Komu vyhovuje válka na Ukrajině?

24. 3. 2022 / Daniel Veselý

Zdá se, že ruská ofenzíva je prozatím pomalu, ale jistě u konce s dechem, jak ostatně soudí američtí analytikové citovaní v listech New York Times a Washington Post. S tímto pro Moskvu jistě zahanbujícím debaklem ale padá jeden otřepaný mýtus, jenž neustále rezonuje českými médii: Jestliže ruská armáda nedokáže dobýt města nacházející se zhruba 30 kilometrů od hranic Ruské federace, jak by pak efektivně mohla zaútočit na Varšavu?, ptá se sarkasticky Anatol Lieven, odborník na Rusko a středoasijský region, který pokrýval první čečenskou válku ve městě Groznyj.  

Koneckonců, jak píše William M. Larkin – autor řady publikací o národně-bezpečnostní tématice – na stránkách časopisu Newsweek, cituje přitom představitele americké zpravodajské služby, Rusové na Ukrajině – jakkoliv je jejich tažení ničivé – způsobují menší škody a zabíjejí méně civilistů, než by mohli. Spojené státy si v úvodní fázi invaze do Iráku počínaly mnohem agresivněji, jak připouštějí američtí rozvědčíci (USA během prvních 11 dnů invaze do Iráku podle konzervativních údajů usmrtily téměř 4000 civilistů, zatímco potvrzený počet zabitých ukrajinských civilistů k 21. březnu podle monitoringu OSN dosáhl 925, třebaže skutečný počet je dozajista mnohem vyšší). Americké tajné služby hovoří o minimálně pětkrát vyšším počtu, přičemž nejsou dosud ověřené údaje z obléhané Mariupole, kde sice nepůsobí západní novináři, ale kde civilisté podle HRW žijí v „naprosté krajině pekel“. Ruská federace chce podle Larkina na Ukrajině získat co největší území, aby tak získala silnější vyjednávací pozici. A není vůbec vyloučeno, že se v případě protahovaného konfliktu a hrdinné ukrajinské obrany uchýlí k brutálním kobercovým náletům na Kyjev a další velká města. Britský reportér Patrick Cockburn, který bombardování Mariupolu a dalších ukrajinských měst přirovnává k bombardování Aleppa, Mosulu, Rakky, Gazy a Jemenu, soudí, že Mariupol sice může být naprosto zničena, nicméně ukrajinská armáda nakonec může bránit i její doutnající trosky – podobně jako tomu bylo ve Stalingradu.  

Vrátíme-li se zpět k vyjednávací pozici ukrajinského prezidenta Zelenského, ta se podle mého soudu značně zkomplikovala jeho rozhodnutím zakázat 11 politických stran, které měly být napojené na Rusko. Leč mezi těmito politickými formacemi nalezneme kupříkladu Levicovou unii (Союз Лівих Сил), jejímiž cíli bylo od jejího založení v roce 2007 posílení lokálních komunit, podpora chudých regionů, stopka privatizaci strategických státních podniků, geopolitická neutralita Ukrajiny či uzákonění ruštiny coby druhého úředního jazyka. Nadto se mi nepodařilo dohledat jakékoliv vazby Levicové unie na Kreml. V tomto ohledu je zajímavé, že Zelenského zákaz minul krajně pravicové partaje, jako je Svoboda a Pravý sektor.  

Domnívám se tedy, že nacionalistické síly drží ukrajinského prezidenta doslova pod krkem, neboť se nechtějí vzdát ani pídě své země. To by jistě bylo chvályhodné v dobách míru, nicméně válečný stav podle mého mínění vyžaduje zcela odlišný přístup, nechce-li být Ukrajina zcela zdevastována ruskou válečnou mašinérií – jakkoliv se nám to může zdát cynické. Moskvu, jak už bylo řečeno, už deklarace neutrality na Severoatlantické alianci neuspokojí.  

Stávající požadavky Ruské federace se zdají být celkem čitelné, pokud tedy nepřistoupíme na fabulace o „šíleném Hitlerovi 21. století“, jejž je nutno porazit za každou cenu, a to i za cenu terminální jaderné války, jak navrhují mnozí čeští bojovníci zpoza klávesnic v médiích i na sociálních sítích, přičemž spoustu z nich zahřívá ruský plyn.  

Spojené státy, které se vždy chtěly účastnit všech diplomatických misí a bez nichž se ve světě nikdy nepohnul ani list, v případě ruské agrese stojí jakoby stranou, přestože jsou primárním dodavatelem zbraní Kyjevu. Bidenovo varování na adresu Číny, aby Kremlu nikterak nepomáhala, jsou poněkud laciné, uvážíme-li, že Bílý dům je aktivní stranou konfliktu, bez jehož diplomatické váhy se diplomatická jednání nikam neposunou. Zdá se, jako by Washingtonu krvavá válka kdesi ve východní Evropě vyhovovala, konkrétně americkým zbrojařským korporacím. Znovu připomínám, že bossové Lockheed Martinu a Raytheonu si už v lednu mnuli ruce, jak jim „sílící napětí v Evropě“ hraje do karet.  

Studená válka 2.0 vypukla naplno nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech. Rozpočet Pentagonu před současnou krizí dalece převyšoval sumu, kterou do něj americké vlády investovaly na vrcholu korejské a vietnamské války – ve skutečnosti i během kteréhokoliv momentu první studené války. Bidenova administrativa ještě před ruskou invazí navrhla rozpočet Pentagonu pro následující rok přesahující 770 miliard dolarů. Někteří z obhájců astronomických výdajů na zbrojení navrhují, aby roční vojenský rozpočet Spojených států poprvé v dějinách prolomil magickou hranici jednoho bilionu dolarů, zatímco seniorní předák Atlantic Council na svou vládu v časopise Foreign Policy apeluje, aby se připravila na vítěznou souběžnou válku s Ruskem a Čínou; v takovém případě by roční výdaje pro Pentagon dosáhly částky zhruba 1,6 bilionu dolarů. Ačkoli nejsou tyto návrhy v tuto chvíli na stole, věrně ilustrují mindset v bezpečnostním aparátu USA v reakci na ruskou agresi. 

Už tak vyhrocenou situaci eskaluje varování NATO, jakož i americké a německé vlády, aby Kreml na Ukrajině nepoužil chemické zbraně, což by zavdalo příčinu k ještě mohutnější vojenské podpoře Ukrajiny ze strany západního společenství, případně přímé zapojení NATO do války proti Rusku. 

Již zmíněný Anatol Lieven za této situace vyjadřuje obavy, že v americkém bezpečnostním establishmentu chce spousta představitelů tuto bezprecedentní situaci využít ke zničení ruského režimu, nehledě na drastické dopady na tamní populaci. Tato strategie by svět odsoudila k de facto dlouhotrvající válce proti Ruské federaci, přičemž samotná Ukrajina by ze strany ruských interventů podstoupila ještě strašlivější utrpení. Podle některých zasvěcených hlasů je dokonce možné, že Washington záměrně ignoroval možnosti diplomatického urovnání krize, přičemž Putinova invaze je pro americký establishment darem, což byl jeho dlouhodobý cíl – jak Rusům na Ukrajině pustit žilou.

Obdobné obavy chová také ukrajinský sociolog Volodymyr Iščenko, podle jehož mínění jsou drakonické sankce a masivní zásilky zbraní dominantní reakcí Západu vůči Putinově režimu. Také Iščenko se domnívá, že Vladimir Putin si prostě nemůže dovolit na Ukrajině prohrát a bude válčit, jak dlouho to jen půjde. To by samozřejmě znamenalo obrovský počet mrtvých civilistů a totální destrukci vzdorujících ukrajinských měst. Žel – za této situace jsou osamělé hlasy volající po diplomatickém urovnání konfliktu zaznívající třeba z bombardovaného a ostřelovaného Chersonu přehlušeny pokračující ruskou palbou, jakož i rykem západních obchodníků se smrtí amplifikovaným jejich přívrženci v médiích a na sociálních sítích.