Opravdu hrozí Johnsonova vláda jadernou odvetou vůči hackerům? A mohl bych ji vidět?

17. 3. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut

V prvé řadě předesílám, že by mě až do této chvíle nikdy nenapadlo, abych se někdy v jakémkoliv kontextu zastával brexitérského populisty Borise Johnsona. Tváří v tvář totálně dezinterpretující analýze nové britské jaderné doktríny Guardianem (před pár lety vedl list zuřivou dezinformační kampaň za zrušení britských raketových ponorek, nad níž jásalo srdce každého čekisty) mi ale nic jiného nezbývá. Co dělat - vše je jednou poprvé.


Začnu tímhle: Zvýšení počtu britských operačních jaderných hlavic ze 180 na 260 je zcela zřejmě odvozeno od maximální kapacity dvou hlídkujících ponorek třídy Vanguard s raketami Trident, místo dosavadního jednoho hlídkujícího plavidla. Analytik BBC Mark Urban by si jistě dovedl spočítat - kdyby ovšem chtěl - že pokud každá raketa nese osm hlavic, každá ponorka šestnáct raket a hlídkující ponorky budou dvě, pak 8 x 16 x 2 = 256. Ovšemže jde o deklarovaný horní limit.

Až do roku 1998 britská vláda počet svých operačních jaderných hlavic důsledně tajila. Pravidelně jejich počet nezveřejňuje ani dnes, tato čísla jsou spíše orientační. K roku 2016 Británie podle stockholmského institutu SIPRI udržovala arzenál 215 jaderných hlavic, z toho 120 operačních. Nevíme jistě, zda ve skladech neoperačních zbraní tenkrát byly jen vyřazené, nebo i funkční hlavice, které lze reaktivovat. Dnes se hovoří o 180 operačních hlavicích, aniž by bylo řečeno, kolik jich zůstává ve skladech. Nevíme ani, kolik hlavic Británie nově vyrobila za posledních pět let.

Počítejme pro zjednodušení s tím, že nově vyrobené hlavice od té doby nahrazovaly ty definitivně vyřazované (které mezitím mizely ze skladů) v poměru 1:1. A dnes už zbyly ve skladech většinou jen takové zbraně, které lze ještě reaktivovat. Za tohoto naprosto reálného předpokladu příslušná rovnice zní 256 - 215 = 41. Do roku 2025 by bylo třeba zajistit zhruba deset nově vyrobených hlavic za rok. Nemožné? Voilà.

Když se Británie přiznala ke 180 operačním jaderným hlavicím (.pdf), jde každopádně o zdaleka nejmenší číslo ze všech oficiálních jaderných mocností. Pro pořádek: Rusko hlásí 6 375 hlavic, USA 5 800, Čína 320, Francie 290. V současnosti je Londýn prakticky ve stejné lize s neoficiálními jadernými státy Indií a Pákistánem. A jako jediný počty jaderných zbraní v posledních letech výrazně nenavýšil. Například Čína mezitím předběhla Francii.

Nejjednodušší vysvětlení toho, že chce mít Británie napříště místo jedné hlídkující raketové ponorky dvě (pro něž potřebuje +- 256 jaderných hlavic), spočívá v rozpadu rusko-americké smlouvy o likvidaci raket středního a kratšího doletu v Evropě (v anglických materiálech známé jako INF Treaty), která výrazně zhoršuje bezpečnostní situaci v Evropě. Zatímco dosud řekněme mířily britské rakety z jedné ponorky na ruská velitelská a řídící stanoviště (jako je GCPRN v Solněčnogorsku), napříště budou střely z druhého plavidla mířit také na lokality, odkud ruské jaderné rakety středního a kratšího doletu začnou ohrožovat evropský kontinent.

V tomto kontextu se nelze než vysmát závěru, že se prý Británie zbavuje závazků vůči Evropě. To je nebetyčná hloupost hned v několika ohledech. Předně, trvalá přítomnost konvenčních britských ozbrojených sil v Evropě ve druhé polovině 20. století (v kontextu poválečné okupace Německa) představovala z širšího historického hlediska naprostou výjimku. A došlo k ní jen na výslovné naléhání Američanů. Je ustálenou historickou normou, že Británie takřka nemá pozemní konvenční síly. Aspoň v době relativního míru.

Za druhé, nikdo nebrání evropským kontinentálním státům pořídit si tolik tanků, děl, stíhaček, UAV atd., kolik považují za nezbytné pro zajištění své bezpečnosti. Peněz na to mají jistě dost, vezmeme-li pro srovnání v úvahu finanční možnosti Moskvy. Avšak postavit jaderný deterent jim zakazují platné mezinárodní smlouvy. Tyto smlouvy zároveň umožňují Británii budování deterentu, tak jako ho povolují Francii. Nikdo jiný v Evropě za jinak stejných okolností ruskému jadernému zbrojení čelit nemůže. Británie si tedy plní své evropské domácí úkoly, které za ni nikdo jiný nenapíše. 

Nový britský vládní dokument také výslovně hovoří příznivě o spolupráci s Francií. Francie již nějaký čas nabízí evropským zemím možnost rozprostření svého národního jaderného štítu na celý kontinent. Spolupráce s Paříží, která používá úplně jiné, vlastní jaderné systémy, těžko může být technického charakteru. Čeho se tedy má týkat, pokud ne evropské obrany a strategické evropské autonomie, o níž Paříž v poslední době hovoří takřka bez přestání?

Kdo ani dost málo nerozumí teoriím jaderného konfliktu, k nimž během studené války vznikly tuny literatury, měl by si odpustit amatérské komentáře. Nová britská doktrína je záměrně dvojznačná ohledně toho, kdy, jak a v jakém měřítku by vláda zvažovala použití jaderných zbraní. A má k tomu dobrý důvod. Ve skutečnosti jde o zprávu Moskvě, aby si nezahrávala se svou oblíbenou myšlenkou "omezené" jaderné války v Evropě, "jaderné eskalace kvůli konvenční deeskalaci" atd., protože nebude nikdy s přijatelnou mírou jistoty vědět, co si ještě v této sféře může dovolit, aniž by vyvolala širší jaderný konflikt.

Skutečně zde najdeme větu ohledně reakce na "zbraně hromadného ničení, jako jsou chemické a biologické kapacity, nebo vznikající technologie, které by mohly mít srovnatelný dopad". Zároveň ale dokument uvádí, že k použití jaderných zbraní by došlo jen "za extrémních okolností sebeobrany, včetně obrany našich spojenců v NATO".

Nic z toho, co v doktríně najdeme, opravdu nevede k závěru, že by Londýn plánoval zničit trolí továrnu v Petrohradě jadernou hlavicí, pokud by odsud řekněme vzešel hackerský útok na britské vojenské řídící systémy.

Se stejnou mírou fantazie, jako se hrozí právě uvedeným scénářem, by se ale přece dalo slovíčkařit i jinak. Například by mohl nějaký profesionální bojovník za mír bít na poplach, že britská vláda hrozí jadernou odvetou za otrávení Skripalových - protože v doktríně se přece hovoří o reakci na použití chemických zbraní...

S výsledkem práce autorů britské jaderné doktríny jsem víceméně spokojen. Je mi ovšem jasné, že ti, kdo by s Corbynem chtěli britský jaderný deterent sakumprásk zrušit a/nebo s odštěpením Skotska (na němž Alex Salmond usilovně pracuje ve vlastním pořadu ruské propagandistické televize RT) odpískat základnu britských strategických ponorek ve Faslane, spokojeni být rozhodně nemohou.

0
Vytisknout
7758

Diskuse

Obsah vydání | 19. 3. 2021