Dostanete nemálo přidáno (a víc, než bylo původně uvažováno)!

18. 2. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 4 minuty
 

Jako kdyby to byla (či nebyla; ve stejně pozitivním smyslu) priorita priorit pro všechna politická uskupení, která chtějí v příštích volbách uspět. Penzistů zatím stále přibývá, takže jde o subjekt, o jehož přízeň usilovat stojí politicky nemálo za to. Že naše populace porodností tomu paralelně zrovna neodpovídá, je jiná otázka (a teď není přece „na programu dne“).

 

Určitě bychom neměli přehlédnout (penzista i nepenzista, ba i dítě teprve „na cestě“), že penzijní zajištění obyvatelstva bylo historicky nepoměrně novým sociálním opatřením až v rámci kapitalismu; inovačně v Německém císařství roku 1881 (s nárokem od 70 let věku; ne že by se i v dále vylepšených zdravotních a sociálních poměrech ještě a už ve 20. století kdekdo takové životní mety dožil!). Hned taky berme v úvahu, že se taky v Evropě rodilo nesrovnatelně víc dětí, než lidí posléze každoročně umíralo; takže penzijní fond nebyl ohrožen. A pracovalo se (tj. vytvářely se hodnoty) šest dní v týdnu. Zároveň je nutné počítat s populačním trendem v delší časové perspektivě, aby bylo možné s předstihem natahovat nebo zkracovat časové limity k uplatnění finančního nároku na důchod, anebo upravovat celkovou jeho výši (kéž by na vyšší částky, protože běžně dochází k inflaci).

Ne že by si běžně málem každý politik připouštěl, že první miliardu lidí zažila zeměkoule teprve v prvním desetiletí 19. století; přičemž růst počtu obyvatel má globálně ještě stále ráz exponenciály (urychlujícího se růstu; je nás zhruba 7,5 miliardy). V ČR ale postrádáme kultivovaný rozvoj rodinného života; a porodnost rovněž nevypadá povzbudivě. Mohlo by být nikoli jen teoretickou otázkou, dokdy ještě platby pracujících na důchody – za stávajících a udržujících se poměrů – udrží penzijní fond pro zvyšující se počet důchodců bez pasivního salda.

Taky zatím nepočítáme valně s tím, že komputerizace v celé řadě výrob zvýší množství zboží na trhu tak, že by to mohlo být podnětem ke zkracování pracovní doby; tj. kratší pracovní den či týden, ne-li dokonce obojí. Případně by ale bylo paradoxně možné, aby se dokonce odcházelo do důchodu dřív. Jenže jak k tomu dospět, když zatím se ten nepoměr mezi zaměstnanými a penzisty v neprospěch déle se dožívajících a více početných penzistů bude dále zvyšovat? Takže je naopak paradoxněji reálné, že by se časem chodilo do důchodu později. (Někdo na ty důchody přece vydělat musí! Tak „daleko“ zatím není nutné zodpovědně uvažovat?)

Ne že bych chtěl malovat čerta na zeď. Ale máme tu rovněž stále naléhavěji se hlásící klimatickou krizi. Všechny výdaje státního rozpočtu musí počítat rovněž s rezervami pro předem nečekané položky k jejich okamžitému uhrazení. Penzijní fond se nemůže vytvářet s perspektivou jen na rok či dva (i když tu budou brzy ty volby).

Běžně se ovšem uvažuje tak, že platí to, co dostanu dnes; a po nás potopa! (Kdo je ochoten přidat ke stávajícím důchodům viditelně víc? A paušálními částkami, anebo procentními sazbami?)

Co bude třeba za pouhých deset let (při dosavadních různých trendech), k tomu zatím nepřihlížejme? Jsme vůbec spolehlivě na nějaké reformy důchodového systému připraveni, když ekonomika záruky za přesnější perspektivy dát nemůže? (Neteče stále ve světě až příliš mnoho krve, abychom mohli spolehnout na to, že nás se to přece netýká? A že máme taky plnit závazky vůči nadnárodním organizacím, jichž jsme členy? Kde na to všechno brát, že? Zatím ovšem HDP nám roste… A na ty penze zatím vláda „dosáhne“, že?)

0
Vytisknout
7546

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2020