Pandořina skříňka, čili O (post)komunistickém kapitalismu

6. 10. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
Foto: Wikimedia Commons. Licence: Creative Commons Attribution 2.0 Generic.

  • Existuje řada slabomyslných ideologických triků. Tím vůbec nejtupějším ale zřejmě je vyzobat z široké škály jevů nejhorší netypické případy a ty pak pasovat na univerzálně platnou normu.


Na zlomu 80. a 90. let nejmladší generace komunistů právě opustivší výchovnou péči sovětských marxáků nadšeně konvertovala k ekonomickému "liberalismu". Záhy právě tito noví nepmani, které po celé cynické a bezhodnotové období brežněvovské stagnace kromě obdivu k vládě tvrdé ruky a imperiálního (inter)nacionalismu odmalička učili zejména, že kapitalismus je založen nikoliv snad na podnikatelských schopnostech, ale na bezohledném zločinu, začali vytvářet postsovětské kapitalistické zřízení s jeho (staro)novou buržoazií. A v jejím rámci, jak posléze ukázaly skandální sociologické průzkumy z celého postkomunistického prostoru, došlo k dalekosáhlé reprodukci "nové třídy" (Djilas) z řad staré nomenklatury. Ta byla ve starém režimu faktickým kolektivním vlastníkem "znárodněných" aktiv namísto údajně vládnoucí, ve skutečnosti zcela bezprávné "dělnické třídy"; v nových poměrech, které se postupně rýsovaly už během "perestrojky" (zdravíme Slušovice!), si pak ve spolupráci s někdejší černou ekonomikou tato aktiva začala všemi myslitelnými prostředky rozebírat do soukromých rukou.

"Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky," prohlásil o zmíněné pionýrské době zpětně ruský stand up komik, který si přivydělával v roli politika a šéfa Gazpromu, Viktor Černomyrdin. A při jiné příležitosti dodal o budování ruského kapitalismu následující slova osvětlující mnohé z (post)komunistické potřeby neustále oprašovat kult osobnosti: "Ať už se snažíme vytvořit jakoukoliv organizaci, nakonec vždycky vypadá jako komunistická strana." - Kanadská písničkářka Loreena McKennnittová, která právě v období "transformace" navštívila prostor bývalého SSSR, na němž se naplno rozbujel organizovaný zločin a "prichvatizacija", napsala pod dojmem tamních zážitků píseň, která velmi pozoruhodně postrádá jakékoliv stopy budovatelského nadšení.

Statečné, leč nekonečně naivní osoby typu Alexeje Navalného, který hnije a bude hnít v putinském kriminále, se chybně domnívají, že (post)komunistický kapitalismus východního střihu lze před třemi generacemi odchovanými starým režimem (v ČR dvěma generacemi...) účinně kritizovat odhalováním nebetyčné všudypřítomné korupce a rozkrádání. To se ovšem hluboce mýlí. Spolu se všemi zbylými komunisty, kteří nekonvertovali, má podstatná část "povedených" produktů starorežimního vzdělávacího procesu prostě za to, že zločinný autoritářský kapitalismus je ten správný, jedině možný kapitalismus. Jenže na rozdíl od vymírajících vyznavačů revoluce to pro ně znamená závěr, že právě tak to má být a že se s tím tedy nedá vůbec nic dělat. Žer, nebo budeš sežrán. Social darwinism rulez.

***

Ruský historický revizionismus a jeho pozdější západnější deriváty se dodnes snaží dokazovat, že prý 1) starý režim "vlastně" nebyl totalitní, 2) starý režim nebyl v zásadním rozporu se západní tradicí. Proponenti tohoto "revolučního" pohledu na dějiny komunistického zřízení si ovšem celé řady věcí cíleně nevšímají - mezi jinými i toho, že Hannah Arendtová, která pojem "totalitarismus" kdysi prosadila do politologické terminologie, zároveň také dokazovala, že i totalita k západní tradici patří, že se nejedná o naprostou historickou anomálii.

Myslím tím Arendtovou, jejímž hlavním záchranným pojmem bylo augustinské zrození ("Initium ut esset homo creatus est"; nová generace, nový začátek, obnova) a která pasivní naději slabých v prosté pokračování, "že to nakonec všechno dobře dopadne - a pokud to dobře nedopadlo, ještě není konec", vždycky spolu s Řeky považovala za poslední objekt, který ještě zbyl uvnitř pověstné Pandořiny skříňky. Za jedovatý opiát vedoucí omámené uživatele ke zkáze. "Pouze Naděje zůstala v nerozbitném domě pod okrajem velké nádoby a nevylétla ze dveří." - Přirozeně včetně naděje na "skutečný" socialismus či komunismus, který prý v prostém pokračování skrznaskrz zkažené tradice přece jen nakonec přijde...

***

Veškeré vady (post)komunistického kapitalismu bývají "normalizovány" a "házeny na systém" poukazem na obdoby v rozvojových zemích a některé netypické případy na Západě. Patří sem v poslední době zejména Británie, která pod vlivem poválečných labouristických ekonomických experimentů nedokázala využít jinak všeobecně v Evropě osedlané poslední vlny industriální expanze a teprve až na přelomu 70. a 80. let začala budovat novou prosperitu na bázi deregulovaného finančního kapitalismu. Ten sebou přinesl nejprve ohromný příliv zahraničních peněz - ale nakonec také Londongrad, město hluboce ovlivňované fondy vyvedenými z ruského rozkrádání státního majetku, lichvy, daňových podvodů a organizovaného zločinu.

Až postupně dojde k publikaci Pandora Papers v plném rozsahu, zkuste si prosím spočítat, kolik německých aktérů naleznete na seznamu odhalených offshorových výtečníků. Ruští sponzoři Borise Johnsona vás určitě překvapovat nemusí.

***

Hannah Arendtová si rozhodně nemyslela, že je možno nějak "jednou provždy" překonat svody totalitarismu. Věřila ale v lidskou schopnost jednat i v beznadějných situacích, za každých okolností začínat znovu, obrátit list.

Avšak těm, kdo obrátit list nedokážou a jenom doufají v nakonec prý úspěšné pokračování toho, co vlastně znají odjakživa, není pomoci.

1
Vytisknout
10703

Diskuse

Obsah vydání | 11. 10. 2021