Pokud levice nenajde "strašáka", bude se pravicovému populismu dařit i nadále.

11. 7. 2022 / Fabiano Golgo

 
Populismus není jen demagogie nebo oportunismus. A není to ani plně zformovaná politická ideologie jako socialismus nebo liberalismus. Je to spíše taktika. Způsob manipulace s masami.

Nedostatečná prestiž politických sil, korupční skandály nebo vyčerpání tradičních elit napomáhají vzniku nových vůdců, kteří z antipolitiky činí svou politickou praxi.

4) Konvencionalismus nebo tradicionalismus, všeobecná povinnost dodržovat zavedené normy, hierarchie a tradice, zejména pokud jde o otázky zvyků.

Pravicoví populisté tvrdí, že stávající pravidla a normy demokracie zakotvují zájmy arogantních intelektuálů nebo státních úředníků a zprostředkovávají nelegitimní výhody cizincům etnického nebo náboženského původu.  

Populisté neskrývají svůj záměr transformovat politický systém. Slibují, že přinesou více "vítězství" "skutečným lidem" a diskreditují ty, kteří se této taktice brání, jako součást nelegitimního kartelu elit nebo jako stížnosti zatrpklé opozice, která nedokázala zvítězit ve volbách.

Nespokojenost lidí s establishmentem, pocit, že oni nepatří do liberálního politického systému, vytváří společnou půdu pro populismus, pro lidovou vzpouru proti statu quo.  

Vzestup tohoto pravicového populismu lze chápat jako reakci na proměny hodnotových systémů v současných společnostech. Úspěch tohoto autoritářského populismu je "kulturní reakcí" na rozvoj postmaterialistických hodnot ze strany společenských skupin, kterým vadí eroze tradičních společenských norem a hierarchií a rostoucí multikulturní charakter západních společností.

Nejlepší metodou jak omezit autoritářství a pokušení ovládnout společenský a politický život, které praktikují populističtí vůdci, je nerušit pokrok, kterého společnost dosáhla, ale radikalizovat se směrem k úvahám o větším počtu práv a zajištění jejich naplnění ze strany státu, a to bez hrozeb a neefektivity.

V době, kdy levice obtížně aktivizuje svou sociální základnu, postiženou zrychlenými změnami ve světě práce, se posun k populismu jeví jako svůdný. Síla pravicového populismu spočívá v jeho schopnosti vytvořit hranici my/oni. Levice měla elitu jako protiklad obyčejných lidí. S tím je však konec. Nové způsoby práce nebo způsoby vydělávání peněz učinily levicovou rétoriku o dělnické třídě nebo pracovních právech zastaralou. A vlajkové lodi nové levice, identitářství a práva menšin, nejsou populární mimo městská a akademická centra. Levice už nemá nepřítele, proti němuž by mohla mobilizovat. Je zapotřebí nového. Takového, který je jasně a všeobecně odmítán více než polovinou populace.

Když demokracie umírají zevnitř, což se nyní děje, dochází  k tomu  pomalu, sotva viditelnými kroky. Tím, že podporují populisté rozšiřování výkonné moci a omezování politické soutěže, se jim často daří zastírat, do jaké míry jim tyto změny umožňují přehlasovat vůli lidu, pokud se v budoucnu obrátí proti nim. Protože taktika populistů je spíše postupná než revoluční, trvá často mnoho let, než se dokončí.

Je možné, že populismus půjde porazit pouze jeho vlastními zbraněmi. Jediným způsobem, jak čelit pravicovému populismu, je dát progresivní odpověď na demokratické požadavky, které populisté  vyjadřují, i když to dělají xenofobním jazykem. Najít nového nepřítele. Skutečného, který stojí za boj. Ještě lepší bude, když tím nepřítelem bude fašismus, nebo rasismus, možná šovinismus... Jak docílit toho, aby tato nebezpečí brala masa vážněji, jak udělat tato témata atraktivními pro snadnější konzumaci? Jak obrátit směr od společenského sobectví ke kulturní empatii?

Klíčem k politickému úspěchu v době sociálních médií je umět lidi proti něčemu popudit a charismatické politické osobnosti musejí   tu nenávist šířit.