Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Nejsou lidi

22. 8. 2025 / Jan Molič

čas čtení 4 minuty

„Nejsou lidi,“ prohlásil nedávno Miroslav Kalousek v rozhovoru pro Reflex. Potvrzuji. Téhož si všímám u nás v zahrádkářské kolonii, která je vlastně takovým Českem v malém. Nejsou lidi. (Tedy kromě těch, kteří nadávají, že neteče voda, ovšem jakmile jim nabídnete, ať tedy dělají vodohospodáře – kterého dlouhodobě sháníme – ticho. Místo pomoci se dozvíte, co by se mělo a jak by se mělo. Případně uslyšíte, že jsme tam od toho, abychom okamžitě jednali nebo dokonce, že oni si nás platí. Ano, dva tisíce korun měsíčně, to se hned člověk přetrhne, zejména aby uspokojil tyto jedince.)

Výbor zahrádkářské kolonie je vlastně vláda v malém: směsice protichůdných povah a osobních sporů, takže jako předseda jste rádi, že to vůbec funguje. Jste rádi za to, že se zaplní aspoň šest židlí ze sedmi. Nejvhodnější kandidáty do výboru ovšem nedostanete, protože ti buď už šéfují nějakému SVJ, nebo prostě nemají čas. (Zajímavé ale je, že na vlastní zahrádky si většina lidí čas najde.

Podobné to bude zřejmě v politice. Kalousek přímo řekl, že lidem se do ní prostě nechce. Museli by riskovat kariéru nebo splácejí hypotéku či se starají o děti. Ale důvod bude opravdu spíš to „nechce“.

Je jasné, že doba se změnila. Naši kolonii postavili členové svépomocí za socialismu, což by dnes opravdu nehrozilo. Lidé se do zodpovědných funkcí nehrnou, heslem dneška je si užít. Podobně v politice už nejsou devadesátky, aby o Sněmovnu bojovalo množství stran.

Mimochodem, když se spálil motor čerpadla, které zásobuje naši kolonii vodou (což je pro zahrádkaření celkem důležitá věc), tak jsme ho museli vyzvednout z hluboké šachty. Váží okolo 60 kg. Po výzvě na pomoc dorazili: dva členové výboru a jeden člověk dokonce mimo naši kolonii. Zbylých 250 členů? Nic. A ne, opravdu nejsou všichni staří a nebyli zrovna všichni v práci.

Co stojí za tou lidskou nechutí? Není to přehršel aktivit, které současnost nabízí, jimž lidé dávají přednost, protože jsou jim příjemnější? Dokonce kvůli nim zapomínají myslet na věci, které se přímo jich týkají? Naopak dříve nebylo do čeho píchnout, a tak se zahrádkařilo. Různé spolky za socialismu představovaly asi taky únik. (Samozřejmě i dnes najdeme spolky, provozující komunitní zahrady, ale určitě to není masová záležitost.)

Další změna se odehrála v samotném smyslu zahrádkaření. Dnes je to též únik, ale jinak, ve smyslu izolace od ostatních. Zavřít se na zahrádku mezi tůje, rozpálit gril a víc mne nezajímá. Snažíme se sice pořádat společné akce s hudbou a občerstvením zdarma, abychom podpořili komunitního ducha, jenže vždycky dorazí sotva pětina členů. Asi ani koblihy už netáhnou.

Stejný individualismus lze vysledovat v politice. Tam řada lidí už nejde proto, aby něčemu pomohli, tedy pomohli obci, ale aby pomohli sobě.

Mám pocit, že nejen naše kolonie, ale celý tenhle stát drží pohromadě díky hrstce úředníků a dobrovolníků, kteří to ještě nevzdali. Dělají svou práci, i když žádný vděk nečekají. Spíš naopak – sklízejí kritiku a podezírání ze zpronevěry. (Ty lidi, kteří opravdu zpronevěřují, občané dokonce volí.) Osobně si říkám, že doklepu funkční období a taky skončím. Otázka je: kdo přijde po nás? Najde se vůbec někdo, koho bude bavit „challenge“ obíhat papíry a řešit problémy, zatímco ostatní se koupou v bazénu?

Člověk si pak klade otázku: co nás, Čechy, vlastně spojuje kromě společného jazyka? Když už nejsme schopni přiložit ruku ke společnému dílu, ba je to pokládáno za něco socialistického a přežitého?

Abychom nezapomněli: nejen Kalousek, ale také Adriana Krnáčová se trefila do černého když řekla, že Pražáci jsou zpovykaní. Potvrzuji toto, a asi nejen Pražáci. (Musela se nakonec lidem omluvit. V politice totiž nejenže musíte snést všechno možné, ale pravdu už ani říkat nesmíte. Podobně jsem si začátkem léta naběhl, když jsme řešili nedostatek vody a vytekly mi nervy a poslal jsem členům mail, v němž jsem natvrdo napsal co si myslím. Nesetkal se s pochopením. Spíš s rozhořčením v tom smyslu, že snad už pro nás nechtějí dělat zadarmo?)

Nakonec, tihle stěžovatelé, kteří ruku k dílu nepřidají, si budou tu stěžovat na vodu, tam na stát. Jenže jak naši kolonii tak stát tvoříme přece my všichni. A pak se divíte, že není koho volit?