10. 12. 2023
Jste interdisciplinární umělkyně. Jaká byla vaše cesta k umění a proč jste se rozhodla zrovna pro studium architektury?
Mám pocit, že to bylo díky studiu na gymnáziu. V posledním ročníku jsme probírali film a architekturu. Přijde mi, že to jsou dvě věci, které jsou nezapomenutelné, žijí mnohem déle než my. A já jsem chtěla, aby ta moje věc žila a byla ve městě. Baví mě hodně přemýšlet nad tím, jak se tam lidi pohybují, jak město vnímají.
Na gymnáziu jsem měla pocit, že je super přeskakovat z oboru na obor. Přesně ten moment jsem si chtěla zachovat i dál v práci. Je to zároveň moje nátura, nemám ráda stereotyp, nebo když se opakují nějaké repetitivní způsoby myšlení v daném procesu tvorby.
Takže jsem si chtěla nechat tuto možnost nebo možná únikové dveře. Ale i na škole jsem se setkávala s názorem, že když člověk dělá více věcí najednou, tak nedělá ani jednu dobře. Chtěla jsem prolomit to stigma a představit se právě na Designbloku se sklem, které jsem nikdy nedělala.
A jak vnímáte architekturu v Praze a změny, které zde probíhají?
Doba komunismu se hodně špatně projevila na umění i na architektuře. Můj názor je, že pražská architektura zaostává kvůli přísným pravidlům památkářů, rozšířené korupci a praxi developerů, kteří mají často volnou ruku a mohou upřednostňovat kvantitu před kvalitou v důsledku své nekontrolované mocenské pozice… Jsem trošku skeptická, protože je to hodně konzervativní, a mám pocit, že se nátura Čechů nemění.
Vnímáte nějaké město jako dobrý příklad toho, jak by měla městská architektura vypadat?
Nedá se úplně říct, že bych měla vyloženě oblíbené město. Spíš mám oblíbené části různých měst, u kterých mám pocit, že jsou progresivní. Jsou to i ta východní města jako například Budapešť, která je podle mě hodně podceňovaná, pak Berlín či Vídeň, v níž postavili obchodní dům IKEA na náměstí srovnatelném s naším Václavským, to mě třeba velmi překvapilo. Takže jsou to spíš jednotlivé monumenty.
V Praze jsou taky monumenty, které mě baví. Patří k nim Obecní dvůr od Bofilla (Obytný soubor Obecní dvůr v Praze od Ricarda Bofilla na Starém Městě - pozn. red.) nebo i nová UMPRUM.
Zmínila jste Designblok. Jaká to pro vás byla zkušenost? Co vaše kolekce (jde o kolekci přesýpacích hodin a interiérových doplňků, pozn. red.) představuje?
Je důležité, že se kolekce jmenuje ~ 1 hour, tedy „přibližně jedna hodina“. Je to hlavně kvůli tomu, že hodiny nepřesýpají přesně, je tam odchylka. Tematizuje to, že se držíme času rigidně a že bychom potřebovali trochu zpomalit a uklidnit se, věnovat čas sami sobě. Sociální vrstva tématu je moje fascinace pískem.
Mám pocit, že se písek hodně promítá do arabské kultury a arabské pouštní kultury. Moje babička je beduínka. Domnívám se, že písek je něco, co mi tak jemně vytváří reminiscenci domova a zároveň tepla. Já vlastně moc nemusím vodu, písek mě fascinuje. Tato kolekce je odkazem nejen k mému arabskému původu. Písek je fluidní, ale zároveň není, pokusila jsem se vytvořit něco, co je surové a zároveň hmotné.
K tématu času jsem se dostala během pandemie, kdy jsme na sebe měli všichni spoustu času, všechno bylo zavřené a pak se život zase rozjel. Teď mám pocit, že si na sebe už nedokážeme tak moc udělat čas. Jedna hodina denně na sebe je takové důležité minimum.
Reflektuje se váš původ nebo zkušenost emigrace do vaší tvorby často?
Tohle bylo poprvé. Mívala jsem strach z odsouzení, jelikož moje zkušenost z dospívání v Čechách nebyla úplně růžová. Vyrůstala jsem s pocitem nepřijetí, který mimochodem hodně posílily i české úřady - občanský průkaz jsem například dostala až v 18 letech.
A nešlo o to, že jsem se tady nenarodila, protože moji oba bratři jsou narozeni už v Čechách a měli to podobně jako já. A tak jsem to potlačovala, protože jsem chtěla ukázat, že jsem fakt Češka.
Možná jedině v mojí maturitní práci na gymnáziu jsem dělala lunární kalendář, který je zajímavý v tom, že je kratší než gregoriánský kalendář a zároveň odkazuje na větší propojení s tělem, je to napojení na Lunu. Bylo pro mě velmi zajímavé sledovat to a učit se o tom. Nakonec jsem se rozhodla jeden i vytvořit.
Uvědomujete si moment, kdy se to ve vás zlomilo a řekla jste si, že teď se už nebojíte se svým původem v umění pracovat?
Poprvé to bylo na Designbloku, tématem letošního roku byla Cesta. Já jsem ho pojala jako cestu k tomu se sama prezentovat. Zamýšlela jsem celý proces jako celek - vznikly nové sociální sítě, nový web a prezentace, což byl výsledek celoroční práce. Celý tento projekt pro mě představoval okamžik, kdy jsem mohla veřejně sdělit vše, co jsem kdy chtěla.
Vy jste se v poslední době v médiích často objevovala, protože na sociálních sítích zprostředkováváte dění v Pásmu Gazy. Informuje vás vaše rodina o tom, co se tam děje?
Ano, ale teď je problém, že nám začali nahrávat telefonáty z Gazy. Přišly jsme na to s mamkou tak, že když zavoláte do Gazy, bavíte se s nimi dvě minuty a po druhé minutě vás odpojí a začne se rozhovor znovu přehrávat. Víme, že se jich nemůžeme ptát úplně na všechno. Bojíme se ptát třeba na to, kde jsou přesně…
Já na to skoro nemám slov. Mám pocit, že se nám děje něco, o čem se moje generace učila v dějepise. Lidé žili v režimu, kdy museli věci zatajovat. Mám také pocit, že teď živě probíhá genocida a všechny humanitární organizace tvrdí, že je to špatně, že jsou to válečné zločiny, že to jsou podle mezinárodního práva ilegální kroky, které se například velmi kritizují u Ruska a jiných zemí, ale státu Izrael roky prochází bez hlasitější kritiky. Česká vláda nejen, že s tím nic nedělá, ale ještě to podporuje..
(Podle OSN je genocida pokus o zničení příslušníků předem vybraného národa nebo jiné skupiny nebo uvedení této skupiny do takových životních podmínek, které způsobí její úplné nebo částečné zničení. Odborníci se neshodují na tom, zda se v Gaze jedná o genocidu - pozn. red.)
Nedávno z funkce odešel ředitel newyorské kanceláře vysokého komisaře OSN pro lidská práva, protože nemohl unést zklamání z nicnedělání OSN a doběhla ho vlastní frustrace. Je to jeden z mála solidárních kroků, který se v OSN stal, ale žádné sankce vůči státu, který se chová stejně teroristicky jako Hamás.
Konflikt odstartoval Hamás. Jak jste se cítila bezprostředně po jeho útoku?
Po říjnovém útoku Hamásu na Izrael se ve mně mísily různé emoce. Cítila jsem bolest při svědectví lidského utrpení, zmatenost z důvodu dezinformací. Cítila jsem empatii k rukojmím a byla uklidněna, když jsem slyšela, že se s nimi zacházelo dobře (ne vždy se tak dělo - pozn. red.).
Je podstatné si uvědomit, že Hamás, jenž vznikl v roce 1987, reagoval na porušování lidských práv Palestinců za ignorace světového společenství. Mnozí teroristé v Hamásu jsou sirotci, jejichž rodiče byli zavražděni Izraelem, což ukazuje na nespravedlivý kruh, kde zoufalí lidé nevyrůstají jako pacifisté.
Izrael hraje klíčovou roli v přerušení tohoto kruhu násilí, a to tím, že ukončí okupaci, propustí několik tisíc Palestinců, kteří jsou neoprávněně vězněni, a zajistí Palestincům stejná práva jako Izraelcům. Zničení Hamásu by však pouze odložilo problém, protože by mohla vzniknout jiná skupina v této kruté okupaci.
Nicméně zaměření českých médií na odsuzování Hamásu bez otázek k izraelským akcím před a po útoku mě nechávalo bezmocnou.
Zúčastnila jste se v Praze některé demonstrace?
Nebyla jsem na všech, demonstrace na podporu Palestiny v Praze byly i v letech 2008, 2014, 2021…, na ty jsem chodila mnohem častěji.
Za posledních pár týdnů jsem pak byla na třech, ale spíše jsem se snažila věnovat svou energii do sociálních sítí. Protože mám pocit, že tam jsem více slyšena a má snaha má mnohem větší dopad. Upřímně jsem v rozpacích z čísel českých demonstrantů. I tak chci zdůraznit, že jsem ráda za každého člověka, který se aktivně na těchto demonstracích podílí.
Momentálně je pro mě psychicky vyčerpávající být neustále v obraze, informovat se, pak jít na demonstraci a ještě třeba udělat nějakou práci, protože se musím živit a předstírat, jako že se nic neděje.
Co je pro mě hlavní, je má snaha informovat lidi na sociálních sítích, angažovat se v diskuzích, přispívat k osvětě a bojovat proti dezinformacím - to vše ale dělám ve svém volném čase. Zpráv dostávám přes 1200 denně a odpovídám na ně, protože chci, protože se cítím zodpovědná, ne protože musím.
Ty propalestinské demonstrace jsou ve větším měřítku v zahraničí a jsou tam i lidé, kteří vykřikují nenávistná a útočná hesla. Máte pocit, že tohle může podkopat něco, čemu vy věříte a za co byste do ulic šla?
Samozřejmě nesouhlasím s šířením nenávistných hesel, ale na demonstracích jsem žádná nenávistná hesla nezažila. Jsou to naopak dojemná a silná setkání lidí, kteří touží veřejně projevit nesouhlas, a často to pro ně není lehké.
Schází se tam studenti, celé rodiny, děti imigrantů. Většinou tam zazní jen projevy, drží se vlajky a pak se opakují hesla jako „Free Palestine“. To, jak o tom česká média informují, je pro mě jen dalším zklamáním. Přijde mi, že jsou už předem nachystaná hledat ve všem zlo a něco podezřelého. Dále je důležité říct, že heslo From the river to the sea Palestine will be Free není antisemitské, volá po svobodě Palestinců.
Diskuse