Putinova válka proti Ukrajině a rovnováha sil v Evropě

13. 4. 2022

Konfrontace ruského prezidenta Vladimira Putina se Západem je určujícím rysem jeho zahraniční politiky. Tato konfrontace byla do značné míry umožněna jeho dalším hlavním cílem: strategické partnerství s Čínou.

Putin si možná uvědomil, že geopolitický zápas na dvou frontách – v Evropě a v Asii – by pro Rusko bylo příliš velkou zátěží, a proto zajistil východní křídlo země pěstováním stále užších vazeb s Čínou. Kromě zaměření svých vojenských schopností na evropské bojiště je tedy "korelace sil" pro Rusko posílena tímto partnerstvím, které nemá "žádné limity". Partnerství by se mohlo ještě více prohloubit, pokud Čína pomůže Rusku zmírnit některé problémy spojené s ruskou invazí na Ukrajinu. S bezpečným strategickým zázemím by bylo Rusko schopno zaměřit svou energii na Evropu a zároveň využít příležitosti v jiných oblastech – v Africe, na Středním východě a v Latinské Americe – když se objeví.

Po dalších třech až pěti letech však bude korelace sil pro Rusko pravděpodobně vypadat mnohem nejistěji. Evropa pravděpodobně dramaticky urychlí svou energetickou transformaci kvůli boji proti změně klimatu, přičemž hlavní dopady se projeví během několika let, možná i měsíců, spíše než desetiletí, jak se dříve předpokládalo. Válka motivovala EU, klíčového odběratele ruských uhlovodíků, aby se pokusila postupně ukončit rozsáhlé nákupy ruské ropy a plynu do roku 2027. Zatímco Putinův režim v blízké budoucnosti těží z vyšších cen energií, plánované kroky Evropy a Číny – dvou největších obchodních partnerů Ruska – v reakci na změnu klimatu ohrožují kritické příjmové toky, na které se Kreml spoléhal při platbách za zbraně i spotřební zboží.

Je nepravděpodobné, že by Kreml v reakci na tyto okolnosti změnil nepřátelskou povahu ruské zahraniční politiky nebo usiloval o uvolnění napětí se Západem. Zároveň by bylo chybou podceňovat to, jak velké ekonomické škody může Putinův režim tolerovat nebo způsobit ruskému obyvatelstvu. Asertivní ruské vnější chování a riskování nezbrzdily ani ekonomické problémy a sankce vyvolané anexí Krymu v roce 2014.

Za předpokladu, že spojenci NATO splní své nedávné závazky zvýšit výdaje na obranu a vojenské schopnosti, konvenční vojenská rovnováha v evropském prostoru se posune v neprospěch Ruska. Při absenci konvenčních ozbrojených sil v Evropě a smluv o jaderných silách středního doletu budou mít členové NATO svobodu rozmisťovat zbraně, které Rusko (a Sovětský svaz) dlouho považovaly za ohrožující díky své schopnosti ohrožovat klíčové cíle v centru Ruska. Tato možnost bude pro Kreml nutně znepokojující, stejně jako ruskou národní bezpečnostní komunitu velmi znepokojuje koncept konvenčního rychlého globálního úderu - přestože Spojené státy dosud žádný z těchto systémů nepostavily.

Po vypršení platnosti nové smlouvy START v roce 2026, smlouvy, která dosud omezuje americké a ruské strategické jaderné arzenály, zůstanou obě země bez dohodnutého rámce pro řízení jejich strategické jaderné rovnováhy. Zdá se velmi nepravděpodobné, že by do té doby byla uzavřena následná smlouva mezi Spojenými státy a Ruskem. Čínské rozšiřování strategického jaderného arzenálu může také přimět Spojené státy, aby aktualizovaly svůj program modernizace strategických sil, což by pravděpodobně podnítilo i Kreml k reakci na tyto změny.

Stručně řečeno, v příštích několika letech se bude Kreml téměř jistě muset vypořádat s novými a významnými závody ve zbrojení týkajícími se konvenčních i jaderných zbraní. Kromě toho bude Rusko také čelit odříznutí technologií ze Západu s nejistými vyhlídkami na to, zda Čína může doplnit kritické komponenty nebo zmírnit ekonomické tlaky, kterým čelí Putinův režim. Takový obrat událostí by mohl přinést dva radikálně odlišné výsledky. První by mohl být pokus o uvolnění napětí a reformy – vedené, řekněme, Putinovým nástupcem –, které by se mohly pro Rusko ukázat stejně destabilizující jako reformy bývalého prezidenta Michaila Gorbačova pro Sovětský svaz. Druhým výsledkem by mohl být ještě bojovnější a nejistější režim – Severní Korea velikosti Ruska. Ani jeden z těchto výsledků není uklidňující.

Ruské ohrožení se stane náročnějším v důsledku toho, co bylo představeno jako znovuzrození členství v NATO a EU. Spojenci Spojených států v NATO byli šokováni posledními událostmi natolik, že se zavázali utrácet více na obranu a podstatně posílit své konvenční schopnosti, protože aliance se po letech mimořádných událostí mimo oblast své působnosti znovu soustředí na svou tradiční misi teritoriální obrany.

Kromě toho ruská invaze na Ukrajinu výrazně posunula postoje Finska a Švédska k členství v NATO. Představitelé obou zemí vyjadřovali rostoucí znepokojení nad ruskými záměry v severní Evropě a na východním křídle aliance a nedávné průzkumy veřejného mínění v obou zemích nyní ukazují většinu ve prospěch vstupu do NATO. Kreml se na tuto vyhlídku téměř jistě dívá s hlubokým znepokojením. Členství Finska a Švédska by posílilo ruské vnímání zranitelnosti na severním křídle Evropy. Jejich členství by výrazně zlepšilo schopnost aliance neutralizovat ruské schopnosti odepření přístupu a zabránění ve vstupu do oblasti (AA/AD) v Kaliningradu a jeho okolí, nasměrovalo jejich síly do regionu, posílilo členy NATO na východním křídle a udrželo kontrolu v Baltském moři a nad ním.

Hlavním dilematem NATO v nadcházejících letech bude zvládnutí kompromisu mezi vytvořením robustní předsunuté obrany "každého centimetru" území NATO, zabráněním šíření konfliktu na Ukrajině a zabráněním vojenské eskalaci s Ruskem. Spojené státy a jejich spojenci v NATO by se mohli rozhodnout, že mohou splnit požadavky na odstrašení na východním křídle pomocí sil "tripwire plus", což by znamenalo přechod z dočasné předsunuté přítomnosti, zajištěné rotačním rozmístěním, k mírně zesílené stálé přítomnosti na východním křídle. V této pozici by NATO také posílilo své bojové vzdušné hlídkování, rozmístilo další prostředky protivzdušné obrany a zlepšilo své schopnosti rychlé reakce a logistiky. Tato posílená pozice by vycházela z předpokladu, že špatný výkon ruské armády a ekonomické důsledky další agrese způsobí Putinovi menší chuť k dalšímu vojenskému dobrodružství.

Alternativně, pokud Putin odejde z Ukrajiny povzbuzen přijmout větší geopolitická rizika, NATO by se mohlo rozhodnout opustit své dosavadní koncepce a hrozbu eskalace ve prospěch robustní předsunuté obrany a postoje zdůrazňujícího odstrašení odepřením. Taková změna by vyžadovala obrovské investice zdrojů a významný přesun jednotek, zbraní, techniky, logistiky a bojové podpory na evropské válčiště.

Navzdory úvodnímu projevu jednoty spojenců po ruském útoku na Ukrajinu některé rozdíly mezi nimi a výzvy vůči pevnějšímu postoji NATO zcela nezmizely. Patří mezi ně různé zájmy a priority různých členů EU a NATO, stejně jako pravděpodobné neshody ohledně toho, které hrozby a výzvy by měly být upřednostňovány při rozhodování o alokaci zdrojů (mezi problémy ruské hrozby, Číny, změny klimatu, pandemií, imigrace, ochrany hranic, uprchlíků nebo diverzifikace dodávek energie). Bylo by prozíravé nepovažovat za samozřejmost, že Evropa utvoří politickou jednotu a získá miliardy eur, jež bude potřebovat k vytvoření prvotřídní armády, která by mohla nahradit nebo poskytnout podstatný doplněk vojenské výbavy NATO.

Navíc jednomyslnost, s níž se Evropa shodla, aby uvalila sankce na Rusko a pomohla Ukrajině, je pravděpodobně způsobena tím, že Ukrajina není členem NATO a demonstrace solidarity s ní nezahrnují obranné závazky podle článku 5 NATO ohledně ruského útoku proti členské zemi NATO. Přízrak totální války s Ruskem může vést některé spojence k menšímu odhodlání a větší opatrnosti a váhání.

Jedna věc se pravděpodobně stane trendem: Putin potvrdil, že jaderné zbraně jsou užitečné pro širokou škálu odstrašujících a donucovacích účelů. Z tohoto vývoje plyne několik důsledků.

Za prvé, navzdory rétorice o obraně každého centimetru území NATO a působivému projevu odhodlání aliance nemusí být NATO schopno nebo ochotno provést zásah podle článku 5 proti ruskému útoku. Aliance se může místo toho rozhodnout vytvořit koalici ochotných zemí NATO na obranu zranitelných zemí na svém východním křídle.

Za druhé, na pozadí obnovených ruských jaderných hrozeb a nezměněného Putina odhodlaného dosáhnout v Evropě svých dlouhodobých geopolitických ambicí bude muset NATO přehodnotit svou konvenční a jadernou doktrínu a schopnosti. Bude třeba čelit třem klíčovým otázkám, které jsou plné politických a geostrategických důsledků:

Za prvé, měla by se aliance pokusit dosáhnout politické jednoty a shromáždit obrovské zdroje, které by byly zapotřebí k přechodu z "tripwire force" k zajišťování odstrašení a ujištění spojenců o připravenosti na válku?

Za druhé, bude NATO ve své vojenské doktríně muset přehodnotit rovnováhu mezi konvenčními a jadernými schopnostmi?

Za třetí, potřebuje aliance zásadně přehodnotit svou jadernou doktrínu a deklarativní politiku – konkrétně zda, jak a za jakých okolností by měla hrozit použitím nebo skutečně použít jaderné zbraně proti ruským silám na bojišti nebo proti ruskému území?

A konečně, rizika neúmyslné eskalace by se mohla výrazně zvýšit, pokud by se Rusko více spoléhalo na své nestrategické jaderné síly. Ke zmírnění těchto rizik budou muset Spojené státy a NATO co nejdříve obnovit a modernizovat vojenskou komunikaci i procedury dekonflikce s ruskou armádou a obnovit dialog o stabilizaci kontroly zbrojení a opatřeních na budování důvěry.

Uprostřed vší nejistoty je jedna věc jistá: Aliance NATO si nemůže dovolit nechat se lapit do institucionální setrvačnosti, pokračováním v minulých řešeních nebo předpokladu, že oslabení Ruska Putinovi sváže ruce. Naopak, Putin svůj neuvážený hazard na Ukrajině pravděpodobně ještě vystupňuje, místo aby ustoupil.

Celý text v angličtině: ZDE