Čili necelé tři týdny před tím dvacátým výročím od vzniku státu. Přitom navíc neskutečně rychle (prakticky v schůdně nerealizovatelném čase; a vůči mírumilovnému státu zároveň jako trestuhodný diktát). Dohodli to takto Hitler a Mussolini s Chamberlainem a Daladierem; přičemž zástupci ČSR ani nebyli k tomuto nadmíru závažnému jednání přímo osobně připuštěni. Doprovodným stínem oněch mnichovských dní bylo navíc i to, že k oněm událostem došlo pouhý rok po smrti T. G. Masaryka (14. září 1937), právem považovaného jak za zakladatele ČSR, tak za vzorového „Evropana“ (mj. Sir Karl Popper jej takto řadil i před W. Churchilla, Karl Kautsky jej hodnotil výše než F. D. Roosevelta, nebo zakladatel hnutí Panevropa Richard Coudenhove-Kalergi by býval právě v TGM viděl nejvhodnějšího představitele Evropy jako jejího „prezidenta“).

Hitler v souvislosti se zmíněnými mnichovskými jednáními zdůraznil, že toto řešení znamená stabilizaci poměrů ve střední Evropě a likvidaci „sudetské krize“ (v českém, moravském a slezském pohraničí žila početně velmi výrazná součást státu, jeho německé obyvatelstvo, čtvrtina jeho občanů; zrovna tak, jako na Slovensku a v Podkarpatské Rusi žilo tehdy především hodně Maďarů). Pokud před tzv. „Mnichovskou dohodou“ ČSR disponovala rychle budovanými, ale ještě nedokončenými pohraničními opevněními, po 10. říjnu 1938 byla v tomto ohledu již zcela vojensky vůči možnému napadení zvenčí zcela bezbranná. Přitom Velká Británie jako tehdejší světová supervelmoc – spolu s Francií jako tehdy jednou z nejvýznamnějších koloniálních velmocí – navenek k mnichovskému řešení přitakala.

K 15. březnu 1939 (pouhého půl roku po „Mnichově“!) došlo k obsazení zbytku českých zemí Německem, které nad tímto územím vyhlásilo svůj „Protektorát“; přičemž ze Slovenska vznikl pod současným tlakem z Berlína „samostatný stát“ a z nově pojmenované „Karpatské Ukrajiny“ se stala součást Maďarska. Ne že by z toho všeho, co se tehdy dělo na území rok před tím ještě samostatného a navenek demokratického státu, měl nějaký mezinárodně-politický orgán (počínaje Společností národů v Ženevě) těžkou hlavu... Tím méně přímo představitelé těch států, kteří spolu ještě upekli „Mnichovskou dohodu“. Aniž muselo být okamžitě patrné, že takový „mír“ je s největší pravděpodobností jen metaforickým předkrmem k příští válce. (I když se před rokem 1939 – ještě v těch třicátých letech – v Evropě válčilo třeba ve Španělsku, nebo Itálie se zmocnila vojensky Habeše. Hitlerova armáda mohla bez sankcí obsadit demilitarizované Porúří.)

Půl roku po likvidaci ČSR potom nenápadně začala 2. světová válka napadením Polska Německem a o necelé tři týdny později Sovětským svazem… (Polsko ještě nasazovalo do bojů své jezdectvo!) V létě roku 1940 nebylo stále dost jasné, kdy a jak (po zdrcující porážce Francie Německem a vzhledem k relativně navenek spíše pasivní obraně V. Británie) to stávající válčení skončí. USA stály zatím stranou. Ta velká válka potom nečekaně skončila uplatněním atomové zbraně. Dnes její použití může znamenat zkázu jak pro lidstvo, tak pro jeho planetu.

Po 2. světové válce tu měl svět brzy málem půl století tzv. „studenou válku“. Přitom poměry se posléze natolik změnily, že „menší“ konflikty v některých oblastech světa tu jsou po celá desetiletí na denním pořádku. Rozmanitá rizika byla zatím vždy zaplacená krví mnohdy těmi konflikty taky nejednou neangažovaných lidí; jenže vojenská technika v těch střetech uplatněná je stále sofistikovanější (a je tu nevyřčená otázka po možné mezi, za kterou jít nikterak nelze; i když, jakmile „teče do bot“, rozpaky jdou vesměs stranou). Ne že by nám v dnešním světě nenarůstala nervozita z možné změny stávající mocenské (ale i ekonomické či „civilizační“) nerovnováhy supervelmocí, jakými jsou třeba dnešní USA nebo Čína. Ne že by třeba OSN, EU nebo NATO byly ve stávající podobě zárukou, že se lidstvu bezpečnost světa před většími válečnými střety nevymkne z rukou. Přitom ani ve vyspělých zemích nemíváme nutně dnes jistotu, že se voliči rozhodnou kvalifikovaně, když je tu tolik nástrah k účinnému mlžení ve sféře informací nebo hodnot. (Hned to, jak se mnohdy někteří lidé neodpovědně vůči dalším svým bližním chovají v souvislosti se stávající pandemií Covidu-19, je zarážející. O sugesci spojené s rytmem „parádního kroku“ sešikovaných mladých lidí v uniformách teď rovněž raději moc nemluvme. „Režie“ se může vždy vymknout sledovanému záměru; na to nezapomínejme.)

Vytisknout