Všechny tři klíčové velmoci – USA, Rusko a Čína – se chovají nadmíru nezodpovědně

Bidenova vláda rozehrává riskantní hru s dvěma těžkými váhovými kategoriemi najednou – s Čínou a Ruskem

8. 4. 2021 / Daniel Veselý

Zatímco agenda Bidenovy administrativy na domácím poli dává naději, že se věci po katastrofálních čtyřech letech trumpovské destrukce pohnou k lepšímu, v zahraničí zůstává kurz Bílého domu téměř neměnný. Zřejmě největší výzvou pro Bidenův kabinet bude interakce s Čínou a Ruskem, což skýtá velký prostor pro potenciální konflikt. Americká armáda plánuje modernizaci a efektivnější rozmístění vojenských jednotek tak, aby mohla lépe konfrontovat Rusko a Čínu od Arktidy až po Jihočínské moře. Bidenova vláda nenechala své liberální příznivce na obou stranách Atlantiku na pochybách, když kremelského vládce prezidentovými ústy označila za „vraha“ a když čínské lídry peskovala kvůli rozsáhlým represáliím proti Ujgurům a podkopávání demokracie v Tchaj-wanu a Hongkongu.

Jak ale Biden a spol. mohou kázat o lidských právech, když mají sami tuny másla na hlavě? Nové osazenstvo Bílého domu i nadále stojí za genocidní saúdskoarabskou blokádou Jemenu, kde podle odhadů OSN může letos na podvýživu zemřít 400 tisíc malých dětí. Bidenův kabinet prozatím nemíní zrušit ničivé embargo, jež Donald Trump uvalil na nepřátelské režimy ve Venezuele, v Íránu a Sýrii, kde sankce brutálně dopadají na tamní obyvatelstvo, aniž by se citelně dotkly vládnoucích špiček.

Bidenův Bílý dům se sám strefuje do nohy, když jednostranně sankcionuje ruské a čínské pohlaváry, s nimiž by měl v prvé řadě najít společnou řeč při řešení tak ožehavých otázek, jako je klimatická krize, hrozba jaderného konfliktu nebo riziko budoucích pandemií. Všechny tři velmoci se přitom chovají krajně nezodpovědně, ať už jde o potlačování lidských práv, neuvážlivé zbrojení či horkokrevné vojenské manévry. Mají snad uvalovat sankce jedna na druhou, aby tak demonstrovaly vzájemnou nedůvěru, což konstruktivní diplomacii předem vylučuje? Má snad šéf americké diplomacie Anthony Blinken hrozit Německu sankcemi kvůli plynovodu Nord Stream? Anebo je smysluplnější zasednout za jednací stůl bez vzájemného osočování a penalizování, když žádný vrcholný politický činitel není bez poskvrny?

Tuzemská mediální scéna nedávno bila na poplach před ruskými vojenskými manévry u ukrajinských hranic. Ano, vztahy mezi Ruskou federací a Ukrajinou utrpěly další ránu poté, co eskalovaly boje ve východní Ukrajině a zhroutilo se bůhvíkolikáté příměří. Jakkoliv se situace v tomto regionu jeví nebezpečně, ani američtí představitelé se nedokáží shodnout na tom, zda jde o teatrální řinčení kremelských zbraní – a nikoliv o předehru k ruskému vpádu na Ukrajinu – nebo zda si nevyzpytatelný Vladimir Putin nového amerického prezidenta riskantně testuje, jak v New York Times poznamenává korespondent listu Andrew E. Kramer. Ať tak či onak, nejedná se o první ruské vojenské cvičení u ukrajinských hranic symbolizující vzkaz Kyjevu a Západu, jak připomíná Kramer.

Tenze mezi Moskvou a Kyjevem nabírají obrátek rovněž kvůli cvičení ruských parašutistů na anektovaném Krymu, což někteří komentátoři chápou jako předehru k ruské invazi. Ruská strana ostře kritizuje ukrajinskou vládu kvůli tomu, že Krym odřízla od kanálů zásobujících poloostrov vodou z Dněpru. Většina krymské populace má z tohoto důvodu omezený přístup k zásobám vody, o čemž informovala agentura Interfax.

Podle redaktora protiputinovského listu Moscow Times Michaela Kofmana lze ruské manévry charakterizovat jako „nátlakovou“ a „demonstrativní“ akci, a nikoli jako skrytou či otevřenou přípravu k velké vojenské akci. Ačkoli přímá ruská intervence na Ukrajinu nehrozí, otevírají se dveře k možné anexi Doněcka a Luhanska, soudí Kofman. Kyjev mezitím apeluje na NATO, aby pakt uspíšil přijetí Ukrajiny do Severoatlantické aliance, přičemž obdobná iniciativa v roce 2008 vzbudila v Moskvě pocit „přímého ohrožení“ a o šest let později vedla k ukrajinské krizi, jak v té době konstatoval politolog John Mearsheimer.

Je třeba zdůraznit, že alarm v Kyjevě a Washingtonu jak v minulosti, tak nyní spouští rozmístění ruských vojáků na území Ruské federace, třebaže jsou proruští separatisté na Donbase přímo podporováni Kremlem. Zato rozsáhlé manévry NATO odehrávající se v režii Pentagonu u ruských hranic – eskalované paradoxně Donaldem Trumpem – jsou chápány jako obranný mechanismus proti hostilnímu Kremlu. Nic na tom, že na rozdmýchání rozsáhlého vojenského konfliktu se vždy podílejí velké antagonistické síly.

Dalším geopolitickým neuralgickým bodem je jihovýchodní Asie, kde se Bidenův kabinet ve spolupráci s Austrálií, Japonskem a Indií snaží vybudovat alianci demokratických států – tzv. Quad (čtyřčata) – ve snaze zastavit čínský vliv. Čínská agenda Bidenovy vlády se nikterak neliší od agresivního kursu Trumpova kabinetu, jelikož trumpovská cla na čínské zboží prozatím zůstávají v permanenci a Bidenovi klíčoví zahraničněpolitičtí poradci nejsou vůči Pekingu méně nepřátelští než Trumpovi jestřábové.

Přestože zastánci Bidenova zahraničněpolitického kurzu mohou namítnout, že rostoucí moc autoritářského Pekingu je zapotřebí limitovat, vyvstává obrovské nebezpečí, že se americké vzdušné síly a námořnictvo dostanou do nebezpečné interakce s čínskou armádou. A opět – nehovoříme o potenciálním vojenském střetu v blízkém zahraničí USA, ale v oblasti, již si v rozporu s mezinárodním právem nárokuje Peking.

Když Trumpův Bílý dům zintenzivnil námořní manévry v Jihočínském moři a ve vodách okolo Tchaj-wanu, Peking podle očekávání vyhrotil protiamerickou rétoriku a rozšířil své vlastní vojenské aktivity včetně agresivních manévrů. A Bidenův kabinet, jak už bylo řečeno, nemíní ostrý protičínský kurs svého předchůdce opustit. V únoru americké námořnictvo poblíž ostrovů, jež si nárokuje Čína, simulovalo bojové operace, zatímco v březnu americký špionážní letoun zlomil rekord, když se mu podařilo přiblížit k čínskému pobřeží na vzdálenost 25 námořních mil. Před třemi lety se čínský torpédoborec u Spratlyho ostrovů (na které si dělá nárok Čína, Tchaj-wan, Vietnam, Brunej, Malajsie a Filipíny) dostal k americkému torpédoborci vyzbrojenému řízenými střelami na vzdálenost 41 metrů, přičemž americké plavidlo bylo okamžitě donuceno změnit směr plavby. Nabízí se otázka, k čemu tyto vzájemné provokace mohou vést. Odpověď je nabíledni. 

Americký analytik Michael T. Klare v této souvislosti připomíná osudové okolnosti, jež vedly k první světové válce, přičemž v amerických a čínských aktivitách nachází pozoruhodnou paralelu. I když ani jedna z velmocí nemíní jít do otevřeného válečného střetu, ojedinělý incident či kaskáda drobných nedorozumění by mohly zažehnout fatální konflikt – podobně jako před první světovou válkou.

Bidenova administrativa se chystá tvrdě konfrontovat dvě těžké váhové kategorie, což je obrovské sousto – a nadto ohromné riziko. Taktická a sofistikovaná diplomacie je vždy účinnější než plané předvádění bicepsů a řinčení zbraněmi. Ostatně všechny tři zainteresované velmoci by měly vzít rozum do hrsti, neboť si nezodpovědně zahrávají s osudem lidstva.