10. 11. 2022 / Daniel Veselý
Moc mne znepokojuje, jakým způsobem probíhá diskuse o ukrajinském konfliktu, případně o příměří či ještě lépe o ukončení války, která není v zájmu obyčejných ukrajinských civilistů, ani světu kvůli inflaci, vysokým cenám paliva, energií, potravin a rozsáhlému hladovění. Ve hře je samozřejmě riziko další eskalace, na jejímž konci je případný jaderný střet, před kterým varují (nejen) současní a bývalí američtí zpravodajští insideři. Zastánci konečného vítězství nad Ruskem v proxy konfliktu mezi Ruskem a USA/NATO si neuvědomují, kolik s sebou válka na Ukrajině nese zásadních, leč opomíjených rizik, zatímco jejich vysoce riskantní návrhy a teze realizované politickým a vojenským establishmentem a konzervativní pravicí jsou brány jako jediný možný úhel pohledu na válku na Ukrajině.
Václav
Hořejší napsal článek,
v němž požaduje zastavení přísunu zbraní na Ukrajinu a zahájení „jednání
s agresorem“. Pan Hořejší se dopustil kardinálního hříchu, když z obav
ze „zhroucení posledních zbytků chatrného systému práva a bezpečnosti“ usoudil,
že je co nejdříve nutné zastavit „zabíjení a ničení na Ukrajině“, a to
stopnutím dodávek zbraní na Ukrajinu, aby bylo možno – přes jistou nechuť –
„jednat s agresorem“. Jinak řečeno, Václav Hořejší v tomto a řadě
svých předešlých článků vždy ukázal prstem na kremelského viníka ukrajinské
tragédie, a zároveň zdůrazňuje negativa protahovaného konfliktu a akcentuje
jeho mírové řešení, neboť rizika protahovaného válčení jsou kolosální. Nadto v éře
případné jaderné a environmentální katastrofy je zapotřebí, aby velmoci a
mocenské bloky držely pohromadě a spolupracovaly na redukci– či ideálně –
odstranění jaderných zbraní a odvrácení klimatického inferna. David
Sanger, korespondent zabývající se v New York Times národně-bezpečnostními tématy, si v souvislostí s jadernou ruskou ruletou všímá jednoho paradoxu: "Spojené státy a jejich spojenci v NATO jsou sice odhodláni pomoci Ukrajině vyhnat Rusko z jejího území, ale čím úspěšnější budou Ukrajinci, tím větší je riziko, že Rusko poruší nepsané tabu o použití jaderných zbraní."
Pan Hořejší si určitě nepředstavuje zastavení zbrojních dodávek a zahájení diplomacie jako běsnění mezi Huty a Tutsii ve Rwandě; patrně chápe zastavení zbrojních zásilek (a možné uvolnění protiruských sankcí) jako předpoklad pro vyhlášení příměří. Vražedným excesům by mělo být zabráněno důsledně realizovanou trnitou diplomacií, jako třeba v Severním Irsku. Navíc spousta západních vojenských balíčků má na Ukrajinu dorazit za rok či dokonce dva.
Vidíme, jak některé dílčí dohody navzdory jistým komplikacím fungují (vývoz obilí z ukrajinských přístavů – poté, co se Kreml v reakci na ukrajinský útok u Sevastopolu z dohody na čtyři dny stáhl, aby do ní opět vstoupil; inspekce MAAE v Záporoží či výměna zajatců). A tyto dílčí úmluvy by mohly sloužit jako širší platforma pro možné diplomatické angažmá všech zúčastněných aktérů.
Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, s agresory nebo vrahy se prostě musí vyjednávat, aby se zamezilo dalšímu válečnému utrpení, zvláště když západní společenství současně nemá kupříkladu sebemenší problém se spřáteleným rwandským prezidentem (či spíše autoritářem) Paulem Kagamem, který ozbrojeným vpádem do Demokratické republiky Kongo nese odpovědnost za miliony usmrcených Konžanů, nebo saúdskoarabským princem Mohamedem bin Salmánem, architektem jemenské invaze se stovkami tisíců obětí – a kruciální podporou spoluviníka v Bílém domě. Samotný Bidenův kabinet zabíjí elegantně a téměř neslyšně: drží v sankčních kleštích tálibánskou vládu, jíž odcizil její finanční rezervy, přičemž samotné sankce letos mohou usmrtit v Afghánistánu více civilistů než dvě dekády předchozí války (70 000 zabitých civilistů).
Ponechme stranou, že tyto neblahé skutečnosti nevévodí titulkům světových médií – taktéž informace o koordinačních aktivitách komand CIA na Ukrajině, o tom, že nyní na Ukrajině působí víc amerických vojenských poradců a operativců než na začátku války, že americké zpravodajské služby poskytují intel svým ukrajinským kolegům při eliminaci cenných ruských cílů, že Američané trénují ukrajinské vojáky a chystají plány na jejich protiofenzivy. K tomu připočtěme nekonečný přísun stále sofistikovanějších zbraní do Kyjiva.
Bílý dům zaujal vyčkávací strategii, kdy se očekává finanční a vojenské vyčerpání Ruska (což se podle řady komentátorů už mělo dávno stát). Suma sumárum: Rusko nečelí pouze Ukrajincům oprávněně bránícím své území, ale veškeré vojenské, materiální a zpravodajské mašinerii USA a dalších členských států NATO. Poměr vojenských rozpočtů NATO a RF je velice ilustrující. NATO vynakládá na zbrojení více než čtyřnásobnou sumu než Rusové. Samotné USA vynakládají na zbrojení více než 11x více finančních prostředků než Rusko. A tento gambit by se mohl kdykoliv šeredně zvrtnout, když už dochází k úderům na ruskou infrastrukturu ve strategicky významných a citlivých oblastech.
Ovšem Jana Čulíka a další liberály i českou konzervativní pravici nadzvedává ze židlí pouhá zmínka o pozastavení dodávek zbraní na Ukrajinu, kam mimo jiné putovaly zbraně, munice a další vojenský materiál za pár desítek miliard dolarů, včetně útočných zbraní typu raketového salvometu HIMARS a systémů protiletecké obrany – které se Bidenova administrativa zprvu zdráhala Ukrajině poslat, aby konflikt zbytečně neeskaloval. A samozřejmě, že nyní bez politického kompasu válečná pře nebezpečně eskaluje, jak věcně shrnuje New York Times:
„Ukrajina již podnikla operace, které vyprovokovaly prezidenta Vladimira Putina k ještě bezohlednějšímu chování. Americké zpravodajské služby se domnívají, že srpnový výbuch auta u Moskvy, při němž zahynula Daria Duginová, dcera jednoho z nejostřejších ruských ultranacionalistů, byl schválen částí ukrajinské vlády. V říjnu pak nákladní automobilová bomba zničila části mostu přes Kerčský průliv spojujícího Krym s Ruskem a Ukrajina zřejmě zahájila útoky na ruskou oblast Belgorod, oblast v blízkosti hranic, která slouží jako nástupní prostor pro ruské jednotky mířící na Ukrajinu. O uplynulém víkendu ukrajinské bezpilotní letouny zaútočily na lodě ruské černomořské flotily u krymského přístavního města Sevastopol.“
A právě cyklus ruských úderů a ukrajinských odvet udržuje v chodu válečnou mašinérii bez výhledu na její ukončení. Přináší větší destrukci – nyní zejména v klíčové energetické síti – vyšší počet zabitých a rostoucí mizérii mající globální přesah. Podle textu Václava Hořejšího je tedy žádoucí zahájit diplomatické rozhovory bez dalších dodávek zbraní na Ukrajinu, kam už zamířilo rekordní množství zbraní, jež míru destrukce ani mizérie ukrajinských civilistů neukončily, ba právě naopak. To automaticky neznamená, že Hořejší volá po masakrování nevinných Ukrajinců, zatímco Jan Čulík poukazuje na další hromadné hroby v Mariupolu. Hořejšího stanoviska – tj. akcentaci diplomacie před protahovaným a nebezpečným válečným střetem syceným samozřejmě i dodávkami zbraní a vojenského materiálu ze Západu – přitom podporuje spousta zemí globálního Jihu, přičemž nejvýznamnější světové ekonomiky s Ruskem dál vesele obchodují. Většina zemí se nepřipojila ani k protiruským sankcím, které mají výlučně západní povahu, neboť globální Jih jedná čistě pragmaticky a jde mu v první řadě o snížení neúnosného ekonomického napětí, které nemilosrdně dopadá na jeho bedra.
Nejde samozřejmě o žádné schvalování nebo bagatelizování masakrů a dalších válečných zločinů ruských okupačních vojsk, s nimiž jsme konfrontováni každý den. Vycházejme ale z dostupných, ověřených, byť neúplných údajů. Úřad Vysokého komisaře pro lidská práva (OHCHR) k 6. listopadu potvrdil 6 490 ukrajinských civilních obětí, z toho 403 dětí. Jedná se o konzervativní a podhodnocený údaj. K dnešním dnům OHCHR zaznamenal 1348 usmrcených mariupolských civilistů, ačkoli podle téhož tělesa bude skutečný počet obětí v Mariupolu vyšší v „řádech tisíců“. Pro srovnání: za první dva měsíce (sic) angloamerické invaze do Iráku – taktéž podle podhodnocených a konzervativních údajů – padlo 7186 civilistů. Chrlila snad tehdy mediální scéna tytéž hromy a blesky na agresory jako nyní na Rusko? Americké a britské tajné služby byly naopak zaskočeny tím, jak Rusko vede ukrajinskou ofenzivu, a přitom od samého začátku podstatně podcenily její rozsah. Jeden britský představitel se domníval, že Rusové zaútočí podobně jako Američané a Britové, kteří od samého počátku ničí civilní infrastrukturu: silniční komunikace, dopravní uzly, energetický systém, telekomunikace apod. K tomu však na většině ukrajinského území nedošlo, jak ilustruje srpnová reportáž Washington Post.
Uvalil snad tehdy někdo na obě země masivními sankce a vydatně vyzbrojoval Iráčany (podle mezinárodního práva regulérní odboj proti okupaci)? Mělo tehdy světové společenství jednat s Bushem jr. a Blairem o ukončení války, aby její dopady a projevy nedecimovaly starý Sumer a neinspirovaly radikální elementy na Blízkém východě a v Maghrebu? Kdyby byli strůjci iráckého tažení nakloněni jednání (v což ani za mák nevěřím), konečným výsledkem irácké tragédie by nemusely být statisíce zabitých osob a tamní sektářský konflikt by nemusel najít tak velkou odezvu v Sýrii, ani vdechnout život Daeši.
Jan Čulík píše: „Kdyby svět jednal podle přání pana Hořejšího - a může k tomu dojít, pokud propadnou po úterku Spojené státy fašizující a lživé Republikánské straně - dojde k ještě rozsáhlejšímu vraždění, než jaké páchají na Ukrajině Rusové nyní - a nebude omezeno jen na Ukrajinu. Dočká se pan Hořejší podobného ruského vraždění i v Praze? Nemají redaktoři českého tisku žádné svědomí, když takovéto hrůzy tisknou?“
Jak dokazuje výše uvedený text na NYT, „rozsáhlejší vraždění“ způsobuje spíše cyklus ruských útoků a ukrajinských odvet. Kupříkladu koordinovaný ruský nálet na ukrajinská města a civilní infrastrukturu následoval po ukrajinské sabotáži Kerčského mostu. Jistě, mnozí mohou namítnout, že šlo o legitimní vojenský cíl, nicméně pro Rusy jde o strategickou oblast, a proto se rozhodli eskalovat své útoky a cílit na civilní infrastrukturu, přičemž další údery a protireakce nás po eskalačním žebříku povedou stále výše.
Odkud Jan Čulík ví, že se
Rusové nezastaví na Ukrajině (ačkoli mají značné problémy s okupací pětiny
území na východě této země, čelí úspěšným protiofenzivám a nálada mezi nově
odvedenými branci, potažmo v hlavním štábu jistě není růžová), ba že mohou dorazit i do Prahy? Tato vysoce
nekoordinovaná, zdiskreditovaná vojenská síla, která mimo Donbas nedokázala
dobýt ukrajinská města kousek od svých hranic, přece představuje vděčný terč posměchu.
Zahájit věcný dialog o smlouvě o příměří či nejlépe o míru je třeba co nejdříve, jak okupanti prohlubují sadistickou destrukci ukrajinské infrastruktury. Zabrání jejímu zničení snad bůhvíkolikátý přísun amerických zbraní, čím dál tím účinnějších a smrtelnějších, aby logicky následovala ničivá ruská odpověď, jak se můžeme neustále přesvědčovat? A tak dokolečka. Sami američtí představitelé už dříve připustili, že Ukrajina nemá šanci dobýt veškeré území, které ji Rusko ukradlo. Ani Rusko podle jejich mínění nemůže dosáhnout konečného vítězství.
Navíc se ukazuje, že Bílý dům je jako chameleon. Bidenův národní bezpečnostní poradce Jake Sullivan se během několika uplynulých měsíců několikrát sešel s předními Putinovými poradci. Bidenova vláda po prezidentovi Zelenském nyní požaduje, aby ponechal komunikační kanály s Putinovým Ruskem otevřené. Jenže, jak dokazuje expozé listu Washington Post, jedná se o bohapustý PR kousek, jehož cílem není přimět Ukrajince k jednání s Rusy, ale utvrdit je o podpoře dalších západních zemí. A pokud se domníváme, že s Putinem se jednat nemá, vězme, že v této souvislosti může být ještě hůře, vezmeme-li v úvahu ruské hardlinery. A nakonec vůbec nechápu, proč šéfredaktor BL volá po cenzuře Hořejšího textu, když jej sám tak svérázně interpretuje? Vždyť velké listy jako New York Times a Washington Post nebo Financial Times publikují články, jejichž autoři – ne nepodobně Václavu Hořejšímu – volají po diplomatickém urovnání ukrajinské války. Kam se poděla názorová rozmanitost a vůle naslouchat oponentovi, s nímž můžeme do krve nesouhlasit?
Diskuse