Lukašenko si chtěl uchovat absolutní moc. Nyní je však v pozici Bašára Asada

24. 8. 2020 / Karel Dolejší

Běloruský diktátor Aleksandr Lukašenko až donedávna doufal, že se mu manévrováním mezi Moskvou a Bruselem podaří uchovat si absolutní moc, na kterou je za 26 let vládnutí zvyklý. Jako hlavní hrozbu ještě před několika týdny vnímal požadavky moskevského patrona Putina na sjednocování obou zemí. Když se však ukázalo, že ho Bělorusové už opravdu mají víc než dost, otočil na pětníku a zařadil se zpět na místo vzorového Putinova spojence.

Tak jako jiný ruský klient, Bašár Asad, se i Lukašenko ocitl v pozici, kdy se musí kvůli udržení funkce proti vlastnímu obyvatelstvu spojit s cizí mocností. Tomu také odpovídají jeho poslední vyjádření, která už definují Bělorusko čistě jako "ruskou předsíň".

Je hodné zaznamenání, že až do srpnových voleb Lukašenko žádným zázračným způsobem "neobjevoval" západní podvratné aktivity. Věděl přece velmi dobře, že opozici v zásadě drží pod krkem, koho mohl, toho přesunul za mříže - a běloruská KGB měla pod přísnou kontrolou dění na zbytkové opoziční scéně. Nečekal žádné větší překvapení z této strany. Až do první dekády srpna podle něj "zahraniční podvracení" hrozilo jedině z východu.

Ačkoliv Lukašenkovo postavení je stejně tak jako u Asada postavením nesvéprávného klienta Kremlu, existují pochopitelně i významné rozdíly. Léty represí zdevastovaná běloruská opozice na rozdíl od syrské nejspíš nikdy nevsadí na násilnou změnu. A z druhé strany Asad stále ještě dovedně manévruje mezi ruským a íránským patronem. Kdežto Lukašenko už věru domanévroval. Nyní až do konce zůstane stoprocentně proruským panákem.

Lukašenko má však s Asadem společné to, že mu zůstal v rukou stát bez lidu - a on se snaží ze situace vyjít alespoň s nějakým zdáním legitimity. Proto zčistajasna začal předstírat vnější ohrožení ze směru, kde ho ještě přede dvěma týdny vůbec neviděl.

Podobně jako u Asada lze nyní očekávat, že Lukašenko vezme doslova Brechtovo ironické doporučení, "aby vláda lid rozpustila a zvolila si nový". V Sýrii to předpokládalo vraždění a vyhánění sunnitských Arabů a jejich nahrazování šíitskými kolonisty z Íránu či Afghánistánu. Co přesně přinese nevyhnutelné Lukašenkovo hledání "sjednoceného rusko-běloruského lidu", který už teď jako jediný může být objektem jeho stále zřetelněji fašizující diktatury, to lze v tuto chvíli těžko přesně odhadovat.

Přesto bychom několik možností možná trefili. Území kolem Hrodna/Horadnia na západě země, které je zjevně k Lukašenkovi loajální ze všech nejméně, bude pod záminkou vnějšího ohrožení přeměněno v pohraniční vojenské pásmo prošpikované základnami, včetně ruských. A pokud se tu neposluchové brzy neumoudří, nějaká ta nucená výměna obyvatelstva by také mohla proběhnout. Místní na východ, do vnitrozemí, a na jejich místo - třeba nacionalističtí ruští kozáci?

Uvidíme, až si prach sedne a pokojné pouliční protesty opozice kvůli únavě, sílící represi/dekapitaci zbylých opozičních uskupení plus ruské propagandistické a mocenské stabilizaci Lukašenkova režimu postupně utichnou.

A dojde na úplně jiný Brechtův citát, než jaký stojí výše.

"Běda společnosti, která potřebuje hrdiny."

0
Vytisknout
4210

Diskuse

Obsah vydání | 27. 8. 2020