Muzeum Pergamonu v Berlíně zavírá do roku 2037

18. 9. 2023 / Ivan Větvička

 

Je třeba zdůraznit, že náročná rekonstrukce muzea začala v roce 2014 a dvě třetiny muzea jsou již nyní uzavřeny. K vidění tak není část helénistického Diova oltáře z Pergamu ze 2. století před naším letopočtem, která dala muzeu jméno. Do budovy postavené naproti Muzeu Pergamonu (Das Panorama) byly přeneseny alespoň vlysy z fasády oltáře, které zobrazují boj Olympanů s Giganty. Helénismus, byť až z římské doby, v expozici nyní reprezentuje sloupová brána tržiště z Milétu ze 2. století našeho letopočtu.

Přesto má smysl navštívit původní budovu muzea, nejenom kvůli sálu věnovanému památkám z Milétu, ale také proto, že zůstala přístupná ohromující Ištařina brána z Babylónu obložená glazovanými cihlami v barvě syté hluboké modři. Velkou plochu její fasády zdobí pestrobarevné reliéfy býků a fantastických zvířat, která měla přinášet štěstí. Masivní celek zjemňuje květinový pás pod korunou hradby. Bránu nechal postavit král Nabukadnezar II. v 6. století před naším letopočtem, aby tak demonstroval rozmach Novobabylonské říše. Od Ištařiny brány vedla slavnostní ulice přímo ke královskému paláci. Zdi, které ji lemovaly, byly rovněž obloženy modrými cihlami a v pravidelných intervalech na nich kráčejí lvi. Ani zde nechybí zranitelně působící květinový pás. Také část této fasády je součástí muzejní expozice, pozornost si zaslouží i monumentální mozaiky z Nabukadnezarova trůnního sálu.

Mnohatisíciletý vývoj mezopotámské kultury mapuje sbírka artefaktů a architektonických prvků v přilehlých sálech. Kromě masivní kašny a rozměrných kamenných reliéfů zde jsou sochy z různých materiálů, stély (některé s motivy nebeských těles) i ukázky klínopisu, sázeného nejenom do hliněných tabulek, ale také tesaného do kamenných desek.

Kurátoři kdysi přijali velmi šťastné rozhodnutí a do muzea začlenili expozici islámského umění. Díky tomu je patrné, z jak starých kořenů vychází – v práci s hmotou v něm ožívají ozvěny mezopotámské tradice a v Mezopotámii oblíbený jemný reliéf či vzor rozkvetl pod rukama muslimů do nebývalé složitosti. Po návštěvě muzea asi navždy uvidím za tkanými koberci výzdobu Nabukadnezarova trůnního sálu. V týdnech před uzavřením muzea je přístupná pouze část sbírky, fasáda jordánského paláce v Mshattě z 8. století našeho letopočtu již byla sejmuta.

Vstupenky na stanovený čas a „barevná hudba“

O okleštěnou expozici je stále velký zájem a muzeum dbá na to, aby se sály nepřeplnily návštěvníky. Proto se vstupenky prodávají na konkrétní čas a pokud si je nekoupíte v předstihu, riskujete, že se v daný den dovnitř vůbec nedostanete, případně budete muset na vstup několik hodin čekat, tak jako se to stalo mně. K pokladně jsem přišel po poledni, ale k mání byly vstupenky až na 18:15. To bylo sice mrzuté, ale čas mi příjemně uběhl ve společnosti Nefertiti v sousedním Novém muzeu. Závažný důvod k roztrpčení přišel až v samotné expozici, kterou se kurátoři rozhodli ozvláštnit způsobem, který u takto věhlasné instituce překvapí: Na vybrané exponáty namířili barevné světlomety, z nichž některé měly přednastavené automatické střídání barev. A tak památky chvíli tonuly v modravém šerosvitu, jaký volí provozovatelé záchodků, kteří si nepřejí, aby narkoman na toaletě nalezl žílu, a za okamžik se koupaly v růžovém světle, jež láká do baru, kde se tančí u tyče. Jinde dali kurátoři přednost záři v barvě jedovaté žluti a u některých reliéfů střídali projekci neumělého pokusu o rekonstrukci původních barev a irelevantních abstraktních tvarů. Aby tyto efekty náležitě vynikly, bylo utlumeno, nebo zcela vypnuto standardní osvětlení. Výsledkem bylo, že na exponátech nebyly vidět detaily a v některých případech ani hlavní obrysy motivu díla. Celek má asi působit tajemně, a tak se z reproduktorů ukrytých ve zdech jednotlivých sálů ozývají podivné zvuky. S představami o ruchu dávných měst ale nemají nic společného. Návštěvník spíše získá dojem, že ve velké bedně na přepravu nálezů, která stojí v ose expozice, je zavřený šimpanz, který si krátí dlouhou chvíli onanií. V menších sálech možná zaslechnete, jak kurátorům straší na věži meluzína. Efekty, které vymysleli, nedosahují ani úrovně domů hrůzy na poutích před dvaceti lety a návštěvu muzea neozvláštňují, nejsou ani módně interaktivní. Pouze ofenzivně ruší, zážitek z výstavy citelně znehodnocují a v některých případech znemožňují prohlídku exponátů.

Navzdory této ostré výtce mohu návštěvu Muzea Pergamonu doporučit každému, kdo k ní bude mít příležitost a získá vstupenku na dřívější hodiny, kdy by měla být „barevná hudba“ vypnutá, nebo alespoň přebitá denním světlem.

Poděkování neznámému kustodovi

Na tomto místě musím ocenit jednoho z kustodů, který po té, co jsem si mu postěžoval, že v barevném příšeří exponáty nejsou vidět, a zeptal se ho, zda v muzeu nevypadlo běžné osvětlení v důsledku nějaké havárie během probíhající rekonstrukce, nejprve zrozpačitěl, ale potom otevřel nenápadná dvířka ve zdi, barevnou hudbu vypnul a na chvíli rozsvítil běžná světla.

Poznámka, opět o světle

Pokud v muzeu zrovna neruší „barevná hudba“, jsou sály osvětleny rozptýleným denním, případně též umělým světlem, podobně jako ateliéry výtvarníků. Tento typ osvětlení je vhodný pro řecké a římské sochy i architekturu, neboť obojí odvážně vykročilo do prostoru a v rozptýleném světle je možné obdivovat mistrovstvím vybroušené tvary děl ve všech směrech, aniž by dojem deformovaly výrazné stíny. Kultury, které kvetly ve starověké Mezopotámii a spřízněných oblastech, ale dávaly přednost masivním blokům hmoty, které jim stačilo zjemnit mělkými reliéfy, neboť tamní umělci spoléhali na to, že místní ostré slunce vytvoří nápadné stíny, které jejich dílo dokreslí a vdechnou mu hloubku i kontrast. Pokud si nyní jejich tvorbu prohlížíme v neutrálním ateliérovém osvětlení, vidíme zároveň vše a nic. Stíny byly v těchto kulturách nedílnou součástí díla, které bez nich působí nezaslouženě nevýrazným dojmem. Muzeum Pergamonu bylo postaveno na míru exponátům. Stejně citlivě je třeba přistoupit i k jejich osvětlení, nelze uplatnit jeden přístup na bytostně rozdílná díla. Probíhající velká rekonstrukce nabízí vhodnou příležitost pro zlepšení stavu. V porovnání s náročností stavebních prací se jedná o levnou a rychle proveditelnou drobnost, která ale návštěvníkům umožní obdivovat vystavená díla v plné kráse a ne jako stíny původní velikosti.

Vlevo: Zeď lemující slavnostní ulici z Babylónu zdobená reliéfy lvů, posvátných zvířat bohyně Ištar.

Vpravo: Světelná projekce hyzdí fasádu chrámu bohyně Inanny z Uruku.