Humanismus a levice nejsou pacifismus
2. 11. 2022
/
Boris Cvek
čas čtení
3 minuty
Levice
a humanismus prý znamenají ohled na lidské životy, prý odmítají
vést válku kvůli nějaké podobě společnosti. Podle tohoto
mínění zřejmě levice a humanismus spadly z nebe a nemají
žádné dějiny. Když se trochu na ty dějiny podíváme, všimneme
si nejprve, že nic jako levice nebo humanismus dlouho neexistovalo.
Rodit
se to začalo někdy v novověké západní Evropě a, světě
div se, cílem bylo vybojovat určitou podobu společnosti, stručně
řečeno protikladnou té středověké. Levice se zrodila někdy za
Francouzské revoluce a byla spojena s krvavými jakobínskými
jatkami. Ani Pařížská komuna, ani boj dělníků za svá práva
nejsou moc mírumilovné jevy. Sufražetky se dokonce dopouštěly
bombových útoků. Vyhlášením, že lidské životy jsou
důležitější než podoba společnosti, byste škrtli marxismus a
celý klasický levicový narativ, který vedl interbrigadisty do
španělské občanské války, levicové partyzány do boje proti
fašismu a nacismu atd. Levice vždycky říkala, že je třeba se
obětovat za lepší svět.
Pokud
jde o humanismus, jeho kořenem jsou italské městské komuny
Dantovy doby. Doby neustálých válek a násilného vytváření
prostoru pro svobodný život. Především humanismus není od slova
„humánní“, ale vychází z Ciceronova pojmu „humanitas“,
což je vzdělání, jež je zaměřené na umění, literaturu,
filozofii, dějiny. Renesanční humanisté byli definováni právě
tímto intelektuálním zaměřením.
Renesanční
i osvícenský humanismus je založen na dobré znalosti dějin, na
inspiraci v klasickém Řecku i Římě, na realistickém čtení
společenských jevů, včetně války. Dokonce i slavný humanista
Erasmus Rotterdamský, který bývá běžně považován za
pacifistu, nebyl podle Stanford Encyclopedia of Philosophy
jednoznačně proti válce jakožto válce. Válka podle něj může
být spravedlivá. Humanismus jako politické hnutí v renesanční
Itálii, tzv. civic humanism, má za svou hlavní postavu Niccola
Machiavelliho, kterého snad není třeba představovat jako
skutečného realistu (válce jako prostředku jak hájit vlastní
bezpečnost věnoval celý jeden spis).
Také
osvícenský humanismus byl velmi realistický, pokud jde o charakter
lidských dějin a nutnost svobodu si vybojovat i za cenu války a
revolucí. Ostatně můžeme to vidět jak na americké, tak na
francouzské revoluci, které obě se zrodily z osvícenských
ideálů (je pravda, že v USA se podařilo humanismu v jeho
dobové formě triumfovat, ve Francii ne).
Humanismus
současný v naší společnosti snad nejlépe reprezentuje
Karel Čapek. Jeho pojetí člověka dlouho nebylo zdaleka tak
realistické, jako je u humanistů renesance či osvícenství,
nicméně každý asi zná jeho drama Matka a jeho postoj k obraně
republiky proti Hitlerovi. I pacifistický humanismus Čapkův se
nakonec musel probudit do reality dějin.
Můžeme
uzavřít tímto konstatováním: kdyby nebylo mnoha válek a
revolucí a realismu našich předků, nikdy by nic jako humanismus a
levice nebylo, naopak by tu byla pořád jen brutální vrchnost,
která se v ruském nebo čínském kabátě, nebudeme-li se
bránit, může zase brzy vrátit. Vítězství humanismu a
levicových hodnot (dnes jsou fakticky všechny politické strany
levicové ve srovnání s pravicí 19. století) v Evropě
není nic samozřejmého, je to naopak pozoruhodný výkon, který
stál mnoho životů, mnoho obětí a úsilí a který může být
rychle zničen.
7582
Diskuse