Je to sobectví

25. 11. 2021

čas čtení 1 minuta
Jsem rozčarovanej a vim, že dropuju bombu, píše Martin Starý na sociální síti. Ale omlouvat se nebudu. Je to přesně rok, co jsem poprvé nastupoval na covidový ARO v nemocnici ve Slaném, kde jsem nakonec neplánovaně strávil přes půl roku dobrovolničením. Hodně mi to dalo, hodně mě to změnilo, něco to i vzalo. Ale stálo to za to, bejt v životě něčemu ku prospěchu.

 

Sledovat o rok pozdějš situaci, která je snad ještě horší než tehdy je uplná katarze, způsobující absolutní nechuť ještě někdy něco pro ostatní udělat, když ti “ostatní” mnohdy nejsou ochotni si ani nasadit pitomej kus hadru na držku.

Schovávání se za osobní svobody si strčte všichni do prdele, v čele s tim věčnym ubožákem Landou, kterej od devadesátejch let nedělá nic než že živí hněv a agresi a nezmůže se na nic než na šikanu úředníků, kteří se snaží pomoct. Díky jemu a dalším “svobodářům”, kteří podlehli mnohokrát vyvrácenejm lžím, který zcela bezostyšně šířej a ohrožujou tím na životě svoje okolí.

Je to sobectví.

Stejně jako je sobec každej, kdo tímhle znevažuje práci těch, kteří už před rokem úplně zadarmo nasazovali svoje zdraví a obětovali veškerej svůj volnej čas, noci a odpočinek, ve prospěch celku, ale i těch, kteří jsou zdravotníci z povolání a teď se jim znova a znova hroutí systém.

Navíc když tu bylo řešení. Řešení dostupný a bezplatný pro všechny. To mi hlava nebere.

Letos už pomáhat nemůžu, čeká mě mnohem důležitější role a nechci ohrozit těhotnou ženu tím, že si to svinstvo přineseme domu. Tak je mi z toho jen prachobyčejně smutno, ne smutno, na blití, když musím sledovat, jak se všichni řítíme po hlavě do prdele.

2
Vytisknout
5119

Diskuse

Obsah vydání | 30. 11. 2021