Cancel culture ohrožuje více levici než pravici a Bernie Sanders to ví

1. 4. 2021

Téma „cancel culture“ však rezonuje i na levici, příkladem je senátor Bernie Sanders, který minulý týden přitáhl velkou pozornost v podcastu Ezry Kleina. Na Kleinovu otázku, zda je podle něj pravda, že se američtí liberálové stali příliš „cenzorskými“, Sanders odpověděl, že se necítí spokojeně ohledně trvalého zablokování twitterového účtu bývalého prezidenta Trumpa, ke kterému došlo po událostech z 6. ledna letošního roku. Sanders řekl, že i přesto, že je Trump podle jeho slov "rasista, sexista, homofob, xenofob, patologický lhář a autoritář", tak se mu nelíbí, že na sociální síti jako je Twitter nemůže vyjádřit své názory bývalý prezident USA – a také se mu nezamlouvá, kolik moci se takto kumuluje v rukou lidí z high-tech průmyslu.

Není to přitom poprvé, co se Sanders v tomto smyslu vyjádřil. Podobně se třeba v roce 2017 zastal i kontroverzní konzervativní spisovatelky Ann Coulter, která v té době měla mít projev na Kalifornské univerzitě v Berkeley. V návaznosti na to se však objevily obavy o bezpečnost univerzitního kampusu kvůli protestům, které by mohla její návštěva vyvolat a univerzita jí proto navrhla přesun vystoupení na jiné datum, s čímž Coulter nesouhlasila. Sanders s tím tehdy vyjádřil veřejně nesouhlas a označil to za známku „intelektuální slabosti“.

Dle mého názoru má Sanders pravdu. To, že má bývalý prezident USA zablokovaný účet, není nic, z čeho bychom měli být nadšení. Krom toho Sanders sám moc dobře ví, že politická levice je ve skutečnosti ohrožena fenomény, jako je „cancel culture“ vždy více než pravice, protože právě levice má z principu vždy větší sklon kritizovat zavedený společenský stav. Například ještě před Sandersovou prezidentskou kandidaturou v roce 2016 bylo označení se za „socialistu“ něco jako politická sebevražda.

Ale nejedná se jenom o problém role velkých korporací na sociálních sítích jako je Twitter, na který Sanders poukazuje. Týká se to i všech médií neoliberálního mainstreamu. Ty nám ostatně ukázaly svou sílu mimo jiné i v loňských demokratických primárkách, kdy z očekávaného velkého vítězství Joea Bidena v Jižní Karolíně dokázaly vytvořit mediální narativ o "zázračném" Bidenově comebacku a tím do značné míry pomoci tomu, aby se to během tzv. volebního superúterý stalo skutečností. A byl to právě Sanders, kdo na to doplatil (samozřejmě vedle dalších faktorů, jako že progresivistka E. Warren neodstoupila a nepodpořila ho a tím zablokovala pro něj klíčovou část progresivních hlasů).

Nejlepší ukázkou je ale především fenomén tzv. „fact-checků“, který je veden vznešenou myšlenkou „boje proti dezinformacím“ a vedení politiků k odpovědnosti za jejich výroky. V poslední letech si tak vlastní fact-checkingovou sekci na zkoumání „pravdivosti“ výroků politiků vytvořilo snad každé mainstreamové médium v USA, a dokonce i Twitter právě tímto způsobem původně zakročil proti Trumpovi, když mu (jako jedinému účtu na této sociální síti a ještě k tomu ad hoc) začal ověřovat pravdivost jeho tvrzení. Bohužel toto „ověřování“ často hodnotí pravdivost výroků bez vazby na jejich situační kontext a často i smysl a význam. Nemluvě o tom, že záleží na tom, co si fact-checkeři k přezkoumání vyberou, a jak se budou zaobírat detaily.

Ukázku toho, jak bizarně někdy můžou fact-checky fungovat, máme ostatně i v České republice: jmenuje se Demagog.cz. Nicméně korekce výroků lidoveckého poslance M. Výborného o tom, kolik stojí jízdenka na autobus, a ověřování, zda Jiří Drahoš skutečně vyrostl na vesnici, které na této stránce najdete, jsou zatím spíše komické a celý projekt funguje na neziskové a dobrovolnické bázi.

Proč to není dobrý nápad nám, ale ukazuje deník Washington Post, který se podivným fact-checkingem právě Sandersových výroků už vyloženě proslavil. V roce 2016 „zazářil“ článkem, který pod silným titulkem „Bernie Sanders keeps saying his average donation is $27, but his own numbers contradict that“ v zásadě rozebírá, že průměrný příspěvek na jeho kampaň není 27 dolarů, nýbrž nějakých 27, 89 dolarů, ačkoli zjevným smyslem Sandersova výroku bylo pouze ukázat, že nepotřebuje peníze od miliardářů a velkých korporací – na rozdíl od lidí jako Hillary Clinton. Z titulku by ale každý předpokládal, že článek obsahuje nějaký důkaz o tom, že opravdu lže o financování své kampaně.

Z posledních primárek lze jako příklad uvést jejich fact-checking tvrzení Sanderse o tom, že 500 tisíc Američanů ročně skončí v úpadku kvůli účtům za zdravotní péči, přičemž čerpal z reálné studie. Vrchní fact-checker Washington Post Glenn Kessler tento výrok však označil za lež z toho důvodu, že Sanders studii údajně necitoval přesně, protože podle ní tyto úpadky nejsou způsobené čistě účty za zdravotní péči, ačkoli i autor této studie D. Himmelstein pro deník sdělil, že Sandersova citace přesná je, jelikož jeho studie počítá právě s těmi případy, kdy se lidé dostali do úpadku a náklady na zdravotní péči s tím byly „velmi silně spojené“.  Těch 500 tisíc bankrotů byl tedy ještě mírný odhad.

Často lze zaznamenat i stížnosti na to, že progresivní kandidáti a jejich návrhy bývají takovým přezkumům podrobovány častěji a výrazně podrobněji než návrhy politiků „hlavního proudu“. Není proto ani moc divu, že loňský hlavní kandidát neoliberálního establishmentu Joe Biden dokonce v září mluvil o tom, že by chtěl mít během debaty s takovým lhářem jako je Donald Trump v rohu obrazovky okénko, ve kterém by probíhal „instantní“ fact-checking. Nejspíš věděl, že by se on sám neměl čeho bát.

Pokud je totiž někdo, kdo by měl hodnotit, co je pravda a co ne, tak by to rozhodně neměla být neoliberální mainstreamová média. Když totiž budete chtít fact-checkovat ambiciózní progresivní návrhy jako Medicare for All (Sandersův návrh zákona na zavedení povinného veřejného zdravotního pojištění), tak pro vás nebude těžké vybrat si studii, která bude vyhovovat vaší ideové pozici, protože názorů na takové téma bude vždy víc. Tím, kdo by to měl posoudit, je především samotný volič na základě jemu veřejně dostupných informací.

Ale především, i když jde o fact-checking objektivně nepravdivých výroků (což byl nepochybně často Trumpův případ), tak je otázka, jaký vliv to skutečně má na voliče dotyčných kandidátů. Lidé totiž volí politiky ne kvůli tomu, že věří v to, že mají každé slovo stoprocentně ověřené, ale proto, že mají důvěru v to, že tento člověk zastupuje jejich zájmy. Představa, že jim ukážete fact-check a oni zázračně prozřou a změní názor, je iluzorní. Naopak lze spíše očekávat, že je to v jejich názorech utvrdí, protože právě kvůli lidem, co tyto fact-checky produkují, anti-establishmentové politiky často volí.

Téma svobody projevu se tedy netýká jen pravice. A progresivní politici, obzvláště Sanders, to vědí lépe než kdokoli jiný. Začíná to pochybnými fact-checky, které si nárokují monopol na pravdu a staví se do role arbitra toho, kdo má ten "správný" názor a v krajním případě to končí zablokováním účtu. Radikální levice by na to neměla zapomínat.