Ukrajinská protiofenziva aneb Předzvěst dlouhého zamrzlého konfliktu?

20. 9. 2022 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Úspěšná ukrajinská protiofenziva na severu země se těší pochopitelnému, ba nadstandardnímu zájmu světových médií. Ačkoli se ukvapeným jedincům může zdát, že od nynějška to s Rusy půjde jenom z kopce, mohou se šeredně mýlit. Zainteresovaní hráči se navzájem obviňují z podkopávání diplomatických jednání, manipulací a lží, zatímco výhled na ukončení války neexistuje. Jestliže sledujete dění v této nešťastné zemi se střízlivou hlavou, snadno zjistíte, že nebýt masivní vojenské pomoci západních zemí, Ukrajinci by jen stěží odolávali náporu intervenčních vojsk, natož vedli poměrně úspěšnou protiofenzivu. NATO a první řadě USA jsou přímým aktérem válečného dění na Ukrajině. Ukrajinská spanilá jízda je předzvěstí dlouhé války.

Existují dva zásadní způsoby, jakými Američané pomáhají udržovat v chodu ukrajinskou vojenskou mašinérii: První zahrnuje výcvik, společné manévry a sdílení zpravodajských informací. Ukrajinské ozbrojené síly s americkou armádou během příprav na protiofenzivu u Chersonu simulovaly válečné hry. Pentagon trénoval ukrajinské vojáky, jak mají zacházet se střelami Harpoon, které jsou určené k potápění lodí. O týden později byly dvě ruské lodě potopeny. Washington svým kyjevským kolegům předal cenné zpravodajské informace, díky nimž se jim podařilo potopit největší ruskou válečnou loď v Černém moři. List New York Times v červnu informoval o existenci sítě tajných komand CIA na Ukrajině, které asistují při distribuci zbraní.

Druhý způsob spočívá v masivním vyzbrojování. Bidenův Bílý dům od vypuknutí ruské invaze zaslal Kyjevu v rychlém sledu rekordní zásilky zbraní a vojenského materiálu za necelých 13 miliard dolarů. Někteří analytikové ale odhadují skutečnou sumu veškeré americké „bezpečnostní“ pomoci Ukrajině na 40 miliard dolarů, což nemá v uplynulém století obdoby. Poslední americký vojenský balíček za tři miliardy dolarů počítá s transferem zbraní v dlouhodobějším horizontu, neboť zahrnuje smlouvy s výrobci zbraní „na následující roky“. USA se tedy připravují na dlouhou válku. K tomu připočtěme velkorysé vojenské dodávky z Polska, Velké Británie, Kanady a Německa za téměř pět miliard dolarů. České zbrojovky se mohou pochlubit vývozem horkého zboží na Ukrajinu za 350 milionů dolarů.

Jsme tedy svědky mimořádného a obřího transferu zbraní, munice a dalšího vojenského materiálu do jediné země, kde ani při té nejlepší vůli nemohou existovat stoprocentní záruky, že se při tak obtížné logistické operaci nějaké zbraně neztratí – ať již úmyslně, anebo neúmyslně.

Americká televize CBS v dubnu odvysílala napínavý dokument Arming Ukraine citující litevského insidera, podle jehož mínění do první linie doputuje pouze 30 procent zbraní pocházejících ze západních arzenálů. CBS v reakci na protest ukrajinských úřadů kontroverzní tvrzení „částečně odvolala" (transfery zbraní se od té doby měly významně zlepšit, a to i s pomocí zvláštního supervizora. O kolik procent se válečná logistika zlepšila, to už ovšem CBS nezmiňuje. I stoprocentní náprava by stále představovala zásadní problém; považme, o jakém ohromném množství vojenského materiálu hovoříme). A protože ukrajinské vládě ležel dokument tak hluboko v žaludku, CBS jej nakonec stáhla z vysílání. Ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba sice toto gesto ocenil, nicméně zároveň vyjádřil požadavek, aby v souvislosti s natáčením dokumentu „bylo zahájeno interní vyšetřování, kdo to dovolil a proč“, jak arogantně napsal na Twitteru. Je nehoráznost, aby šéf diplomacie jedné evropské země bezostyšně zastrašoval nominálně demokratická západní média. Ta naopak dosud zcela nelíčeně stála za napadenou zemí, přičemž dokument kritický k poměrům na válečné Ukrajině je – anebo spíš byl – výjimkou.  

Úspěšná ukrajinská protiofenziva na severovýchodě země, během níž obránci dokázali velmi rychle dobýt oblast o rozloze 6000 kilometrů (tedy zhruba pět procent Rusy okupovaného ukrajinského území), se ovšem zdá být předzvěstí zamrzlých a méně uspokojivých bojů – přesně v intencích americké strategie dlouhého vyčerpávajícího konfliktu, který má Rusko srazit na kolena. Podle opatrných hlasů RF nikdy neměla plnou kontrolu na Charkivem, na severu už válku prohrála a okupaci tamních oblastí jednoduše nezvládla – na rozdíl od Kremlem okupovaného Chersonu na jihu země, kde ukrajinský blitzkrieg nepřinesl žádné hmatatelné výsledky. Proto byla ruská stanoviště na severu tak slabě chráněna a ukrajinští vojáci je mohli snáze dobýt. Ze strategického hlediska je ale pro Putina Donbas rozhodně mnohem cennější než Charkiv a jeho okolí, včetně obnoveného železničního spojení Charkiv-Izium. A to mi rozhodně nepřipadá jako „bod obratu“ v depresivním konfliktu, když ukrajinští obránci mají dobýt ještě 95 procent uloupeného území a tempo úspěšného tažení brzy výrazně zpomalí. Také někteří západní činitelé nehýří zrovna optimismem a nepovažují ukrajinský průlom u Charkiva za zlomovou událost; nebo snad za první znamení na cestě k totální porážce Ruska.

Jak už bylo řečeno: blesková ukrajinská protiofenziva slavila v úspěch v chatrně bráněných severních oblastech, kde se Rusům stejně nikdy moc nevedlo, zatímco na jihovýchodě si interventi svoje výsadní postavení prozatím obhájit dovedli. Ať tak či onak, ani jedna ze zainteresovaných stran konfliktu v této jeho fázi nemíní ustoupit a nejeví zájem o diplomacii. Namísto toho se všichni aktéři připravují na dlouhý vyčerpávající boj.

 

-2
Vytisknout
4981

Diskuse

Obsah vydání | 22. 9. 2022