Pojistka na tornádo

1. 7. 2021 / David Marenčák

Často je to vidět u podvodů – tomu mohl naletět jen blbec, zní reakcemi na adresu ošizených. Já blbec nejsem, ergo mně se to stát nemůže. A obvykle to doprovází adorování podvodníka, jaký je to šikula. Obětem se naloží, vynadá, odsoudí, odepře či požaduje odepření pomoci. Druhým a třetím zdrojem jsou dva propojené mýty – mýtus spravedlivého světa (dobré věci se dějí výhradně dobrým lidem a zlým po zásluze jen ty zlé) a meritokratický mýtus (každému se dostává dle zásluh, odměny i trestu).

Oba mýty stojí na nepravdivém axiomu, že když se někomu děje něco zlého, musel tomu jít naproti, negativně se o to zasloužit, a naopak jakýkoli úspěch je výhradně osobní zásluhou a druzí lidé, podmínky, šance, okolnosti, štěstí i náhoda v tom nemohou hrát žádnou roli. Ano, bez klasického biasu – základní atribuční chyba se to také neobejde. Znám tyto jevy a jejich roztodivné podoby velmi dlouho, ale někdy mi vyrazí dech, odkud vyhřeznou v podobě závisti a nepřejícnosti.

O čem to mluvím? V souvislosti s krátkodechým vzedmutím solidarity s lidmi postiženými různými meteo jevy se objevil opět starý známý plebejský diskurz:

*Lidé s domy srovnanými se zemí si za své neštěstí mohou sami, protože se nepojistili, neposílejte jim peníze, nepomáhejte jim*

Toto časté provolání zní jako reklama pojišťovacího poradce či prodej pojistek. S údivem hledím, jak někdo příčetný může vůbec dnes navrhovat, že pojištění "řeší" nějakou katastrofu?

Žádná pojistka nenahradí vše, věci velké osobní, citové hodnoty a minimální majetkové, od fotografií po rukodělné výrobky, vybavení a výzdobu domu jsou sotva kdy zahrnuty. Většinou se vyplácí jen nějaká zůstatková hodnota, která nikdy nestačí na nové a je-li nějaký jev velmi pravděpodobný, žádná pojišťovna na světě to nepojistí to pojistí nebo za cenu, která převyšuje pořizovací hodnotu nového.

Je to smutné, ale musím připomenout fakt, že pojišťovny nejsou charita, ale výdělečný podnik, který realizuje zisk tím, že víc vybere na pojistném, než zaplatí, a je tedy očekávaně motivován neplnit, i když by měl, jak ostatně hovoří bohatá praxe.

Absurditu pojištění jiného, než solidárního, neziskového, dobře ilustruje autor „pojí-štěnic“ Terry Pratchett ve své knize Barva kouzel očima této finanční operace neznalých obyvatel Ankh-Morporku. Pojištění dnes je vlastně gamblerstvím, sázkou na neštěstí. Když vyhrajete, tedy se vám stane tragédie, dostanete peníze. Když prohrajete, jen platíte a žádnou protihodnotu za to nedostáváte a ještě to (skoro) všem připadá jako dobrý nápad.

V pohledu pojišťováka s ignorantskou samozřejmostí zaniká banální skutečnost, že zničený majetek je jen jednou položkou utrpení a bolesti v řadě. Trauma, PSTD, ztráta zaměstnání, podlomené fyzické i psychické zdraví, ztráta někoho blízkého a dlouhá řada dalších v tom nejsou nikdy zahrnuty. Asi je to ve vlastních očích velmi cool, jít v tomto ohledu proti davu, ale také je to velmi neoriginální kontroverze, až trapné klišé - navážet se do obětí katastrof. Při každých povodních, požárech, vichrech, sesuvech, zemětřasech, vlastně čemkoliv se vždy vyskytne množství „osvícených“ lidí, kteří budou tvrdit, že měli bydlet jinde, jinak se zařídit, zabezpečit, být bohatší, chytřejší, mít křišťálovou kouli. Zkrátka si za vše můžou sami, a proto si žádnou pomoc nezaslouží.

Proč nás vlastně tak zajímá hodnocení, kdo má nárok na jakou pomoc?

Postižený člověk tu pomoc na základě negativního hodnocení najednou potřebuje méně? Dům je méně zbořený, zranění bolí méně, hlad je méně mučivý a chudoba snesitelnější? Když formálně vyškrtneme ze seznamu důvodů ten nejočividnější, a tím je sobecká snaha ušetřit, odepřít pomoc, čistě z neochoty dělat něco pro druhé, nebo závist, že někdo něco dostane „zadarmo“, co znám zbyde? Bohapustá svoboda plně si vybrat, komu pomůže, komu ne, nebo i nikomu, tedy blazeovaná, mocensky ponižující charita?

Kdo od stolu ví, kdo se nepojistil a mohl, nebo kdo se nepojistil, protože neměl know-how, dost peněz navíc, nebo prostě jen jako všichni ho ani ve snu nenapadlo, že nějaké tornádo zrovna sem může přijít? O životech lidí stižených pohromou a jejich možnostech nikdy nevíme dost, abychom mohli spravedlivě soudit, i kdyby to bylo nutné.

Jenže mimo to je „(ne)zásluhovost“ pomoci naprosto absurdní koncept, který je bohužel čím dál populárnější.

Ptá se vás snad zubař na jídelníček, a když řeknete, že si ke kávě dáte občas zákusek, vyhodí vás s kazem a vypadlou plombou, že on teda takovému marnotratníkovi spravovat chrup nebude?

Vyhazují snad na ambulanci pacienty, kteří ke své tržné ráně přišli porušením pravidel bezpečnosti práce? Posílají zpátky sanitky se zraněnými z autonehod, kteří nehodu zavinili?

A klasika všech dojemných příběhů všedního dne – na ulici upadlá stařenka. Místo pomoci jí vstát co nejdřív prolustrujeme důvody, proč upadla, a zjistíme-li nějakou míru spoluzavinění, třeba rozvázané tkaničky u bot, ještě do ní kopneme – jednu si určitě přišlápla a mohla si za to sama; nechat ji ležet v blátivé louži je potom naprosto v pořádku? Zní vám to nesmyslně? Mělo by.  

Původním znakem chudoby, která je mimochodem v české kotlině rozšířenější, než jak by se podle růžovolakované fasády mediálního hlavního proudu mohlo zdát, je také to, že na vás zbydou horší lokality k bydlení - nepevná podloží, zátopová území, místa znečištěnější, s horší dopravní dostupností, stavem ovzduší atd.

Čím více peněz a statusu, tím větší reálná svoboda vyhnout se řadě potenciálních problémů. Když vám za poctivou práci mrzce platí a tak tak vám to stačí na opravy starého domu, na nový logicky mít nebudete a taktéž logicky nemáte ani na pojištění, ani se odstěhovat do nějakého lokálního beverly hills.

Každý se před hrůzami světa psychologicky chráníme, jak umíme, ale odsuzovat kvůli tomu oběti, že si za svou bídu sami mohou, je nehumánní. Jde to i jinak, nikdo se nemusí chlácholit na ničí úkor.

Není tedy potřeba fantazírovat, analyzovat a soudit míru zavinění, pomáhat je správné tam, kde je to potřeba, bez ohledu na to, jaké provinění to objektivně doprovází nebo jaké si v hlavě subjektivně vymyslíme.