Má diplomatické prozření prezidenta Zelenského naději na úspěch?

Ruská federace v tuto chvíli na Ukrajině aplikuje podobný scénář jako NATO v roce 1999 v Srbsku

10. 3. 2022 / Daniel Veselý

Přestože Kreml v prvních dnech invaze cílil převážně na vojenské cíle, s narůstajícím ukrajinským odporem syceným četnými zásilkami zbraní za Západu, přibývá zabitých civilistů. Třeba vojenský expert Dušan Rovenský míní, že Kreml na Ukrajině začíná používat tutéž taktiku jako v Čečensku, přestože střílení po civilistech není primárním cílem útoku, neboť ukrajinská města slouží jako opěrné body armády.

Ruské invazi za 13 dnů jejího trvání oficiálně podlehlo 516 ukrajinských civilistů, včetně 29 dětí, jak se dozvídáme od Organizace spojených národů, která má v zemi své monitory. Skutečný počet obětí je však podle OSN podstatně vyšší. Ukrajinský prezident Vladimir Zelenskyj hovoří o stovkách, možná tisících civilních obětí. Válečný konflikt na Ukrajině dosud vyhnal z domovů více než dva miliony osob, z nichž zhruba 1,2 milionu dorazilo do sousedního Polska, kde v tuto chvíli bez větších zádrhelů fungují humanitární aktivity, jak může potvrdit autor textu, který se nyní nachází v desetitisícovém městečku Ustrzyki Dolne, vzdáleném asi 12 kilometrů od hraničního přechodu na Ukrajinu.  

Je tedy zjevné, že se ruská armáda na Ukrajině dopouští válečných zločinů; dochází k bombardování a ostřelování civilních objektů, včetně středečního úderu na dětskou nemocnici u Mariupolu, o čemž v nekonečném sledu informují veškeré sdělovací prostředky. Jestliže nelze brát za bernou minci údaje o počtu obětí ze strany agresora – což je zcela logické, totéž by podle mého soudu mělo platit i o napadené zemi, protože – jak je známo – pravda umírá ve válce jako první. Kupříkladu během syrské občanské války se západní novináři dislokovaní v libanonském Bejrútu museli spoléhat výhradně na informace od rebelům nakloněných aktivistů, kteří jsou placeni britskou vládou a finanční podporu získávají také od Evropské unie. Západním novinářům v syrském válečném kotli totiž ze strany islamistické opozice hrozilo nebezpečí únosu či úmrtí. Ať tak či onak, poznatky Syrské observatoře pro lidská práva (SOHR) jsou patrně jediným solidním zdrojem informací o válce v Sýrii.

Fabulace o „Hitlerovi 21. století“, jež bez ustání rezonují mediálním ekosystémem a sociálními sítěmi, jsou nesmírně kontraproduktivní a vysoce nebezpečné („jaderného Hitlera“ totiž nelze porazit jinak než mocným atomovým ohněm, který by sežehl celou planetu), neboť Vladimir Putin už druhý den invaze po kyjevské vádě požadoval, aby zasedla k jednacímu stolu, třebaže jí metaforicky řečeno držel pistoli u hlavy. Ano, je to brutální a sadistické – a naprosto chápu, že je to pro mnohé z nás naprosto nepřijatelné; jenže žijeme v slzavém údolí, a nikoliv ve sterilním špačkovském světě společenské etikety. A naším společným zájmem by v první řadě měla být minimalizace civilních ztrát na Ukrajině.

Prozatím se ale zdá, že kremelský vládce neopisuje doslova ze západního manuálu spočívajícího ve změně režimu – ať už šlo o Irák nebo Libyi.

Ruské válečné operace na Ukrajině lze v tuto chvíli připodobnit k bombardování Srbska NATO, kde bylo Slobodanu Miloševičovi ze strany Severoatlantické aliance předloženo ultimátum, které znamenalo de facto okupaci Srbska jejími vojsky. Na toto ultimátum by však nepřistoupil žádný demokratický lídr, natož autoritář páchající etnickou čistku. NATO se během 78 dnů, kdy útočilo na Srbsko, dopustilo podobně jako nyní Ruská federace na Ukrajině válečných zločinů: použilo zakázanou kazetovou munici, jíž bombardovalo nemocnici a přeplněné tržiště ve městě Niš, kde bylo usmrceno 15 civilistů; alianční síly provedly raketový útok na Radio Television Serbia, kde zahynulo 16 zaměstnanců z médií apod. Celkově bylo během „Operace Spojenecká síla“ Severoatlantickou aliancí zabito zhruba 500 civilistů; navíc Spojené státy ignorovaly možné diplomatické urovnání konfliktu, jak velí Charta OSN a jak detailně popisuje Noam Chomsky nebo politolog Stephen Zunes.

Pro srovnání: v Srbsku a odtrženém Kosovu nyní žije necelých devět milionů lidí, zatímco na Ukrajině 44 milionů. Vypočítáme-li poměr obětí v těchto dvou válkách, zabíjelo by NATO při hypotetickém vpádu do země o populaci Ukrajiny každý den 32 civilistů. Znovu opakuji: monitoři OSN přiznávají, že prozatím lze potvrdit jen část civilních obětí usmrcených ruskou invazní armádou.  

Bombardování srbského spojence Ruska vzdušnými silami NATO však bylo příslovečným džinem vypuštěným z lahve: Jelcinův Kreml si u svých zámořských spojenců marně stěžoval na napadení svého spojence, které bylo provedeno v rozporu s mezinárodním právem (vojenský zásah nebyl autorizován Radou bezpečnosti OSN ani nezískal posvěcení Kongresu). Ke konci vzdušné kampaně NATO dokonce ruské jednotky na krátký čas obsadily klíčové letiště v Kosovu, což vedlo k velice nebezpečné konfrontaci se silami NATO. Sám Putin, který byl tehdy šéfem ruské národně-bezpečnostní rady, uvedl, že v tomto incidentu hrál hlavní roli. Tato nebezpečná konfrontace nakonec byla vyřešena mírumilovnou cestou, když britský generál Michael Jackson odmítl splnit rozkaz velitele spojeneckých vojsk NATO generála Wesleyho Clarka, aby zablokoval ranvej. Jackson tehdy Clarkovi sdělil, že kvůli jeho příkazu nehodlá riskovat třetí světovou válku. 

Putinův režim nyní ospravedlňuje své „vojenské operace“ – a tedy i zcela očividné válečné zločiny na Ukrajině bombardováním Srbska, což je samozřejmě nepřípustný a cynický alibismus.  

Putinův imperialistický vpád na území suverénní Ukrajiny má rovněž jisté styčné plochy s angloamerickou invazí do Iráku, třebaže i v Kosovu nakonec došlo ke vstupu vojsk NATO. Jak v Iráku, tak na Ukrajině byla provedena rozsáhlá pozemní invaze. V tuto chvíli ale Ruská federace neuvažuje (alespoň neuvažuje nahlas) o svržení Zelenského vlády. 

Ačkoli jsem zprvu ukrajinskému prezidentovi držel palce, jeho neustálé apely na zavedení bezletové zóny, která by v krajním případě mohla zažehnout jadernou, tedy terminální válku mezi RF a USA, a citové vydírání Západu, mi začaly pěkně lézt na nervy. Cožpak mu USA a NATO nedaly jasně najevo, že se za Ukrajinu bít nebudou? Že budou Kyjevu pouze dodávat zbraně a munici?  

Shodou okolností jsem jednoho večera vedl zajímavý rozhovor se dvěma mladými muži od Charkova, kteří v restauraci čekali na matku jednoho z nich, která se kvůli stále intenzivnějšímu přílivu válečných uprchlíků zdržela na hraničním přechodu. S těmito chlapíky jsem se kupodivu na řadě věcí shodl, a když jsme na něco měli jiný názor (s tím, že jsem opakovaně prohlašoval, že jejich slovo má na rozdíl od toho mého váhu, protože jejich země byla napadena, a nikoliv Česká republika nebo Polsko, nebyl jsem šmahem označen za Putinova agenta). Uvedli, že Zelenskyj si je dobře vědom toho, že mu Západ nepřijde na pomoc, aby se nezapletl do přímé konfrontace s Ruskem; jeho cílem je prý získat od svých spojenců co nejvíce zbraní, vojenského materiálu a peněz. Nevím, zda je tato úvaha správná, ale rozhodně mi přijde logická – i když jde o nesmírně riskantní a cynickou strategii. 

Události posledních dnů navíc ukazují, že prezident Zelenskyj začíná diplomaticky prozírat. Je skutečně ochoten se vzdát snu o vstupu své země do NATO a jednat o statutu donbaských republik? Samozřejmě, že půjde o trnitý a dlouhodobý proces, zatímco i nadále budou umírat nevinní civilisté. Sám Zelenskyj ve středu zopakoval, že trvá na zavedení bezletové zóny. Nicméně dlouhodobý požadavek Moskvy je stále tentýž: proveďte náležité změny v ústavě tak, abyste mohli vyhlásit vojenskou neutralitu (a nově uznejte tzv. lidové republiky na Donbase), anebo budeme pokračovat v destrukci vaší země. 

Pozn. JČ: Zásadní rozdíl ovšem je, že Srbsko provádělo brutální válku vůči jiným částem bývalé Jugoslávie (viz vyvraždění tisíců mužů ve Srebrenici), zatímco Ukrajina proti nikomu žádnou válku nevedla. Dále je nutno upozornit, že zatímco, stejně jako v ČR, jsou na Ukrajině ultrapravičáci, nejsou ani ve vládě ani v parlamentu. Nevím, kde bere Daniel Veselý přesvědčení, že Zelenskij je připraven přijmout ruský diktát. Jeho mluvčí právě zdůraznil v britském rozhlase, že k žádnému dělení Ukrajiny nedojde, Ukrajina nepřistoupí na uznání anexe Krymu ani Doněcka a Luhanska, a že "Rusové prohrávají".