. Nenarodil se v luxusním prostředí a musel se do svého postavení vypracovat, což nebyla vždycky legrace. Nyní vlastní svůj dům a vydělává nadprůměrně. Pohlíží ostře kriticky na elity z velkých měst, "které to měly od samého začátku lehké". Krátce řečeno, je to středostavovský antielitář.

 
Najdete ho po celém západním světě: v New Jersey a na Long Islandu, na jihovýchodě Anglie, v aglomeraci Milánu a na tichých předměstích Rotterdamu. Tento relativně bohatý populistický volič je hlavní silou podporující Trumpa, brexit a italskou stranu Lega. Při diskusi o populismu je ignorován, všichni se zaměřují na chudé bývalé dělnické voliče.

Experti pořád vysvětlují, proč hlasoval pro brexit chudý severoanglický Sunderland, ale nikdy, proč pro brexit hlasgoval bohatý jihoanglický Bournemouth. Ve většině rozvinutých zemí je populismus nikoliv revolucí dělnické třídy, ale občanskou válkou, kterou vede střední třída. Proč tedy bohatí lidé hlasují proti dnešnímu systému?

Statistiky odhalují, že populismus je středostavovský. Asi dvě třetiny Trumpových voličů měly v roce 2016 příjem svých domácností vyšších než 50 000 dolarů ročně (to byl v roce americký průměr). Většina britských voličů brexitu žila v jižní Anglii a 59 procent z nich patřilo do středních vrstev. V Holandsku jsou dvě třetiny stoupenců ultrapravicového Thierryho Baudeta středně či vysoce vzdělaní.


Typickým takovým voličem je majitel menšího podniku či účetní odborník v Británii, ne v Londýně, vydělávající 60 000 liber ročně. (Totéž platí pro jeho maloměstské ekvivalenty i všude jinde.) Takovému člověku se nelíbí pozitivní diskriminace žen a barevných, nelíbí se mu vysoké daně. Nechce, aby někdo dostával "sociální dávky". V nedávné studii referenda o brexitu byli "bohatí euroskeptici" bez finančních potíží a většinou byli proti existenci sociální podpory.

Kariéra takovéhoto muže je pomalá. Nikdy nebyl pozván do rychlého proudu života: na nejlepší univerzity, do největších firem, do hlavních korporací. Má pocit, s určitým ospravedlněním, že jeho vyloučení je nespravedlivé - je založeno na jeho přízvuku, na tom, do jakých škol chodil, na tom, jak se obléká, a na tom, že není seznámen s módními tématy konverzace. Uvědomil si už před lety, že žádná tzv. meritokracie neexistuje - je to podvod.

Profesoři z velkých měst, novináři a státní úředníci s tituly z nejlepších univerzit mu připadají jako podvodníci. Vyjádřil to Dominic Cummings, pravá ruka Borise Johnsona, když se posmíval "absolventům Oxfordu a Cambridge, kteří na večerních parties debatují s televizními producenty o Lacanovi..."

Kdykoliv se náš muž dostal do společnosti těchto podvodníků, posmívali se mu. Ken Clarke, donedávna jeden z nejvýznamnějších britských konzervativců (nyní v penzi) v roce 2014 charakterizoval typického voliče euroskeptické strany UKIP jako "starší muže, pro něž byl život zklamáním".

Během mnoha desetiletí tohoto muže metropolitní elitáři mnohokrát uráželi. Ve své knize "Jak přijít o svou zemi" píše turecká autorka Ece Temelkura o jednom podnikateli z Anatolie, který se ptá: "Opravdu potřebujete členskou legitimaci na vstup do diskotéky v Istanbulu?" Prý ho do jedné diskotéky nevpustili, protože "neměl členskou legitimaci". Vysvětlila mu, že žádné členské legitimace neexistují.

Nakonec přivedla tato kasta lidí, jimiž metropolitní elitáři pohrdají, k moci Erdogana. "Tentýž podnikatel," píše Temelkuranová, "si tu diskotéku, do níž nesměl vstoupit, koupil a proměnil ji v 'rodinnou restauraci', kde je zakázáno pít alkohol."

Polská vládnoucí strana Právo a spravedlnost také nahradila metropolitní novináře, státní úředníky, soudce, diplomaty a šéfy státních firem čistě lidmi ze své strany.  Trumpova vláda dělá totéž. Tato pomsta, ta je cílem populismu. V den brexitu 31. ledna 2020 mnoho brexitérů strávilo ten den nikoliv oslavou svého úspěchu, ale útoky na "elitářské zrádce".

Většina novinářů a akademiků však tuto provinční střední vrstvu stále ještě ignoruje. Ta se však může radovat: uskutečnila revoluci.


Kompletní článek v angličtině ZDE 

0
Vytisknout
16852

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2020