Vítězka z Luhačovic
1. 7. 2022 / Soňa Svobodová
čas čtení
13 minut
Foto Jan Kamír
Luhačovice
nejsou jen čtvrtými největšími lázněmi v České republice a
současně i největšími na Moravě, jsou také městem, v němž
si své sídlo našla světově uznávaná Akademie Václava Hudečka,
z níž každoročně vychází mladí vítězové. Jedním z nich, se
v roce 2018 stala i talentovaná česká houslistka Marie Hasoňová,
která získala zdejší hlavní cenu, jenž jí otevřela cestu ke
spolupráci s Václavem Hudečkem v rámci sólových projektů, kde
vystupuje jak s orchestry, tak s jedinečným klavíristou Lukášem
Klánským.
Marie Hasoňová
K
houslím jsem se s největší pravděpodobností přivedla sama. Mám
svou osobní teorii: kromě oblíbených českých kreslených
seriálů jako „Krteček“ nebo „Křemílek a Vochomůrka“
jsem svého času milovala také seriál „Cvrček“, jehož příběh
je založen na dobrodružstvích, na kterých jej vždy doprovází
jeho milé housličky, které má neustále u sebe. Asi se mi to tak
líbilo, že jsem od té doby prostě chtěla hrát na housle :)
Jinak ale nejsem z profesionálně hudební rodiny. Maminka
měla svého času ambice studovat na konzervatoři zobcovou flétnu,
ale jelikož zájmy rodiny vedly jiným směrem, zvolila si jiný,
nehudební obor. Každopádně dříve, než jsem začala s
housličkami, jsem se s ní učila na zobcovou flétnu. Na housle
jsem potom začala chodit k paní Ireně Mrázkové do Mikulova, a ta
mi pomohla s mými hudebními počátky a dovedla mě až ke studiím
na konzervatoři. Vzpomínám hodně na úplně první moment, kdy mě
k ní maminka přivedla, a ona se na mě s podivem zahleděla,
podívala se na mou malinkou postavu (která mi mimochodem zůstala
dodnes) a prohodila na půl úst: „A ty chceš hrát na housle?“
Vidíte.
A přece na ně hrajete, takže na výšce to nestojí, je to
tak?
Ano,
je to tak. U houslí tento faktor není třeba nikterak zvlášť
řešit. Kdybychom se bavili například o kontrabasu, už by to mohl
být o něco větší důvod k diskusi :)
Zažila
jste někdy ve svých raných začátcích i takové chvíle, kdy
jste si říkala, nejradši bych s tím praštila a dělala něco
jiného?
V
rámci vývoje každého jedince může být rizikovým faktorem
dospívání, což je samozřejmě přirozená záležitost vývoje
člověka. Z tohoto hlediska jsem nebyla výjimkou. Měla jsem
opravdu zhruba rok, kdy jsem se smířila s tím, že profesionálně
na housle už nikdy hrát nebudu, ovšem paradoxně jsem ten rok
vyhrála všechny soutěže, na které jsem šla... Nebylo to totiž
tak, že bych přestala cvičit a hrát na housle. Hudba mne stále
přitahovala a já jsem dál měla chuť na sobě pracovat, jen v
jiném kontextu a s jinými vizemi. Dál už nevím přesně, ale
řekla bych, že se okolnosti uklidnily a já jsem opět plynule
přešla k jasnému cíli – věnovat se hudbě naplno.
A
rozhodla jste se správně, neboť hrajete excelentně...
To
já nemůžu ani nebudu hodnotit, můžu spíš říct, že pokud
moje práce dosahuje toho, že si člověk zavzpomíná, rozesměje
se, popláče si, zasní se nebo třeba jen odpočine, tak mám
pocit, že moje vystoupení má smysl, že jsem v tu chvíli něco
dokázala. A to je pro mě podstatné.
Jste
uznávanou interpretkou klasické hudby, ale nevyhýbáte se ani
barokním skladbám a folkloru, který je vaší velkou vášní. Jak
k tomu došlo?
K
hlubšímu poznávání barokní hudby jsem přičichla taktéž jako
velmi mladá. V mých deseti letech mě paní učitelka přihlásila
na Mezinárodní letní školu staré hudby ve Valticích, kde jsem
se tehdy seznámila s velkou osobností – paní profesorkou Dagmar
Zárubovou, která byla i profesorkou houslí na Pražské
konzervatoři. Za toto setkání jsem zpětně velmi vděčná, paní
profesorka mi ukázala, že hudba je velmi rozmanitá, nikoli
jednolitá, a jak je krásné objevovat různé druhy interpretací
hudby jak z barokního, tak i z jiných období. Na tyto kurzy jsem
dojížděla posléze každý rok, dlouho jako účastník kurzů, a
posléze už třeba jen pozdravit všechny své známé a přátele.
S
folklorem je to nadneseně řečeno takto: než jsem vůbec udržela
housle v ruce, tak jsem již měla možnost zpívat v cimbálové
muzice. Moje paní učitelka, mimo jiné bývalá primáška BROLNu,
vedla dlouhodobě dětské cimbálové muziky v naší ZUŠ Mikulov,
a tam jsem samozřejmě hned začala chodit. Absolvovala jsem s nimi
různé folklorní festivaly a soutěže a to byly jedny z nejhezčích
momentů mého dětství. Dnes je pro mě folklor spíše velkou
inspirací a koníčkem. Dodnes vítám s otevřenou náručí
jakoukoliv příležitost zahrát si folklor, protože tento svět je
opravdu jedinečný a krásný a měli bychom si ho jako naše vzácné
národní dědictví hýčkat.
Ano,
to máte svatou pravdu, neboť se říká, když vymizí folklor,
zanikne i národ…
Jistě
– je to neodmyslitelná a hlavně jedna z nejstarších součástí
kulturního dědictví
každého
národa, a pokud bychom o ni přišli, ztratíme mnohem víc, než by
nás mohlo napadnout.
V
loňském roce jste s rumunskou flétnistkou Ralucou Tihon zvitězili
v online soutěži „Coffee Mask“ International Music Video
Competition. Chystáte i v současné době nějaké společné
koncerty?
Bohužel
nikoliv, tato soutěž byla spíše jednorázovou událostí, ale
během přípravy jsme společně několik koncertů absolvovaly. Po
ročním pobytu v rámci programu ERASMUS jsem se vracela domů,
nicméně teď se do Švýcarska na další dva roky opět vracím a
velmi ráda bych tuhle vazbu obnovila. Skvěle jsme si rozuměly.
Čekají
vás během tohoto dvouletého pobytu i nějaké tamní koncerty?
Již
od loňského roku jsem v blízkém kontaktu s mladým komorním
ansámblem Soundeum. V červnu jsem s nimi absolvovala dva krásné
projekty v Bernu, kde jsme mimo
jiné
doprovázeli skvělého flétnistu a dirigenta Kaspara Zehndera. V
příští sezóně je již naplánováno několik dalších
koncertů, na které se moc těším. Ráda bych také zmínila, že
na konci mých studií mě čeká sólový koncert za doprovodu
symfonického orchestru v krásném koncertním sále KKL v Luzernu.
Teď
jste mne inspirovala k následující otázce. Vždy, když sleduji
houslový koncert, přemýšlím nad tím, jak to ti houslisté a
houslistky po fyzické stránce vydrží – mít v zápřahu nejen
ruce, záda, ale i krční páteř při přidržování houslí
hlavou. Jak se udržujete v kondici?
Máte
pravdu, hra na housle není úplně přirozenou činností… na
druhou stranu je třeba říci, že my tuto činnost cvičíme již
dlouhá léta 😊
Co
se týče nějaké sportovní aktivity nebo fyzického udržování
svého těla, musím se přiznat, že prozatím se sebou nic moc
nedělám, což mě
samozřejmě brzy dožene... :) Nepovažuju se za sportovní typ a
všechny takovéto činnosti byly pro mě odjakživa spíš utrpením
než zábavou. Jednoduše řečeno – než abych šla sportovat, jdu
raději cvičit na housle. Na druhou stranu jsem zatím naštěstí
neměla žádné velké problémy ani se zády ani s rukama. Občas
při velkém psychickém vypětí se tu a tam něco objevilo, ale
většinou se nejednalo o nic dlouhodobějšího, co by mě tížilo
dodnes. Čemu věřím, že mě posune, je můj opětovný návrat do
Švýcarska. Miluji hory a procházky po tak krásné přírodě mě
donutí se hýbat… mám to vyzkoušené z minulého roku. :)
Plně
s vámi souhlasím, neboť také velmi ráda chodím pěšky
přírodou, je to ten nejlepší sport pro udržení celkové fyzické
kondice, a když se k tomu ještě přidá mírná chůze do kopců
nebo schodů, tak je to dokonalé…
Já
s vámi také plně souhlasím. 😊
Často
se říká, že čím starší housle, tím lepší hraní. Opravdu
to tak je?
Staré
nástroje často nabývají jedné určité vlastnosti – stávají
se takzvaně „vyhranými“ a barevnými. To ovšem nezaručuje
jejich kvalitu; mnoho nástrojů je barevných, přitom jsou to nově
postavené instrumenty, naopak existují nástroje slavných
italských mistrů, které třeba dnes bohužel tolik nehrají. Každý
nástroj je tedy jedinečný a najít ten pravý je běh na dlouhou
trať. Člověk potřebuje určitou dávku štěstí a v neposlední
řadě hodně peněz. 😊
V prvé řadě je ale potřeba říct – člověk na nástroj musí
umět hrát. Pokud někdo housle neovládá dostatečně, ani
Stradivárky ho nezachrání. A jestliže někdo hraje výjimečně
dobře, dokáže i z horšího nástroje vyloudit něco krásného. U
těchto lidí je dobrý nástroj bonusem, pomocí a zároveň
ušetřením času. Dovolila bych si uvést jeden příklad, kdy
skvělý houslista Jan Mráček vyhrál Kreislerovu soutěž v
Rakousku na poměrně obyčejný nástroj, přitom proti němu stáli
soupeři, kteří měli italské a francouzské nástroje.
Svátky hudby 2022, foto Radovan Šubín
Takže
vše je o talentu a hudebním cítění. Je to tak?
Ne
úplně přesně; talent a hudební cítění nutně potřebujete,
ale musíte jej dokázat využít, a tam pak nastupuje druhá a možná
i podstatnější složka uměleckého života – píle a cílevědomost
interpreta.
A já bych k tomu dodala, že píle a
cílevědomost je propojena také s trpělivostí a řeholí, což
málokdo vydrží...Koncertujete
s těmi nejprestižnějšími hudebními tělesy doma i v zahraničí.
Máte nějaký svůj předkoncertní rituál – soustředění, nebo
přijdete a jdete rovnou na pódium?
Záleží
na tom, jestli se jedná o hru v orchestru, komorní koncert nebo
koncert sólový. V každé oblasti se cítím jinak komfortně. Ale
abych to shrnula: určitý předkoncertní rituál mám. Potřebuji
se vždy zkoncentrovat na hudbu, kterou mám prezentovat, a projít
si nějakou duševní hygienou, pokud je na to čas. Snažím se
vytyčit si cíle a příběh, který chci obecenstvu předat. To je
asi ideální stav. Každopádně ne vždy máte na takovouto
koncentraci před koncertem čas, stane se, že například řešíte
něco organizačně až do poslední chvíle a pak hned jdete na
pódium… s tím člověk musí také umět pracovat.
Jste
tedy nejen houslistkou, ale v dané chvíli i svou manažerkou, že?
Prozatím
ano. Veškerý svůj čas a koncerty si organizuji a připravuji
sama…
Musí
to být pro vás hodně náročné, ale zase jste si svým pánem,
což je k nezaplacení... ta svoboda...
To
je pravda!
Jak
jsem již v úvodu zmínila, vystupujete s jedinečnými hudebními
virtuózy Václavem Hudečkem a Lukášem Klánským. To je doslova
božské hudební propojení, co říkáte?
Naprosto.
S oběma zmíněnými pány je vždy radost hrát a každé opětovné
setkání je velmi obohacující a inspirativní.
S
Českou filharmonií jste absolvovala již hezkou řádku koncertů a
zahraničních turné. Čekají vás nějaká další i v dohledné
době?
Po orchestrální
akademii, kterou jsem v České filharmonii absolvovala, jsem s nimi
zůstala ve velmi dobrém vztahu. Jsme v kontaktu a pokud je potřeba,
zavolají mi. Letos jsem s nimi absolvovala dva velmi hezké
projekty, a až se zase něco naskytne, moc ráda si s nimi opět
zahraji.
A pokud bychom se lehce vrátili k folkloru, na začátku
července budu mít tu čest si opět zahrát na dvou koncertech s
Cimbálovou muzikou České filharmonie. Na tuto spolupráci se moc
těším.
Děkuji za rozhovor.
7552
Diskuse