Proč afghánské jednotky tak rychle složily zbraně
19. 8. 2021
čas čtení
4 minuty
- Afghánská společnost je jako "permanentní dialog".
Spojenectví se mění a lidé,
rodiny a kmeny racionálně kalkulují na základě rizika, kterému čelí.
- "Dohody" - kdy se znepřátelené frakce domluví, že nebudou bojovat, nebo si dokonce
vymění vojáky
výměnou za bezpečný průchod -
jsou rozhodující pro pochopení toho, proč se afghánská armáda
dnes tak rychle (a z velké
části bez násilí)
rozpadla.
V zimě roku 1989
jsem jako novinář londýnských
Timesů doprovázel
skupinu mudžahedínů v afghánské
provincii Ghazní. V jednu
chvíli bylo na druhé straně údolí
vidět opevněné
vojenské stanoviště.
Když jsme se k němu přiblížili,
byla vidět i vlajka vlající nad ním
- vlajka afghánského komunistického státu, za jehož
svržení mudžahedíni bojovali.
"Není
to vládní stanoviště?" zeptal jsem se svého tlumočníka. "Ano," odpověděl.
"Copak nás nevidí?" Zeptal jsem se.
"Ano, vidí," odpověděl. "Neměli bychom se schovat?" vypískl jsem. "Ne, ne, neboj se," odpověděl uklidňujícím tónem.
"Máme dohodu."
Na tuto epizodu jsem si vzpomněl o tři roky později,
kdy komunistický stát nakonec
padl do rukou mudžahedínů, poté o šest let později,
kdy Tálibán obsadil velkou část Afghánistánu, a znovu tento týden, kdy
se země hroutí pod dalším
útokem Tálibánu,
píše na webu Politico Anatol Lieven.
Takovéto
"dohody" - kdy se znepřátelené frakce domluví, že nebudou bojovat, nebo si dokonce
vymění vojáky
výměnou za bezpečný průchod -
jsou rozhodující pro pochopení toho, proč se afghánská armáda
dnes tak rychle (a z velké
části bez násilí)
rozpadla. Totéž platilo, když se v roce 1992 zhroutil
komunistický stát, a tato
praxe na mnoha místech
přetrvávala i později, když
v 90. letech Tálibán nabýval na síle.
Tato hustá
síť vztahů a vyjednávání
mezi znepřátelenými silami je pro nezúčastněné často neprůhledná.
V uplynulých 20 letech americké
vojenské a zpravodajské služby tuto dynamiku většinou
buď nechápaly, nebo se ji rozhodly
ignorovat, když se snažily vykreslit optimistický
obraz amerického úsilí o vybudování silné a loajální afghánské
armády. Proto Bidenova
administrativa očekávala, že mezi odchodem USA a zhroucením státu uplyne to, čemu se během vietnamské
války říkalo "slušný
interval".
Přestože
následující
měsíce a roky odhalí,
co americká vláda věděla
a nevěděla o stavu afghánských
bezpečnostních sil
před jejich stažením, rychlost kolapsu se dala
předvídat. To, že americká vláda
nedokázala předvídat - nebo si možná odmítala připustit - že
obklíčené afghánské síly budou pokračovat v dlouhodobé praxi uzavírání dohod s Tálibánem, ilustruje přesně tutéž naivitu, s jakou
Amerika po léta vedla válku v Afghánistánu.
Hlavním rysem několika posledních týdnů v Afghánistánu nebyly boje. Jednalo se o vyjednávání
mezi Tálibánem a afghánskými
silami, které někdy zprostředkovávali místní
stařešinové. V neděli
deník Washington Post informoval o "dechberoucí sérii
vyjednaných kapitulací vládních jednotek", které byly výsledkem více
než ročního jednání mezi Tálibánem a venkovskými
lídry.
Afghánská společnost mi byla popsána jako "permanentní dialog".
Spojenectví se mění a lidé,
rodiny a kmeny racionálně kalkulují na základě rizika, kterému čelí. Tím
nechci říci, že Afghánci,
kteří taková rozhodnutí
učinili, nesou vinu za to, že
dělali to, co považovali za svůj vlastní zájem. Jde o to, že
američtí velitelé a politikové buď zcela nepochopili tyto aspekty afghánské
reality, nebo o nich poctivě
neinformovali americkou administrativu, Kongres a širokou veřejnost.
Celý článek v angličtině ZDE
11421
Diskuse