Nový dokumentární tv seriál nás vtáhne do ruského traumatu 90. let - a lidských obětí ekonomického šoku

30. 9. 2022

 

Curtisovy filmy vám tento svět přiblíží až k očím a ukáží se jako zásadní pro pochopení současného Ruska, Ruska, z něhož vzešel Putin, a ohromující lidské ceny toho všeho. A možná i jsou  o tom, jak to vypadá na místě, když se ideologové s nějakým plánem rozhodnou burcovat lidi k nové utopii. Každopádně o právě prožitém týdnu ekonomické šokové terapie ve Velké Británii se dozvíte více za chvíli.

"Našel jsem tento mimořádný materiál - desetitisíce útržků zkušeností," vysvětlil Curtis. "To, co dělám, je, že beru tyto fragmenty a snažím se pro vás vytvořit svět, ve kterém se můžete ztratit, pocit, jaké to bylo, když jste ten svět prožívali. Doufám, že na konci budete přemýšlet a cítit jinak o tom, co Rusové prožili - a pochopíte, jak  z toho podivného kataklyzmatu mohl vzniknout Putin."

Filmy jsem zhlédla začátkem léta, píše autorka, nicméně když jsem minulý víkend viděla v Moskvě protesty převážně žen proti Putinově mobilizaci na Ukrajině, okamžitě jsem se přenesla zpět ke Curtisovým mučivým záběrům matek, jejichž synové jsou odvedeni do čečenské války. Ženy ve filmu TraumaZone jsou tím, co ve mně zůstane nejdéle - bojující bábušky, sexuální pracovnice v moskevském hotelu Kosmos, zaměstnankyně státní továrny na zubní kartáčky, teenagerky z polepšovny, mimořádně charismatická mladá dívka, která žebrá u oken aut v moskevské dopravě... ty ženy vám zlomí srdce.

TraumaZone je určitým odklonem od Curtisova předchozího stylu. Není tu žádný osobní komentář Adama Curtise, žádná hudba, pokud není součástí samotných originálních záběrů, žádná provokativní ústřední teze. To, co seriál nabízí, je mnohem poutavější a neobvyklejší. Na stepích je slyšet bzučení much. Jste uprostřed nepokojů brutálně potlačovaných státní policií. Sledujete, jak gangsteři kradou auta přímo z výrobních linek. Stojíte ve frontě a v ní se dozvíte, že v celé Moskvě ještě nejsou brambory. Je těžké nedojít k závěru, že zastánci tvrdé linie volného trhu měli pro obyčejné lidi asi tolik pochopení jako marxističtí intelektuálové.

Což, uznávám, může znít povědomě blíže k Británii. Nebojte se, nechci vám vnucovat bláboly o tom, že jsme v jádru všichni stejní. Rusové si s námi podobní nejsou, protože prošli úplně jinou zkušeností. V 90. letech se jim urychleně a často katastrofálně zhroutila ne jedna, ale hned dvě dominantní ideologie 20. století. 

Ne že by to bránilo některým trefným vtipům. Jeden ruský novinář, který nedávno uprchl před Putinovým režimem, Curtisovi sardonicky odvětil: "Vy v Británii jste Moskva asi tak v roce 1988. Všichni tu vědí, že systém nefunguje. Všichni vědí, že ho manažeři totálně rozkrádají. Vědí, že vy víte, že oni to vědí, ale nikdo nemá žádnou představu o možné alternativě. Jediný rozdíl je v tom, že vy už jste demokracii vyzkoušeli. Nic jiného vám nezbývá."

Uf. Tento týden to rozhodně v Británii vypadalo jako poněkud svérázná forma demokracie, když jsme sledovali vládu bez mandátu, která prosazuje radikální politiku ekonomického šoku na základě čistého dogmatu bez ohledu na předpokládané lidské dopady. V průběhu TraumaZone jsme se seznámili s Jegorem Gajdarem, architektem šokové terapie, jejímž cílem bylo radikálně přetvořit ruskou ekonomiku, který se stal opovrhovaným Rusem, jenž nesl hlavní tíhu svých nefunkčních ideálů, i když je oligarchové využili jako zástěrku k rozkradení celé země. Na pohřbu Galiny Starovojtovové, demokratické reformátorky zavražděné v roce 1998 v jejím činžovním domě, se objevuje strhující detailní záběr Gajdarovy tváře. Jaký je jeho výraz? Je to záblesk obrovského osobního zúčtování?