Z mého rodného města v Gaze přišla nepředstavitelná zpráva: 36 členů mé rodiny je mrtvých

2. 11. 2023

 
Nyní žiji v Kanadě, ale můj rodinný dům stále stojí v tom samém táboře v Chán Júnisu, několik metrů od místa, kam dopadly bomby, a žije v něm stále velká část mé širší rodiny. Tento dům je to jediné, co nám zbylo po našich zesnulých rodičích a prarodičích poté, co byli vyhnáni z vesnice Bejt Daras do pásma Gazy během Nakby v roce 1948 - masového vyhnání Palestinců. Tisíce lidí byly tehdy nuceny opustit naši vesnici a mnoho z nich zamířilo do Chán Júnisu. Rodiny z Bejt Darasu, původně zamýšlené jako dočasná zastávka, než se budou moci vrátit do svých domovů, daly přednost životu v těsné blízkosti. Postupem času se toto dočasné uspořádání změnilo v trvalé.

Když začaly padat bomby, byly tyto domy zaplněny dalšími lidmi, kteří uprchli před izraelským bombardováním města Gazy - v každé místnosti byla jedna rodina. Chci vám vyprávět o některých z těchto zmařených životů.

Dvouletá Julie Abu Husajnová, vnučka mé sestry, v obývacím pokoji rodinného domu netrpělivě čekala na příchod neteře Raši, která ji měla odvést do cukrárny. Když dopadly první bomby, Juliina matka Rawan popadla dceru a utekla se zbytkem rodiny do kuchyně. Do kuchyně však vletěl šrapnel a Julii v matčině náručí zabil.

Právě před dvěma týdny Juliini rodiče - můj synovec Amjad a jeho žena Rawan - uposlechli rozkaz izraelské armády opustit město Gaza, opustili svůj domov a vydali se na jih hledat bezpečí. Společně s rodinou mé sestry jim trvalo tři dny, než urazili necelých 20 kilometrů do Chán Júnisu - tři dny jsme věřili, že jsou mrtví. Je rok 2023, ale jako bychom se probudili do roku 1948. Lidé znovu utíkají hledat bezpečí. Když dorazili do "bezpečné zóny", zjistili, že žádné místo v pásmu Gazy není ve skutečnosti bezpečné.

Můj 79letý prastrýc, Nayif Abu Shammala, učitel v důchodu, a jeho žena Fathija byli mezi těmi, kdo Nakbu přežili. Bydleli přímo naproti nám a zemřeli tam pod náporem bomb. Zahynuly i jejich tři dcery a čtyři synové.

Jedna z nich, Aiša, byla v mládí známá jako nejroztomilejší tvářička v táboře. Byla jednou z těch, z nichž vyzařovalo štěstí. Její sestra Dawlat žila ve Spojených arabských emirátech a byla na návštěvě doma u své rodiny, když padly bomby. Zanechala po sobě dvě děti a manžela, který ani nedostal příležitost dát jí poslední sbohem. Nejmladší ze sester, Umaima, a její dcera Malak rovněž uprchly před bombardováním na sever. Bomby je však stejně dostihly.

Synové Najif a Fathija - Zuhair, Hassan, Mahmoud a Mohammed - zemřeli společně se svými ženami. Bombám padly za oběť i životy tří Hassanových dětí. Tyto děti mi nejsou vzdáleně cizí, byly to krásné duše, které jsem dobře znala. Děti, jejichž charakterem naplněné tváře stále vidím. Děti, které mi vyprávěly o svých snech o životě, který mají před sebou. Všechny jsou nyní rozemlety v prachu.

Proč je Izrael zabil? Rodina nemá žádnou politickou příslušnost. Nic nemůže ospravedlnit tento ohavný zločin zabití tří generací, pokud není zločinem to, že jsou Palestinci.

Moje prateta, Um Said, žila alespoň dlouhý život. Bylo jí 92 let a byla doma se svou dcerou Najat, když padaly bomby. Obě nyní nacházejí místo svého odpočinku pod troskami.

Když jsem loni v létě navštívila Gazu, Um Said mi laskavě věnovala vyšívané šaty, které kdysi nosila. Trvala na tom, abych si je vzala s sebou do Kanady. Jsem jí vděčná, že jsem to udělala. Je to to jediné, co mi zůstalo na památku.

Snažím se najít nové způsoby, jak popsat smrt - odešli, byli odvezeni, zemřeli, jsou pod troskami, jejich duše jsou v nebi. Izraelská propagandistická mašinérie mi říká, že vůbec nejsou mrtví, protože Palestinci musí lhát o počtu mrtvých, i když my truchlíme. Nebo, pokud jsou skutečně mrtví, pak to musí být "teroristé".