O (marném) hledání "vzorového Čecha"

1. 4. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty


Se vzory to v místních končinách vždy bývalo poněkud složitější. Vzpomínám na vyplňování dotazníku v komunistické základní škole, který samozřejmě obsahoval kolonku "můj životní vzor". Ti kdo odpovídali podle předpokládaných očekávání úřadů ovšem uvedli Gustáva Husáka. Ti kdo se jen chtěli vyhnout nemístnému šťourání napsali rodiče. Vše v době, kdy faktickými obdivovanými vzory puberťáků byli nanejvýš tak ještě Gene Simmons, Wayne Gretzky či Ivan Lendl.

Ptát se lidí na vzory ale může být velice ošidné i v mnohem svobodnějších poměrech. Nehledě k tomu, že ani "bezvzorovost" nepředstavuje žádný jednoduchý fenomén.

Je špatné nemít žádný vzor, neboť to znamená, že člověk neuznává nic nad sebou - jak se obává Fendrych? Nebo jde u většiny lidí spíše jen o záležitost nějaké životní etapy, v níž hledají sami sebe, aby se pak s jednoduchou vzorovostí rozešli?

Popravdě netuším.

Vzpomínám si jen, že s dědečkem, jehož životními vzory byli Stalin a Tito, byla ještě počátkem 90. let opravdu o dost těžší řeč než s tím, který z obdivované první republiky ještě tak nejčastěji pozitivně zmiňoval písničkáře Karla Hašlera (nikoliv jeho politické názory). A byl to ten druhý, původně militantní ateista, kdo mi coby dítěti dal číst Vančurovy Biblické příběhy - protože mu záleželo na tom, abych dostal potřebné informace přímo do ruky a názor si udělal sám. Ne podle vzorů.

Tím se dostáváme k důležité demarkaci mezi příklady a vzory. Lidé jsou nedokonalí, mají silné a slabé stránky, ani idealizované životopisy svatých by nás neměly mást. Jedna věc je považovat jednotlivého člověka v nějaké životní oblasti za příklad. Jiná dělat si z něj vzor, což svádí k tomu nekriticky a nediferencovaně převzít i jeho chyby.

Kritika samozřejmě nutně neznamená znevažování.

Není rozhodně snadné snažit se být lepší než Václav Havel, pokud ho kritizujete.

***

Sledujme, co se děje na pravé straně českého politického spektra. S přímočarou pirátskou vizí elektronické demokracie totiž v 21. století plném globálních hybridních hrozeb rozhodně nevystačíme.

Jsem naprosto přesvědčen, že nějaká česká obdoba amerického Projektu Lincoln se bez angažmá Alexandry Alvarové sotva obejde - zatímco silně váhám ohledně toho, jakou roli by v podobném podniku mohli sehrát někteří jiní, například předseda ODS Petr Fiala.

Přeji Alvarové, ať se jí přání ohledně obnovy konzervatismu splní, ať jí to píše - a ať se jejímu kanadskému domu vyhýbají invaze mývalů.

Nám ostatním zase, ať se českým konzervativcům podaří rozproudit širší veřejnou debatu o morálních parametrech demokratické politiky.

Protože česká levice, podle mého nejlepšího vědomí, dosud vězí až po krk v nekritickém stranění a amorálním kultu dějinných tendencí, s nímž se její západní protějšky začaly rozcházet nejpozději po zveřejnění anglického překladu Solženicynova Souostroví Gulag v roce 1974.

1
Vytisknout
5521

Diskuse

Obsah vydání | 6. 4. 2021