Demýtizace Palestiny a Palestinců – rozkvetlá poušť, nebo decimace ekonomiky?

22. 8. 2025 / Zdeněk Jehlička

 
Mladý muž jen lehce zalapal po dechu a odporoučel se, otec odešel na pokoj, bratři zůstali zaraženi v restauraci ještě sedět a objednali si další pití. Později si k nim přisedl onen palestinský číšník, který velmi stál o pochopení a chtěl jim vysvětlit, že ani on, ani ostatní Palestinci nejsou „pouštní psi“, ale jsou stejní jako ostatní lidé jinde ve světě. On sám studuje matematiku a fyziku a v restauraci si jen přivydělává. Dohodli se, že otci napíše dopis. Vyšel z toho „arabský“ ornamentální krasopis dlouhého oslovení, požehnání otci i rodině a představení mladého Palestince se závěrečným přáním míru a všeho dobrého.

Otec se zastyděl, dopis nechal zarámovat a pověsil si ho do kanceláře. Zdálo se, že jsou oba břehy překlenuty. Po říjnu 2023 však byl most stržen a dopis sundán. Mladý Palestinec se opět zařadil mezi „pouštní psy“, kteří jsou postiženi kolektivní vinou a kteří musí dokázat, že si slušné zacházení od ostatních zaslouží. A protože jen málokoho zajímají jejich malé i velké „sedmé říjny“ – které zas a znova prožívají již několik desetiletí –, může se k nim jako k psům chovat kdejaký Čech na výletě, který se zrovna rozhodl, že v jejich zemi bude hledat své židovské kořeny.

Natažená palestinská ruka

Pokud psům patří hozená kost, patří Palestincům podle našich představ almužna a vypočítávání, kdo všechno a kolik na ni přispívá. Častým, protože veřejně šířeným obrazem Palestince je tak někdo, kdo stojí s nataženou rukou, kdo se vlastní chybou a špatným rozhodnutím dostal do situace, z které mu není pomoci jinak než charitou, tedy našim dobrodiním. Obecně se ve společnosti jen špatně slyší na charitu, naskakuje představa někoho, kdo je líný a pomoc si nezaslouží. A právě ambivalentnost, která je spojena s charitativním přístupem k řešení problémů namísto řešení strukturálního, je něco, s čím pracuje izraelská propaganda, když světu předhazuje, kolik peněz dává na Palestince, kteří navíc „za ně staví tunely a vyrábí rakety“.

Pro Izrael a jeho obhájce má být oním strukturálním řešením potření palestinské otázky: Palestinci si za své utrpení beztak mohou sami, a pokud už mají nějaké potřeby, ať si jejich uspokojení hledají mimo Izrael. Pro Palestince samotné leží naopak strukturální řešení v samotném jádru Izraele, a cesta ven vede přes zrušení apartheidu, ukončení izraelské okupace/kolonizace a umožnění návratu palestinských uprchlíků. Jedná se o požadavky, které převzalo i nenásilné hnutí bojkotu, stažení investic a sankcionování Izraele (BDS).

Pokud snad konzument našich médií získal mylný dojem, že otázka Palestinců je řešitelná v rámci jakéhosi managementu okupace efektivnějším nastavení parametrů pro humanitární pomoc, oponují Palestinci tím, že nežádají dobrodiní charity, ale spravedlnost. Spravedlnost, která by jednak pojmenovala pravou příčinu stavu, v kterém se nacházejí, jednak nabídla dlouhodobé smysluplné a vůči nim spravedlivé a důstojné řešení.

Toto řešení staví Palestinci samotní proti mantře o tom, jak je Izrael a svět musí darmo vyživovat. Charita totiž obecně neřeší příčinu daného stavu, na příjemce vrhá leckdy nezaslouženou pozornost, a navíc může být kdykoliv odejmuta, aniž by se podstatně zlepšila situace jejích příjemců.

Kolik nás stojí Izrael?

Pokračující izraelská okupace a blokáda palestinského území, které s sebou nesou izraelské restrikce na palestinskou výrobu, vývoz, veřejné investice a rozvojové programy, vedou k tomu, že Palestina může sotva dosáhnout ekonomické soběstačnosti. Měnová provázanost s Izraelem, apartheidní přerozdělení investic uvnitř Izraele ve prospěch Židů, stejně jako izraelská praxe vydírat palestinskou samosprávu na okupovaných územích tím, že jí Izrael zadržuje výběr daní a cel, to vše činí Palestinu závislou na Izraeli, potažmo třetích subjektech.

Zažité a falešné představy o tom, kolik „nás stojí Palestinci“ a jak „EU živí Palestince“,“ přiživované izraelskou propagandou, opomíjí dvě podstatné skutečnosti. Pokud bychom už chtěli vyčíslit, „kolik nás kdo stojí“, zapomíná se, že Izrael na druhou stranu také čerpá – vedle bezcelního dovozu zboží - značné obnosy z evropských peněz v rámci Asociační dohody, jako byl program Horizont 2020 a dnešní Horizont Evropa, a čerpá z nich daleko nejvíc ze všech participantů. I když není Izrael čistý příjemce a na programech se podílí, z peněz EU obdržely izraelské instituce a společnosti v letech 2014–2020 v rámci Horizontu 2020 zhruba 1,3 miliard eur a ve stejném období do něj Izrael přispěl částkou okolo 1 miliardy eur.

Pokud jde o program Horizont Evropa plánovaný pro období let 2021–2027, čísla nejsou příliš transparentní. Většina projektů je společných pro firmy a univerzity z různých zemí. Od nastartování programu měly izraelské instituce a společnosti dostat 747 milionů eur a trend vzájemných investic bude podobný, či v ještě větší prospěch Izraele.

Tady je však třeba podtrhnout, že zástupci izraelské vědy a průmyslu se shodují na to, že peníze jsou až druhotné. Pokud by byl Izrael z programu vyloučen, ztratí především možnosti dalšího rozvoje spolupráce. Opět tu je propastný rozdíl oproti situaci Palestinců, kteří obdrží pouze humanitární pomoc.

Konečně, země EU jsou v Izraeli největším investorem. V roce 2023 zde měly investovat přes 72 miliardy eur, což je téměř dvojnásobek oproti druhému největšímu investorovi v Izraeli – Spojených státech s 39 miliardami eur. Při tak vysokých objemech investic, zájmech investorů a snaze Izraele být provázán se světovou ekonomikou, vývojem a výzkumem je o to těžší – i když nikoli nereálné – prosazovat uvalení sankcí na Izrael, bojkot a stažení investic, tak jak to požaduje hnutí BDS.

Naše financování izraelské genocidy

Evropské peníze jdou i na vývoj a výzkum v univerzitách a firmách, které působí v nelegálních izraelských osadách na okupovaných palestinských územích nebo které úzce spolupracují s izraelskou armádou, či jsou dokonce její součástí. Státní společnost a největší izraelský výrobce vojenských a civilních letadel Israel Aerospace Industries (IAI), která vyváží zbraňové systémy do celého světa, obdržela podle údajů Evropské komise 2,7 milionu eur v rámci programu Horizont Evropa a přes 10,7 milionu eur v rámci programu Horizont 2020.

Elbit Systems, izraelská zbrojařská společnost, jejímž největším zákazníkem je izraelské ministerstvo obrany, získala v rámci programu Horizont 2020 granty na pět projektů v celkové výši 2,2 milionu eur. Elbit se chystá otevřít společně s jedním českým holdingem v České republice – nejspíš v Pardubicích – centrum na výrobu a vývoj dronů. A jsou to právě izraelské drony společnosti Elbit, které při genocidě v Gaze simulují dětský pláč a ženský křik, aby pak lidi, kteří vyjdou z trosek ve snaze pomoci, zacílily a zabily. Výroba firmy Elbit byla například ve Velké Británii několikrát narušena a dokonce i zrušena, když se místním aktivistům sdruženým v kampani Stop Elbit podařilo dostat do objektu továrny. Připomeňme, že organizace Palestine Action, která se na kampani podílela, byla nedávno britskou vládou premiéra Keira Starmera označena za teroristickou organizaci a její příznivci jsou pravidelně v ulicích britských měst zatýkáni.

Tato evropská podpora Izraeli a jeho zbrojní výrobě činí z EU spolupachatele izraelských válečných zločinů a porušování mezinárodního práva. Za veřejné peníze EU tak Izrael ve výsledku kolonizuje a destruuje Palestinu, která je následně za veřejné peníze z EU opět obnovována, aby mohla být znova ničena.

Palestina se tak už dávno stala laboratoří nových zbraňových systémů, které se na světových trzích prodávají s přidanou hodnotou v označení „prošlo bojem“ – tak jak to výstižně popisuje izraelský dokument Laboratoř (The Lab, 2013) –, a její nekonečná obnova po opakovaném válečném ničení je příležitostí pro stále nové rozvojové programy a soukromý byznys. Pokud už se naši politici a veřejnost rozhořčují nad tím, „kolik nás Palestinci stojí“, měli by se v prvé řadě zeptat, kdo vlastně má na tomto krvavém výdělečném kolovrátku – na kterém se značnou sumou peněz podílí i zbrojovky z České republiky a další firmy – zájem a kolik utrpení stojí tenhle „development“ samotné Palestince.

A co stojí Izrael Palestince

Přes veškerou rétoriku o tom, jak Izrael a my na Palestince doplácíme, je tady ještě jedna podstatná skutečnost, na kterou dlouhodobě upozorňuje například izraelsko-německý politický ekonom Shir Hever: Izrael má coby okupační mocnost povinnost podporovat ekonomický rozvoj okupovaných Palestinců, nebo minimálně mu v něm nebránit. Jelikož však Izrael dělá pravý opak a své závazky vůči mezinárodnímu právu ignoruje, přehazuje odpovědnost za záměrně zdecimovanou palestinskou ekonomiku a potřeby Palestinců na okolní svět. Přes všechny přímé náklady spojené s okupací Izrael z exploatace palestinské ekonomiky těží, ale náklady spojené s její obnovou nechává ostatním.

A tím to nekončí. Izrael inkasuje značnou část peněz z rozvojové a humanitární pomoci, která jde Palestincům, aniž by garantoval, že tuto pomoc Palestincům skutečně předá. Tak například po dohodách z Osla v roce 1994 vynaložila Francie a Nizozemsko téměř 50 milionů eur na projekt přístavu v Gaze. Izrael si za zprostředkování nechal vyplatit značnou sumu, projekt však nakonec zablokoval a to, co bylo z přístavu vystavěno nakonec srovnal se zemí.

Přestože podle Shira Hevera investovalo mezinárodní společenství v období po Oslo v letech 1993 – 2000 do palestinské ekonomiky 7 miliard dolarů, (srovnej s 3,8 miliardami každoroční pomoci Izraeli jen od USA), ta se vlivem izraelských obstrukcí a poplatků jen dále zhoršovala. Rozvojové projekty jsou tak často poníženy na pouhou humanitární pomoc, a i na té se z mezinárodních peněz přiživují izraelské firmy. Podle Hevera je to však právě Izrael, který i s připočtením vojenské podpory je v porovnání s Palestinou daleko větším příjemcem zahraniční pomoci, a to jak nominálně, tak na hlavu.

Izrael však přesto nejen, že nedodržuje své vlastní závazky plynoucí např. z Pařížských dohod mezi Izraelem a OOP (Organizací pro osvobození Palestiny) z roku 1994, kterými se zavázal k volnému pohybu osob a zboží, ale naopak soustavně uplatňuje vůči Palestincům celou plejádu restriktivních opatření, které palestinskou ekonomiku znevýhodňují, aby nemohla konkurovat té izraelské. Palestinská ekonomika je tak podvázána izraelskými nařízeními, která stanovují, kolik lze čeho vyrobit a vypěstovat, a omezením podléhá i palestinský obchod. Naopak izraelská produkce se s podporou Izraele pohybuje po palestinských územích zcela volně, a v obchodech tak konkuruje místní produkci zatížené izraelskými restrikcemi.

V zemědělských oblastech čelí Palestinci krádeži půdy a vyhánění, potýkají se s administrativními omezeními, stejně jako s osadnickým násilím. Běžně zde osadníci za přihlížení armády napadají Palestince při práci na poli, kradou a zabíjejí jim hospodářská zvířata, kácí či vypalují sady olivovníků, ničí úrodu a zaplavují pozemky splaškami. Armádní checkpointy zase na dlouhé hodiny zadržují Palestince i s výpěstky, takže se jim na přímém slunci zkazí a Palestinci tak přijdou nejen o možný příjem z prodeje, ale i o vzácnou vodu, kterou k vypěstování vypotřebovali.

Těmito způsoby izraelská blokáda Gazy zničila zdejší tradici pěstování květin na export, stejně jako výrobu nábytku. Fragmentarizace Palestinců do jednotlivých okupačních zón zpřetrhala jejich přirozené propojení a segregační zeď, která se až z 80 % své délky zakusuje do okupovaných palestinských území a kde měla být podle nálezu Mezinárodního soudního dvora již dávno odstraněna, mnohdy oddělila farmáře od jejich pozemků či rozpůlila celá jejich hospodářství.

Ničení městského života

Pokud jde o palestinskou městskou ekonomiku, ta je sice – mimo okupovaného Východního Jeruzaléma - pod správou Palestinské autonomie, i tak ale čelí výpadkům energií a vody dodávaných Izraelem, administrativním omezením, armádním uzavírkám a příležitostným vojenským přepadům a osadnické agresi spojené se zabíráním palestinských domů. Do měst se tak přes zablokované silnice špatně dostávají suroviny, stejně jako pracovníci z okolních vesnic. Během druhé intifády byla zničena značná část palestinských měst se svým obchodním, politickým i kulturním zázemím.

V historickém jádru Nablusu, druhého největšího města na Západním břehu Jordánu, izraelská armáda například zničila několik továren na výrobu zdejšího olivového mýdla a další továrny byly uzavřeny vlivem izraelských restriktivních opatření. Výroba mýdla se tak v Náblusu snížila z 600 tun ročně před rokem 2000 na polovinu v současnosti. Tradiční způsob výroby zdejšího olivového mýdla přitom ocenilo nedávno UNESCO tím, že ho zařadilo na seznam nehmotného kulturního dědictví.

V historickém jádru Hebronu zase po útoku extrémistického izraelského osadníka, který v roce 1994 zabil 52 modlících se Palestinců v Jeskyni patriarchů, izraelská armáda uzavřela rušnou palestinskou tržnici v ulici Šuháda.. Přes značnou snahu a dlouholetou kampaň místních i mezinárodních aktivistů nebyla ulice otevřena, a tak zde řada místních palestinských rodin přišla o své krámky a tím i zdroj obživy. Zbytek historické hebronské tržnice musel být zastřešen ochrannou sítí, jelikož na prodejce, kupující a návštěvníky vrhali osadníci z horních pater konfiskovaných domů odpadky, kusy železa i použité hygienické potřeby.

Zcela samostatnou kapitolou je pak výběr cel, poplatků a daní, který pro Palestinskou autonomii zajišťuje Izrael a prostředky pak střídavě protiprávně zadržuje a zase uvolňuje v závislosti na tom, jak potřebuje utužit svou moc a kontrolu nad okupovanou palestinskou společností či donutit spolupracující palestinskou samosprávu k dalším ústupkům. Tak například již v roce 2015 Izrael zmrazil převod vybrané daně z přidané hodnoty na do Palestiny dovážené zboží, které Izrael pro palestinskou samosprávu vybírá, a to v reakci na snahu Palestiny začlenit se do jurisdikce Mezinárodního trestního soudu (ICC).

V roce 2019 chtěl zase Izrael ponížit odvody peněz pro Palestinu z vybraných cel a daní o sumu, kterou palestinská samospráva vyplácí coby podporu rodinám Palestinců zabitých izraelskou okupační armádou. Jindy bylo důvodem zastavení transferu peněz pouhá palestinská snaha o připojení k mezinárodním konvencím o lidských právech s odvoláním na to, že Palestina přece netvoří žádný stát, a tak jsou zřejmě lidská práva pro Palestince bezpředmětné. Výběry cla, poplatků a daní pro palestinskou samosprávu přitom tvoří až 75% jejího celkového příjmu

Za výše popsaných izraelských restrikcí si lze jen těžko představit budování úspěšné ekonomiky, natož jakéhosi palestinského Singapuru, kterýžto obrat je užíván izraelskou propagandou k vytěžení představy o zpustošené Palestině, která mohla být rozvinutou zemí, kdyby Palestinci místo okopávání kvetoucí zahrady nehloubili raději sila raketových základen.

Válka proti lidem

Nedávná zpráva zvláštní zmocněnkyně OSN pro okupovaná palestinská území Francescy Albanese nazvaná Od ekonomiky okupace k ekonomice genocidy zkoumající „korporátní aparát, který udržuje izraelský osadnicko-koloniální projekt vysídlování a nahrazování Palestinců na okupovaném území“ zveřejnila seznam šedesáti firem a bank, „které profitují z izraelské ekonomiky nelegální okupace, apartheidu a nyní i genocidy“. Vedle velkých gigantů a investorů, jako jsou Microsoft, Google, Amazon či IBM, se na izraelské kolonizaci Palestiny podílejí i menší společnosti, jako jsou Airbnb, booking.com, Tripadvisor, Expedia, které se jinak snaží před zákazníky působit coby přátelské spolky volnočasových aktivit.

Přitom nejde o nic méně, než že se tyto firmy staly součástí izraelské okupace a kolonizace a zcela upírsky se podílejí na vysávání možností, které by jinak patřily domorodým Palestincům. I díky nim se stal Izrael na světovém finančním a hospodářském trhu významným hráčem a na evropském trhu jedním z těch nejvýznamnějších, a i díky podobným podnikatelským aktivitám je EU v Izraeli zdaleka největším investorem.

Na rozdíl od včerejší apartheidní Jihoafrické republiky dělá dnešní Izrael vše pro to, aby byl zapojen do mezinárodního obchodu a mezinárodních institucí, a proto hnutí BDS naráží na strukturální překážky vymezené volnotržní kapitalistickou ekonomikou. A jak se ukázalo, ani celoevropské kampaně za pozastavení Asociační dohody mezi EU a Izraelem – které běžely i v České republice – nestačí k tomu, aby byl pozastaven nadstandardní vztah se zemí, která se dnes dopouští nejhoršího válečného zločinu, zločinu genocidy.

Srovnání Palestiny s jejím přiškrceným hospodářstvím a ekonomicky úspěšného „startupového“ Izraele utvrzuje většinu našich elit a společnosti v tom, že chtějí patřit mezi vítěze. A tím je pro ně Izrael, ať už se ke svému postavení dostal jakkoliv a přesto, že i podle některých jeho předních ekonomů je Izrael na cestě ke kolapsu. U zaslepených podporovatelů Izraele tak může jít o kompenzaci pocitu nejistoty či nedostatečnosti, který se snaží dohnat přimknutím se ke zdánlivě silnějšímu a ostentativním projevem opovržení k slabšímu.

Veškerá dnešní dehumanizace Palestinců, kterou sledujeme i uprostřed izraelské genocidy, veškeré jejich verbální ponižování na sociálních sítích, všechna ta nenávist jindy pečlivě skrývaná, za kterou by se musel dotyčný jinak stydět, je vedle tradičního rasismu a xenofobie způsobená i nahromaděnou frustrací z toho, že si my nemůžeme dovolit to, co prochází Izraeli. Každopádně důsledkem tohoto mentálního nastavení je zahraničněpolitická realita, jak ji známe: ČR dodnes nadále vyviňuje Izrael z jeho válečných zločinů, čímž se stává fakticky jejich spoluviníkem. A zpětně naše zahraniční politika relativizující izraelskou genocidu a válečné zločiny normalizuje dehumanizaci Palestinců ve společnosti.

Pokud nás však v budoucnu něco velmi nepříjemného dožene, a my tak něco hodně shnilého sklidíme, budou to plody naší dnešní podpory „práva Izraele na obranu“, které je jen pokračování etnického čištění Palestiny. Jak varuje již zmiňovaný Jeff Halper ve své knize War against the People, je velmi reálné, že se vojenská podpora Izraeli a rostoucí výměna v „bezpečnostní sféře“ vrátí západním společnostem větší kontrolou obyvatelstva a jeho disciplinací pomocí zabezpečovacích technologií, a to tváří v tvář pokračujícím politickým a sociálním krizím a společenskému rozkladu.

Izrael nám tak bude opačným příkladem, než bychom si možná přáli a z nás se spíše než držitelé nových podnikatelských licencí stanou nahánění Palestinci. Lze pak jen doufat, že se z nás nestanou jen pouštní psi čekající na další hozenou kost. A že tu kost nebude házet někdo podobného despektujícího smýšlení, jako byl jinak bodrý otec našeho úvodního příběhu.

* * *

Na tomto místě se nabízí ohlásit díl, který se bude zabývat podobami palestinského odporu proti izraelskému útlaku a bezpráví, a autor má takový díl v plánu. Nicméně s oznámením Francie, Británie, Kanady a dnes už i Austrálie, že na zářijovém zasedání OSN hodlají uznat stát Palestina, bychom se měli věnovat snad nejstaršímu izraelskému mýtu o tom, jak Palestinci „už dávno mohli mít svůj vlastní stát“, ale „pokaždé ho odmítnou“. Neboť dvoustátní řešení přijde na stůl pravidelně vždy, když Izraeli teče do bot a především když je fakticky nereálné.