Tajemná aura

11. 7. 2022 / Soňa Svobodová

čas čtení 20 minut

V české i zahraniční historii nalezneme mnoho významných osobností, jejichž aura je i přes veškeré badatelské pokusy obklopena neproniknutelným tajemnem. Třeba jako první české básnířky Westonie, rytíře Bruncvíka či 27 českých pánů nebo i známého anglického alchymisty Edwarda Kelleyho, který také působil na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze, jenž byl znám jako velký milovník umění, mecenáš a podporovatel věd, za jehož vlády došlo k velkému kulturnímu rozkvětu českých zemí. Patříte-li k milovníkům záhad a také rudolfinské doby, která je s velkou oblibou řazena k vrcholným periodám starších českých dějin, pak není nic snazšího, než sáhnout po knize: Ztracené dějiny Prahy, známých českých badatelů Františky Vrbenské a Karla Dudka, kteří se pustili do nelehkého úkolu s cílem přiblížit čtenářům, co nejvíce poznatků k těmto neobjasněným otázkám.

Pane Dudku, jak dlouho jste s paní Vrbenskou na dané knize spolupracovali?

 

Vlastní spolupráce na knize byla relativně velmi krátká, snad jenom několik měsíců. Pracovali jsme oba nezávisle na sobě a vlastně jsme podrobnosti práce toho druhého vůbec neznali, natož abychom uvažovali o společné knize. Spolupráce nastala ve fázi, kdy paní Vrbenská měla téměř dokončené kapitoly o Bruncvíkovi a o Edwardu Kelleym a já dokončoval práci o zmizelých lebkách českých pánů. Její nabídka, abych k její práci na knize přidal svojí část byla pro mě ctí a já nezaváhal.

To jste udělal dobře, neboť jak Vy, tak paní Vrbenská spolu skvěle ladíte, protože píšete velmi poutavě a čtivě, takže vaše kniha se čte doslova jedním dechem...

Byla to ona vyhlášená rudolfínská doba, která vás inspirovala k jejímu vzniku?

S rudolfinskou dobou jsem se seznámil již při práci na své první knize, Stopa míří do Čech. Práce na druhé knize můj pohled na dobu, kterou jsem si předtím trochu idealizoval, opravdu změnila. Opustil jsem směšné i zajímavé figurky alchymistů, vážných univerzitních mistrů. Praha plná tajemných zákoutí a magie se také změnila. Stalo se z ní město plné nesnášelivých lidí, náboženských půtek, hádek a tahanic, při kterých často tekla krev. To byl bohužel také pohled na rudolfinskou Prahu.

Nezdá se vám, že se něco z té doby přeneslo i do současné Prahy, když sledujeme přítomné dění nejen na politické scéně, ale i mezi lidmi?

Ano. Přeneslo se. Ale tutéž otázku si mohli lidé položit již za panování Marie Terezie, i za císaře pána, na počátku minulého století. Ta odpověď je totiž axiom, trvale platný už půl tisíciletí. Platil před čtyřmi staletími, platí dnes a bude platit v době, kdy se o roku 2022 bude hovořit jako o starověku. Jeho tvůrcem je renesanční člověk Niccolò Machiavelli (1469-1527). V politice neexistují lidé, ale názory. Neexistují city, ale zájmy. V politice se neodstraňuje člověk, odstraňuje se pouze překážka.

Co ale stále vede člověka k takovémuto neustálému vytváření zbytečných překážek, vždyť kdyby používal zdravý selský rozum, vše by fungovalo v klidu a pohodě?

Nejdříve to maličko odlehčím. Zkušenosti jsou bohužel nepřenosné, na rozdíl od znalostí. Válka obyčejně začínala tím, že si vnouček sedící na trůně řekl: „ Dědečkovi se vyhrát nepodařilo, tatínkovi také ne, ale mně se to jistě podaří.“ Nyní ale vážně. Zdravý selský rozum v našich dějinách byl vždy více na škodu než ku prospěchu. Zdravý selský rozum přikazoval rozšlapat první hromosvod a zapálit svíčku hromničku. Zdravý selský rozum uvrhl Divou Báru do hořící márnice. Zdravý selský rozum přikazoval vyrabovat vrchnostenské sídlo, vypít všechno pivo ze sklepa, a pak si nechat za trest uříznout nos. Tuto otázku už řešil Platón, Aristoteles nebo Nietzsche. Nevyřešili nic, ačkoliv se jistě upřímně snažili. Ani já neznám odpověď. U mě je to omluvitelné, nejsem filosof. Protiklady však musí existovat. Bez tmy bychom se nemohli radovat, že je světlo. Bez zimy nepoznáme, že je teplo. Kdo nepoznal nenávist, neumí ocenit lásku. A stejně tak bez války si nebudeme vážit míru.

Vaše pátrání v historických archivech muselo být pro vás oba po všech stránkách velmi zajímavé, neboť ke každé z těchto osobností se vztahuje bezpočet nejrůznějších legend?

Archivy jsou bohužel velmi střízlivě reálné. Nepotrpí si na legendy a pověsti. Člověk na okamžik pocítí něco jako zklamání, ale pak pochopí, že je to tak dobře. Z dokumentů v archivech se dozvíme, že to byli reální lidé se svými chybami i starostmi, o kterých nás přesvědčí třeba nesmrtelné upomínky od věřitelů. U první knihy to byla ochota rakouské Národní knihovny ve Vídni, od které jsem za příslušný poplatek získal mikrofilmy několika dokumentů. V druhém případě to bylo oddělení nejstarších tisků na třídě Milady Horákové. Řešení v obou případech jsem pochopitelně nenalezl, ale pocity to byly zvláštní. Držet v ruce listinu s podpisem Albrechta z Valdštejna nebo astronoma Jana Keplera, stojí za prohlídku.

To vám věřím, neboť jestli počítám správně jsou to listiny, jejichž stáří přesahuje čtyři sta let?

Návštěva archivu je pro mě svátkem. Nikoliv proto, že bych se omezoval na oslavu jednou ročně, ale pro ten pocit, kdy se mohu fyzicky dotknout minulosti. Na všechny listiny, až do roku 1800 včetně, je třeba vzít bílé rukavice. To je však to nejmenší. Ty listiny žijí, písmo na nich je výsledkem přemýšlení mozku jejich tvůrců, tedy i částí jejich duše. Vidím kalamář, světlo svíce, kulatá sklíčka v oknech a možná pohár s vínem. Pan Kepler píše poníženou prosbu o honorář za horoskop. Spěchá. Čeká ho pozorování Marsu s kolegou Tychonem Brahe a nesmí ho promeškat. Dalekohled ještě objeven nebyl, ale Tycho má naštěstí orlí zrak. Zkrátka vezmete takovou listinu do ruky a můžete psát příběh, protože on vám napovídá.

A objevili jste i nějaké, o nichž se dosud nevědělo?

Nic nového, co by nebylo minimálně odborníkům známo, jsem při svém pátrání po archivech nenalezl.

Paní Vrbenská je známa jako velmi úspěšná spisovatelka sci-fi a fantasy, kdežto Vy jako publicista a velký milovník záhad. Jak se zrodila vaše spolupráce?

Spolupráce začala celkem nenápadně. I když to slovo příliš nemiluji, záhadologové se setkávají na akcích, z nichž některé jsou dosti letité a mají tradici. Třeba víkendová akce s názvem Sfinga, na hradu Houska, nebo Podorlická setkání. Naše činnost zasahuje i k našim sousedům SAVPJ – slovenská asociácia výzkumu paranormálních javov. Přednášky milovníků záhad z nejrůznějších oborů, na které se zaměřuji, rozhodně nejsou mlácením prázdné slámy. Nechceme věřit, chceme vědět. Vysokoškolské vzdělání a praxe v oboru není u přednášejících vůbec nic výjimečného a například přednášky Františky Vrbenské jsou pověstné její perfektní přípravou a zpracováním. I já jsem si pomalu zvykl mluvit před lidmi o tajemstvích, která pokládám za důležitá. Kontakty s Františkou Vrbenskou brzy oslaví desáté výročí. Sci-fi míří do budoucnosti, fantasy je i naše minulost a přítomnost. Snad jen s tím rozdílem, že to, co se před sto lety často ocitlo na stránkách sci-fi románů, je dnes realitou. Fantasy oproti tomu nestárne. Elfové, víly, trpaslíci, jednorožci, mágové, skřítci, tajemný svět magie, se zřejmě literaturou faktu nestanou. Můj postup práce je jednoduchý. Prostuduji si historické reálie a držím se jich. Pouze vyplňuji bílá místa, kde věda tápe a fantazii neklade překážky. Tam jsem ve svém živlu. Alexandre Dumas otec měl krásné úsloví: „Historie je jenom hřebík, na který věším svoje obrazy.“ A tím se řídím i já.

Vídíte to, historie je jenom hřebík a lidé jsou stále nepoučitelní, a stále dokola páchají ty samé chyby, jako by se z ní vůbec nepoučili. Co si o tom myslíte?

Lidé si ale berou poučení. Minimálně do další války. Člověk je produkt přírody, nikoliv civilizace. Příroda má času dost, civilizace je tady nepatrný zlomek tohoto času. Evoluce se nedá nařídit, změnit zákonem. Neseme v sobě geny našich prapředků a jen formou jednání se kulturní člověk liší od barbara. Mohu uvést příklad. Bude tma, zima a vy máte možnost rozdělat si oheň. Rozum vám říká, že ten oheň uvidí lidé na desítky kilometrů, že vás prozradí. Ve tmě vás přeci nikdo nevidí. Atavismus vás ale zradí a vy škrtnete zápalkou. Sedíte u hořícího ohně a je vám jedno, kdo vás uvidí. V genech zakódovaná informace vám říká, že jste v bezpečí, k ohni si žádné zvíře netroufne. Proto dodnes rádi sedíme u ohně a hledíme do plamenů. Zkrátka lidé jsou stejní a budou stejní ještě tisíce let. Příroda má na změny času dost.

Příroda ano, ale člověk ne. Na to, se dost často zapomíná?

Na to už odpovídá biblická kniha Kazatel. Je to nejstarší část Bible, tedy minimálně tři tisíce let. Je čas s přírodou bojovat a čas se před přírodou sklonit. Odložit pýchu. Možná jsme pány tvorstva, nikoliv však pány planety. Důkaz je snadný. Stačí k tomu parádní letní bouřka, která nás zastihne nechráněné někde v polích. Jistě mi dáte za pravdu, že v těch chvílích člověk na svoje panování nad přírodou určitě nepomyslí. Možná, že by měl raději zapomenout. Ve vlastním zájmu. Jistě, argumenty proti tomu jsou pádné. Ovládnutím genetického kódu dokážeme časem zlikvidovat dědičné choroby. Sto let života je samozřejmostí. Lákavé a pochopitelné. To podepíše každý. Já také. Pokud se věda bude držet s kulturností za ruce, žádný problém. Kdo to však zaručí? Známe svoje pappenheimské. Aldous Huxley to již popsal ve své knize Báječný, nový svět. Co třeba voják, kterému bude stačit tabletka stravy týdně? Voják, který přežije ozáření tisíc roentgenů? Člověk krásný, stále zdravý, bez tělesné chybičky, s dokonalou pamětí. Jděte k šípku s lidmi zrozenými tak primitivním způsobem. Něco tak nehygienického. Láska je jenom trapné synonymum pro zvířecí pud. Naše firma vám dodá nadčlověka. Chceme takový svět? Byli by to ještě lidé?

Toť otázka. Domnívám se, co člověk to jiná odpověď...

Je o vás také známo, že se zabýváte i dalšími záhadami jako jsou megality a Kounovské kamenné řady a kromě toho hledáte i lebky 27 českých pánů. To musí být velmi napínavé, ba až detektivní pátrání, při němž se vám určitě podařilo zjistit, kam se mohly ztratit?

Někdy jsem si opravdu jako detektiv připadal. Součástí mojí práce je zdravá skepse. Důvěra ve fakta nesmí být absolutní. Během pátrání jsem se setkal i s tím, že kdysi na počátku zveřejněný omyl se tak často a tvrdošíjně opakoval, až se stal pravdou, o které se nepochybuje. Hovořím o omylu. Rčení, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, pokládám za příliš příkré. I když tato možnost pochopitelně také existuje. Svést případné pátrače ze stopy, to by mohlo být i motivem prvních informací o lebkách českých pánů.

Lebky českých pánů jsou s velmi vysokou pravděpodobností pohřbeny v kostele sv. Salvátora v Kostečné ulici, na Starém městě pražském. Všechny cestičky pátrání se sbíhají sem. Je to původně německý, evangelický kostel, založený jedním z popravených, hrabětem Jáchymem Ondřejem Šlikem. Bohužel nedostatek vstřícnosti kompetentních míst mi znemožňuje se o tom přesvědčit.

To je tedy škoda, ale co naplat, když vstřícnost je tak vzácná, zvláště v této době, v níž žijeme…

O básnířce Westonii se traduje, že byla nazývána malostranskou Sapfó, a že jejím nevlastním otcem byl Edward Kelley, který jí zajistil bohaté vzdělání. Co je na tom pravdy?

Alžběta Johana Westonie (1581-1612) byla opravdu nemanželskou dcerou alchymisty Edwarda Kelleyho. To slovo nemanželská se tam příliš nehodí,protože Kelley se o dceru staral vzorně a dopřál ji na ženu tehdy nevídané vzdělání. Hovořila anglicky, německy, italsky, česky, latinsky. Její básně měly opravdu kvalitu a byly velmi oblíbené. Je pohřbena v ambitu kostela sv. Tomáše na Malé Straně, což je také zvláštní. Žena a básnířka s nevlastním otcem, kterému pověrčiví lidé přisuzovali spolky s ďáblem.

A nebylo to spíše zapříčiněno tou tehdejší lidskou nevzdělaností, to přisuzování spolků s ďáblem?

Položme si otázku jinak. Jsme dnes opravdu chytřejší? V době, o které mluvíme, cestovala informace z jednoho konce Evropy na druhý, několik měsíců. Za oceán pochopitelně mnohem déle. Dnes se nemusíme hnout z křesla a kamarádka v Austrálii zvedne telefon po několika vteřinách. Ještě pro naše pradědečky naprosté sci-fi. Děje se však něco naprosto bizarního. Začínáme věřit, že náš svět je placatý, kulatost je dezinformace. Jsme ochotní uvěřit všemu a ničemu. Věříme na zázraky, tajemné síly, magii, temné čáry, skřítky, víly. I na ďábla. Bez ohledu na vzdělání, bez ohledu na tisíciletou křesťanskou masáž. Nesmíme být na svoje předky tak přísní.

Víme, že Země je kulatá, otáčí se kolem osy a obíhá kolem Slunce. Víme to, protože nám to říkali ve škole a věříme tomu, ačkoliv nám smysly dokazují pravý opak – zkusme ta školní tvrzení dokázat. Neodvolávat se na autority, ale věrohodně dokázat, že to tak je. Rázem zjistíme, jak je to nesmírně těžké a zmocní se nás obdiv k tehdejším vědcům, kteří riskovali svými výzkumy daleko více než, jenom společenské renomé. Obklopeni tupostí, nevědomostí a nikdy nespící inkvizicí.

Když se, ale pozorně rozhlédnete kolem sebe nemáte pocit, že v současném celosvětovém dění ta tupost a nevědomost kolem nás převládá?

Tupost a nevědomost se rovná lenost. Informací a možností vzdělání je víc než dost. Opět se nabízí přirovnání z dávné minulosti lidstva. Náš prapředek se spokojeně houpal ve větvích a cpal se ovocem. Když ho snědl, přelezl na druhý strom a na tom prvním ovoce zatím dorostlo. Nic neuměl, nic nemusel, byl spokojen. Pak se změnilo klima a prales zmizel. Zůstala step s vysokou trávou a on na čtyřech nic neviděl. Musel na dvě, aby se mohl rozhlédnout po krajině. Dosud zanedbávaný mozek se dal do práce. Jak se zahřát, kde přespat, co ulovit a jak to ulovit. Výlet do minulosti můžeme ukončit. A co tím chtěl básník říci? Že nejlepším učitelem je nezbytnost. Zkrátka když člověk musí. Třeba trosečník na pustém ostrově. Nezbytnost nejvíc naučí. Nemusíme chodit vůbec daleko. Každý to pamatuje. Permanentní nedostatek všeho nás naučil opravovat, kombinovat, nahrazovat to, co jsme si nemohli koupit. Současnost nás vrátila do pralesa dostatku. Nic nemusíme umět, můžeme si koupit. Nač přemýšlet? Jistě přeháním, ale úplný nesmysl to také není. A pak ještě existuje to nejhorší na světě. Záměrné udržování obyvatelstva v nevědomosti a tuposti vládnoucí vrstvou. Věřím tomu, že nás v Evropě se to netýká.

Kéž byste měl pravdu, ale když se podíváme na současnou nabídku jednotlivých televizních programů a to kolik dětí, teenagerů a dospělých propadlo počítačovým hrám, tabletům, chytrým mobilům a dalším technickým vymoženostem, tak začínám pochybovat...

Jste také autorem knihy: Stopa míří do Čech s podtitulem: Tajemství Voynichova rukopisu, v níž se zmiňujete, že tento takzvaný „Svatý grál“ historické kryptografie má souvislost s českým prostředím. Opravdu tomu tak je?

Voynichův manuskript patří k Praze a k Českému království. Do oka mi padl lékař Jiří Handsch z Limuz ještě dříve, než jsem o knize začal uvažovat. Připadal jsem si jako před krabicí puzzle, kterou někdo vysypal na zem. Ale ke svému úžasu jsem zjistil, že jsem sáhl zřejmě po tom správném dílku. Všechny souvislosti, všechny postavy, všechny děje do sebe začaly zapadat, Přání nebylo otcem myšlenky, nemusel jsem si fakta upravovat, a to pro mě bylo důkazem, že jsem se téměř jistě vydal správným směrem. Po císaři Jakub Horčický z Tepence, potom zřejmě Petr Vok, opět Horčický, Bohuslav Balbín, Marek Marci z Kronlandu. Vždy nějaká osobnost, která v českých dějinách zanechala stopu. Pan Voynich měl jenom štěstí, že před 110 lety rukopis opět vynesl na světlo, nic více. Ani československý tisk nezůstával pozadu, letos je to sto let, kdy si čtenáři mohli o tomto rukopisu přečíst v novinách. A dalším motivem mé práce byl fakt, že mnozí pátrači cestují často i přes půl světa do Prahy a já mám všechno jako na stříbrném podnosu. Byla by to ostuda, nepokusit se

Ale těch záhad je určitě mnohem více než se vešlo, do již zmíněných knih. Pracujete s paní Vrbenskou, na nějakém dalším pokračování?

Na čem pracujeme nyní? Neměl bych odpovídat, jsem pověrčivý, a dokud kniha nespatří světlo světa, nemělo by se o ní mluvit. Tak tedy opravdu jenom velmi stručně. Osudové lásky dvojic, které vstoupily do legend. Tajemná úmrtí, která jsou dodnes předmětem sporů. Nebude to červená knihovna, i když se romantice vyhýbat nebude. Šťastný a spokojený život by v knize čtenáře nudil. Hrdinové na něj vlastně ani nemají právo, hrdinům je předurčen boj a strasti. Abychom si ale ujasnili význam slova hrdina. Nejsou to lidé bez bázně a hany. Naopak. Jejich hrdinství velmi často spočívá v tom, že dokážou překonat vlastní strach. Emoce, vášně, sny a touhy se nemění, jsou jaksi univerzální bez ohledu na dobu, kdy se prožívají. A o tom bychom chtěli psát. Tím jsou nám naši předkové blízcí. Všichni jsme přeci potomci a předkové zároveň.

Děkuji za rozhovor.






2
Vytisknout
4422

Diskuse

Obsah vydání | 13. 7. 2022