Sociální práce a její mlčení, aneb kolik konzerv jsi včera nakoupil, tolik odpustků od nového ministra MPSV dostaneš…

22. 11. 2021 / Pavel Veleman

čas čtení 6 minut

(věnováno Miroslavu Brožovi a jeho hnutí Konexe)


Pátek patřil Karlu Janečkovi, sobota politikům a dalším celebritám (myslím, že se mnohdy doplňovali) celodenní program ČT 24 ukazoval politiky a celebrity jako "dobroušky", ještě chybělo políbení prstenu třeba samoživitelky za balíček špaget a dámských vložek, třeba příště...Tímto pochopitelně nechci snižovat pomoc ochotných obyvatel této země, jen se pokusím poukázat na sociální zabezpečení občanů v kontextu 21 století...


Každá lidská činnost má dvě stránky sdělitelného:

 

1, tu, která se očekává, zapadá do sdíleného diskursu, má svá jasná pravidla, má svá témata, o kterých se mluví veřejně, autor již dopředu většinou ví, co se hodí říci, o čem je lepší mlčet, co se tzv. nehodí…

2, to, co se tzv. nehodí sdělovat na konferencích a poradách, ona však žije svým životem na chodbách, v kancelářích, u kávy, když Vás poslouchá jen ten "správný" posluchač…

Sociální práce v terénu však má jednu obrovskou výhodu, což však ji staví do pozice velmi těžké směrem k veřejnosti: Vidí pravdu jednotlivých životů, osudů, něhy, pláče, vytěsňování problémů, nemožnosti změny u klientů, se kterými pracuje, a zároveň vědomou bagatelizací této sociální pravdy. V momentě, kdy jste vystaven konfrontaci s živou pravdou jednotlivých osudů, jste morálně povinní ji předat dál, tak jak ji zažíváte. Jenže komu? Svým nadřízeným? Politikům ? Médiím?

Většinu politiků a médií to naprosto nezajímá, oni to většinou tuší, leč jejich práce je jasně daná každodenností svého provozu, a tak spíše všechny neustále zdržujete, máte konflikty, hádáte se a posléze většinou odcházíte z profese s nálepkou potížisty, kverulanta, člověka, který s nikým nevyjde, emočně zranitelného neprofesionála…

Ti nejmravnější z nás však dále pracují mimo oficiální struktury, sice svobodně, naprosto bez peněz ze systému a ukazují nám pracovníkům v systému sílu lidské osobnosti a paradoxně jsou vždy tam, kde je potřeba největší... Pochopitelně na úkor svého osobního života a zdraví.

Stejně jako Nicholas Winton, zachránce židovských dětí, nenápadný bankovní úředník dokázal více než všechny humanitární organizace v Československu dohromady. Zde stojí za připomenutí ostudná návštěva mezinárodní delegace Červeného kříže v Terezíně. Ano, stovky placených úředníků a humanitárních pracovníků v tzv. systému pomáhá svojí podřízenosti, servilitou, plnění svých jasných kompetencí a hlavně hloupostí do té míry, až se najednou ocitne Terezíně dne 23.6.1944 v předem připravených kulisách a "vidí" toto:

"...Od vstupu do ghetta jsme se přesvědčili o tom, že obyvatelstvo netrpí podvýživou... Náš úžas byl obrovský, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem…|

(výňatky z oficiální zprávy vydané inspektory Červeného kříže).

Takže, co vidím v roce 2021 já, jako sociální pracovník v terénu:

1, obrovský propad smyslu a vyhlídek naší práce, která byla patrná po změně režimu (celá generace lidí mezi 40 až 60 rokem tuto práci již nevykonává, jelikož nejsou ochotni se smířit s tak velikým propadem své profese, neúčinnými nástroji a obrovskému stresu, který zažívají)

2, zůstávají tak většinou lidé do třiceti let ( nepamatuji již doby, kdy například na úřadech práce nestála fronta důchodců ve frontách na příspěvek na bydlení a také řešení sociálních problémů pomocí potravinových bank a nadací se jim zdá normální, přirozené), po založení rodiny se většinou zpátky do oboru nevracejí

3, obrovská pochybení politiků na všech úrovních řízení komplexní sociální politiky v posledních třiceti letech uvrhla do chudoby obrovské procento lidí, tento jev je stále bagatelizován a sociální pracovníci v terénu čelí neřešitelným problémům, které alibisticky politici přesouvají na tuto (submisivní) profesi

4, rozpad vyplácení sociálních dávek v řádných termínech, nepřiznávání sociálních dávek a hlavně strašidelná byrokratická mašinérie a necitlivost mnohých úředníků dostává klienty do neřešitelných situaci, které končí mnohdy fatálně

5, sledujeme v posledních letech přesun pomoci klientům od základních pilířů sociální politiky státu na humanitární organizace, potravinové banky a materiální pomoc například základních potravin směrem k seniorům nás posouvá do rozvojových zemí

6, velmi málo je mezi pracovníky rozšířena tzv. Kritická sociální práce, na úřadech se prakticky nesetkáte s zastánci této školy, vše se řeší případovou sociální prací, která však naprosto nestačí na tuto společenskou lavinu chudoby

7, mnoho sociálních pracovníků podléhá společenskému pocitu, že vše je individuální vína jednotlivců, i jejich materiální zajištění je většinou na hraně přežití měsíc po měsíci a svojí životní flustraci směřují k tzv. nepřizpůsobivým, které stejně jako většinová společnost považuje za viníky současné situace v ČR (velká část politiků je v tomto přesvědčuje)

8, nejsme schopni se profesně sjednotit a požadovat po svých nadřízených prosazení jasných nástrojů sociální politiky 21 století u politiků (což rozhodně není darování pytlíku rýže a špaget důchodci, který celý život pracoval). Střední management v sociální oblasti je dlouhodobě vlastně placen za klid (neupozorňování zásadních problémů směrem k vrcholového managementu, vše zajišťuje politikům klid na "svoji práci…")

9, každý dobrý nápad ( například "Bydlení především", reforma psychiatrické péče) se stane bojem jednotlivých skupin, kteří nedokáží společně spolupracovat a tak i velmi dobře míněné nápady se stávají mnohdy byrokraticky neproveditelné "ptydepe" a končí s odchodem jednotlivých politických stran z vedení měst a krajů

10, a tak pro klienty v terénu byla pomocí například Klinika ( již zničena, budova zbourána, jelikož ukazovala alternativu např. i v sociální práci, stovky lidí si tam našlo cestu) nebo dnes například "Konexe"

Co s tím? Nevím…Jen se bojím inspekční zprávy nové vlády k sociální politice v Česku 2021...

Autor je sociální pracovník

 





3
Vytisknout
3565

Diskuse

Obsah vydání | 25. 11. 2021