Válka v nás

23. 11. 2021 / Kateřina Paříková

čas čtení 3 minuty
Válka - nejde "jen" o to, co se děje během ní. Ale stejně tak o to, co zanechá. Jak mrzačí těla, duše, společnost přesahujícími traumaty, materiálními škodami a vůbec beznadějí ze zmaru. Válku přitom nikdy z podstaty nechtějí lidé sami o sobě - nikdo nechce vybuchující bomby v ulicích a školách, nikdo mentálně zdravý nechce aktivně zabíjet, žít ve strachu ze zítřka... Války vedou rostliny, zvířata i nebuněčné organismy. Od virů snažících se porazit imunitní systém, přes rostliny používající proti sobě chemické zbraně, krutě válčících kolonie mravenců po vražedná tažení šimpanzích tlup - nejinteligentnější sociální druhy vedou ty nejkrutější války, neboť jsou plně zvedomnělé, a člověk jim, bohužel, vévodí.

Jenže vysoká inteligence znamená i jiný způsob válčení - i když by bylo zdrojů dost a žádný důvod válčit, zdroje se dají krást, aby se na nich bohatlo, skrze ně vydíralo, a tedy i vládlo. Lidé vynalezli ekonomiku založenou na koncentraci kapitálu, praktikovanou dnes masivně a globálně. A samozřejmě nejlépe umějí takto nastavenou ekonomiku využít ti bezohlední, sobečtí, citově chladní...psychopaté. I když se uvádí jejich zastoupení v populaci 1%, je to dostatečně na to, aby vládli ostatním a budovali impéria na obrovských, ukradených zásobách zdrojů. Aby úspěšně rabovali omezenou planetu i lidské životy.

Je otázka, proč se tomu tak děje pořád. Lidstvo jakoby vůbec nepokročilo od svých živočišných příbuzných, naopak je ještě válečně rafinovanější. Máme už cyberválky, informační války, PR války, tržní války, a pořád samozřejmě stále lukrativní vojenské války. Kanadský lékař Gabor Maté na to má odpověď v podobě generačně přenášených traumat napříč národy i kulturami, v kombinaci s traumaty osobními pocházejícími z rodinného kruhu. Jsme jako jedinci i společnost silně traumatizovaní a v principu to jako lidstvo stále neřešíme. Proto neustále stoupá spotřeba drog, antidepresiv a vůbec závislostí. Proto také podléháme nejrůznějším ideologiím, pozlátku konzumu a neustále hledáme nějakého spasitele, ať už v pseudobojovnících za pseudosvobodu (teď například boj o občanskou svobodu mylně zaměňovanou za válku proti vakcínám na covid) nebo v nenávistných, manipulativních a narcistických vůdcích kázajících o výhradním nepříteli "tam venku" - ať už je to politický konkurent, cizí režim nebo zoufalí uprchlíci na hranicích.

Pořád hledáme řešení našich problémů "tam venku" a neuvědomujeme si, že vždy začíná uvnitř každého z nás. Je snazší obviňovat ze špatnosti světa ty druhé, soudit druhé, vymezovat se vůči druhým. Protože nejtěžší je vždy podívat se do vlastního nitra. Odkud se bere ten strach, pocit nedostatečnosti, nespokojenosti, prázdnoty, vztek, nenávist i závist, potřeba porovnávat se neustále z druhými, soutěžit, vyzdvihovat svou "větší správnost". Až na to všichni (nebo aspoň většina z nás) dokážeme přijít, pak teprve bude konec válkám, které už pro lidstvo dávno nemají význam nastolování populační rovnováhy, ale už jen pokračující globální destrukce. Odpověď není o řešení jednoho problému, ale v pochopení komplexnosti naší evoluce i sociality. A bohužel ve vzdělávacích systémech stále chybí.

Jinak to ale jako lidstvo nedáme. Tak tedy "Bůh" (tedy láska a moudrost) s námi...

2
Vytisknout
2008

Diskuse

Obsah vydání | 25. 11. 2021