Hamás intelektuálů

3. 11. 2023

Tito intelektuálové jsou téměř všichni sekularisté, kteří dlouho tvrdili světu, že věc Palestiny je také věcí revoluce, rovnosti a demokracie. Takže teď, když vládne Hamás, říkají tito intelektuálové stejnou pravdu islamistům, kteří se stali novou mocí?

Nikdo neví, jaké rady by Edward Said nabídl, kdyby byl dnes naživu. Během svého posledního desetiletí (zemřel v roce 2003) se však příležitostně zmiňoval o Hamásu (a Islámském džihádu). Když jsou tyto odkazy sestaveny, tak jak jsou uvedeny níže, předávají konzistentní zprávu. Zdá se, že palestinští intelektuálové to ignorují a bezhlavě se vrhají do islamistického režimu.

Saíd se poprvé zmínil o Hamásu v roce 1993 po dvou návštěvách Západního břehu. V té době se Hamás na Západě ještě nestal pojmem. Nezdokonalil ještě ani metodu sebevražedného útoku. Said byl tímto setkáním ohromen:

"Když jsem tam byl v roce 1992, krátce jsem se setkal s několika studentskými vůdci, kteří zastupují Hamás: byl jsem ohromen jejich smyslem pro politickou angažovanost, ale vůbec ne jejich myšlenkami. V roce 1993 jsem si domluvil, že s nimi a s jejich rivaly v boji o politický vliv, Islámským džihádem, strávím další hodiny. Zjistil jsem, že jsou například docela umírnění, pokud jde o přijímání pravd moderní vědy (zajímavé je, že čtyři mladí muži, s nimiž jsem mluvil, byli studenti s vynikajícími výsledky: všichni byli vědci nebo inženýři); beznadějně reduktivní ve svých názorech na Západ; a neodvolatelně se staví proti existenci Izraele. "Židé musí odejít," řekl kategoricky jeden z nich, "kromě těch, kteří tu byli před rokem 1948." Jejich myšlenky jsou v podstatě protesty proti izraelské okupaci, jejich vůdci nejsou nijak zvlášť viditelní ani působiví, jejich spisy jsou omíláním starých nacionalistických traktátů, nyní zabalených do "islámského" idiomu." (Politika vyvlastňování, str. 403-5.)

V roce 1994 Tariq Ali udělal se Saídem rozhovor pro BBC a Saíd zopakoval svůj názor, že Hamás nemá žádné nápady:

"Podle mého názoru jsou jejich představy o islámském státu zcela nepřesvědčivé, nepřesvědčivé pro nikoho, kdo tam žije. Nikdo nebere tento aspekt svého programu vážně. Když se jich zeptáte, jako já, jak na Západním břehu, tak jinde: "Jaká je vaše hospodářská politika? Jaké jsou vaše představy o elektrárnách nebo bydlení?", odpovídají: "Aha, o tom přemýšlíme." Neexistuje žádný sociální program, který by se dal označit za "islámský". Vnímám je jako bytosti okamžiku, pro které je islám příležitostí k protestu proti současné patové situaci, průměrnosti a bankrotu vládnoucí strany."

V témže roce 1994 Saíd vyostřil svou kritiku Hamásu, i když hnutí nabíralo na síle jako opoziční síla:

"Pokud jde o Hamás a jeho akce na okupovaných územích, vím, že tato organizace je jednou z mála, která vyjadřuje odpor. A přece si myslím, že pro každého sekulárního intelektuála uzavření ďábelské smlouvy s náboženským hnutím znamená nahradit princip pohodlím. Je to prostě druhá strana paktu, který jsme uzavřeli v posledních několika desetiletích s diktaturou a nacionalismem, například podporou Saddáma Husajna, když šel do války s "Peršany"." (Mír a jeho nespokojenci, str. 111.)

Tím, že postavil Hamás do stejné škatulky jako Saddáma Husajna a ztotožňoval islamismus s diktaturou, Saíd nenechal mnoho prostoru pro pochybnosti o odpovědnosti sekulárního kritika.

V roce 1996, kdy se Hamás proslavil sérií ničivých sebevražedných bombových útoků, našel Saíd pro rostoucí hnutí "islámského odporu" ještě více pohrdavých přídavných jmen:

"Bohužel to není podle mého vkusu, není to sekulární odpor. Podívejte se na některá islámská hnutí, Hamás na Západním břehu, Islámský džihád atd. Jsou to násilné a primitivní formy odporu. Víte, to, co Hobsbawn nazývá pre-kapitálem, snahou vrátit se ke komunálním formám, regulovat osobní chování jednoduššími a jednoduššími reduktivními myšlenkami." (Moc, politika a kultura, str. 416.)

V roce 2000 se Saíd opět vrátil k chudobě myšlenek v Hamásu:

"Nemají poselství o budoucnosti. Nemůžete jednoduše říci, že islám je jediným řešením. Musíte se vypořádat s problémy elektřiny, vody, životního prostředí, dopravy. Ty nemohou být islámské. Takže na této úrovni selhali." (Kultura a odpor, str. 62.)

V roce 2002, uprostřed druhé intifády, Saíd pronesl svou poslední a nejničivější kritiku islamistů, když kritizoval Arafata za to, že jim dovolil způsobit zmatek v této věci:

"On (Arafat) nikdy skutečně nedržel na uzdě Hamás a Islámský džihád, což Izraeli dokonale vyhovovalo, aby měl připravenou záminku k použití takzvaných mučednických (bezmyšlenkovitých) sebevražedných atentátů k dalšímu ponížení a potrestání celého národa. Pokud existuje něco, co nám uškodilo více než Arafatův zhoubný režim, pak je to tato katastrofální politika zabíjení izraelských civilistů, která světu dále dokazuje, že jsme skutečně teroristé a nemorální hnutí. K jakému zisku, to nikdo nedokázal říci." (Z Osla do Iráku a cestovní mapa, str. 185.)

Saíd tak brzy zjistil, že Hamás nemá ponětí, jak vládnout. Popsal ji jako zachvácenou "beznadějně reduktivními" myšlenkami. Odmítl její násilný odpor jako "primitivní" a "bezduchý" a odsoudil toto násilí, protože palestinské věci uškodilo více než škoda způsobená Arafatem. Především varoval sekulární intelektuály před uzavíráním "ďáblova paktu" s Hamásem, který by obětoval princip ve prospěch pohodlí. Saíd se nechtěl zpronevěřit svému sekularismu. V roce 1999 stručně vysvětlil, proč se nedokázal spojit s islamisty, a to ani ve společné věci Palestiny: "Za prvé, jsem sekulární; za druhé, nedůvěřuji náboženským hnutím; a za třetí, nesouhlasím s metodami, prostředky, analýzami, hodnotami a vizemi těchto hnutí." (Moc, politika a kultura, str. 437.)

Vzhledem k tomu, že Saíd je vůdčím světlem palestinských intelektuálů, je pozoruhodné, že od palestinských voleb v roce 2006 ani jeden z nich nezopakoval jeho kritiku Hamásu. Naopak: Několik z nich si pospíšilo, aby vstoupili do onoho "ďáblova paktu", před kterým varoval.

Například je tu Saídův vlastní synovec Sarí Makdisí, profesor literatury na UCLA, který vede weblog "Říkat pravdu mocným". (Název naznačuje, že je obzvláště kvalifikovaný k tomu, aby udržel Saidův plamen naživu.) Zdá se však, že Makdisí zapomněl na strýcovo odmítání rétoriky Hamásu jako "omílání starých nacionalistických traktátů", když psal tato podlézavá slova chválící článek damašského komisaře Hamásu Chálida Mišála:

"Mišál oživuje jazyk skutečného boje, spíše než jazyk beznaděje a porážky; spoléhá se na nesmlouvavou rétoriku národního osvobození, spíše než na otřepaná klišé a byrokratický jazyk ("výkon", "dočasný status") vypůjčený od izraelských a amerických plánovačů. To, co bylo na Mišálově díle osvěžující, bylo to, že používal vzdorovitý jazyk boje."

Podobně George Bisharat, profesor práva a aktivista na Kalifornské univerzitě, napsal úvodník, v němž chválil Palestince za to, že dělají přesně to, co Saíd podle svých slov z principu nikdy nemůže udělat: Důvěřovat náboženskému hnutí:

"Palestinci získali vládu s páteří – takovou, o které věří, že bude mnohem méně ustupovat ve věci jejich základních práv. Je hanbou sekulárního nacionalistického palestinského hnutí, že to nebylo ono, kdo tuto alternativu nabídl. Jednoho dne se Palestinci budou muset potýkat s otázkami, jaký druh politického zřízení skutečně chtějí, zda islámské nebo jiné. Prozatím svěřili svou budoucnost Hamásu a svět se bude muset potýkat s jejich demokratickou volbou."

Issa Khalaf, palestinsko-americký autor knihy o palestinské politice a držitel doktorátu z Oxfordu, nesdílel nic ze Saídova pohledu na politiku Hamásu jako na nebezpečí pro palestinskou věc. Naopak: V úvodníku uvítal "strategii" Hamásu jako "neobyčejně správnou, včetně jeho principiální obrany základních zájmů Palestinců, jeho úsilí o vytvoření národního konsensu a vyvažující rovnováhy k jednostranné americko-izraelské alianci". Dodal také, že jeho expertní ujištění, že "jeho islamistická militantnost bude dramaticky omezena, jakmile si osvojíme požitky a symboly státní moci". ("O tom nepochybuji," trval na svém.)

Po volbách se palestinsko-jordánský komentátor Rami Chúri, který nyní žije v Bejrútu, setkal s několika členy Hamásu v palestinském uprchlickém táboře Burdž al-Barajnih v Bejrútu. Na rozdíl od Saída odcházel ze setkání (které trvalo celé dvě a půl hodiny) rozzářený. V článku nazvaném "Rozhovory s chlapíky z Hamásu" popsal své prozření:

"Co se člověk z takových setkání naučí? Dvě nejvýznamnější témata, která se vynořují z diskusí s představiteli Hamásu a z jejich mnoha prohlášení, jsou oddanost národním principům a jasná dávka politického pragmatismu. Hamás bude jistě pokračovat ve svém tři roky starém pomalém posunu směrem k pragmatismu a realismu, protože se nyní politicky zodpovídá celému palestinskému obyvatelstvu a světovému veřejnému mínění. Nezastupitelnost znamená zodpovědnost a odpovědnost, které nevyhnutelně podporují praktičnost a rozumné kompromisy."

Všechny dosavadní důkazy naznačují, že příslib takové "nevyhnutelné" transformace nebyl dodržen. Samozřejmě, že je to slib, který sám Hamás nikdy nedal; místo toho jej vytvořili palestinští intelektuálové a jejich západní akademičtí spojenci. Tím, že jej vytvořili, spěšně odhodili své vlastní světské zásady. "Nevěřím náboženským hnutím," řekl Edward Saíd. Od zvolení Hamásu se ani jeden palestinský intelektuál neodvážil tuto větu zopakovat. Místo toho celá řada z nich (výše uvedený vzorek se skládá výhradně z nominálních křesťanů) trvala na tom, že ti, jimž Hamás otevřeně spílá, by měli důvěřovat "islámskému odporu" a uzavřít přesně ten druh "ďáblova paktu", který by posílil jeho sevření palestinské věci. (Rami Chúri zašel nejdále, když otevřeně vyzval arabské liberály, aby se spojili s mocnými islamisty na základě jejich sdílených "základních hodnot".)

Připusťme, že na Blízkém východě neexistuje nebezpečnější podnik než říkat pravdu islamistické moci (a o ní). Ale je to další známka slabosti palestinského lidu, že nemá jediného intelektuála, který by si pamatoval, jak se to dělá.

Celý článek v angličtině: ZDE