Sociální práce ve vlnách…

14. 11. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 9 minut
Vždy, když se trochu vynoří a nadechne, je další vlnou opět tvrdě potopena

"Jakkoliv mají krize možná moc probouzet lidské bytosti z jejich sebeuspokojení a přimět je pochybovat o těch nejsamozřejmějších skutečnostech jejich životů, tou první nejspontánnější reakcí, jež vede k "návratu k základním pravdám": základní premisy vládnoucí ideologie při tom nejsou ani v nejmenším zpochybněny, ale jsou naopak prosazovány s ještě větší razanci"

(Slavoj Žižek)


Sociální práce je obor, kterému vlastně každý rozumí - veřejnost ji má spojenou s pomocí lidem v nouzi. A to přece děláme všichni, dnes jsem koupil do potravinové banky rýží a těstoviny, takže jsem vlastně taky sociální pracovník? Ano i ne, sociální práce musí být vždy o chlebu a na druhé straně nesmí být postavena na milodarech.


 

Tato činnost zažila po revoluci v roce 1989 obrovskou obrodu. Lidi se tehdy vymanili z komunistické ideologie, že v socialismu sociální práce není potřeba, jelikož strana vše zajistí.

Otevřely se tzv. ústavy sociální péče, které komunisté střežili za městy, vznikla zejména díky Jiřině Šiklové veliká skupina vysokoškolsky vzdělaných pracovníků a pracovnic, která vyjela na stáže do ciziny, sociální práce se otevřela do všech možných individuálních větví, směrů a individuální práce s klientem zažila velkou proměnu k lepšímu.

Jenže, kde tito lidé mojí generace teď jsou? Vlna spokojenosti a následné deziluze je zalila.

Sociální práce totiž nesmí být manýrismem jedince s klientem. Čas ukázal, jak je špatné, když se kyvadlo převáží z jedné strany na druhou. A "sociální stát" se stalo po revoluci nemravné slovo, každý ho měl spojený s komunistickou represí, a tak cesta individuální, případové sociální práce měla řešit to, na co absolutně neměla ani kompetence, ani nástroje.

A tak  nastala potopa, která nás sociální pracovníky dostala do dnešní, skoro již neřešitelné situace:

1. Sociální pracovníci se vmyšlenkově spojili s politickou reprezentací (v demokratické společnosti existuje politický mechanismus svobodných voleb a vše ostatní je v rukou zvolených politiků). A ta sociálním pracovníkům sdělila:

Vše záleží na Vás, na Vaší dovednosti individuální práce, na vašich kompetencí při práci s jednotlivcem, každý neúspěch jednotlivce je čistě individuální selhání, společnost nedokáže nic řídit, vše máte v rukou Vy, jedinci, mikroregiony a jeho jednotlivé municipality: "Dělejte komunitní plánování, utvářejte podmínky pro neziskový sektor, na který delegujte sociální problémy v regionu." Nejvíce přece znáte na konkrétním místě problémy a nám (politikům) dejte pokoj. Posledních 33 let je toto neprůstřelný argument na který si všichni zvykli jako na základní paradigma

2. Sociální práce a jednotlivá zastupitelstva však nejsou schopna ovlivnit trh s byty, pracovní příležitosti a dodržování standardů pracovních podmínek, propad spousty profesi do pracující chudoby a už vůbec ne zabránit stále častějšímu a rychlejšímu  propadu celých skupin obyvatel do systémové bídy. Následuje jejich propad do kultury chudoby. Bez jasného jednání státu nemůže sociální práce a mnohdy ani nechce řešit viditelný a hlavně skrytý rasismus, nedokáže obstarat dostupné bydlení pro občany, zajistit funkční výplatu sociálních dávek.

A tak se rozdělila sociální práce do dvou směrů:

  1. Ten výrazně většinový si jde pro pochvalu od mnohdy "kocourkovské" místní reprezentace, pomocí grantového systému podporuje chráněné dílny pro zaměstnance a často nevědomě odklání  peníze z EU po roce 2005  na nesmyslné sociální projekty

  2. ten výrazně menšinový směr zůstává bez peněz a bez podpory. Sice ukazuje skutečnou realitu v chudnoucí společnosti se všemi vytěsněnými fakty, na které bez pomoci funkční koncepce sociální politiky obor sociální práce absolutně nestačí

Proto v nesmírně krátké době vznikají stovky ghett se všemi patologickými jevy, které jsou popsány například z USA nebo v rozvojových zemích (na území ČR do nynějška byly  neznámé v takové intenzitě). Zažíváme obrovský nárůst bezdomovectví a pracující chudoby, po masivní bytové privatizaci, která měla jednoznačně politický cíl. Je naprosto nedostupné bydlení pro nemajetné, pro nastupující generaci bez bohatých rodičů. Naopak, nastupuje až fašistický pohled na všechny, kteří tzv. nestačili tempu neoliberálního kapitalismu a stali se směšnými chudáky, kteří se neumí o sebe postarat.

Došlo k velkému propadu životní úrovně nejdříve romské populace (ihned po revoluci), poté následovaly dělnické profese (montovny), přicházejí agenturní dělníci a Zákoník práce se stává jen kusem papíru. Vzniká exekuční rakovina české společnosti. Švarcsystém se stal normou pro velkou skupinu pracovníků. Nedostatek a zejména spekulace s byty řeší privatizované podnikové ubytovny. Ty se během krátké doby stávají hygienicky nedostatečnými, zavšivenými místy k bydlení a slouží jako byznys pro rychlé zbohatnutí lidí všehoschopných.

Zde se politici na nejvyšších příčkách propojují s mafii politických municipalit, realitních kanceláří, policistů, soudců, advokátů a sociálních pracovníků a podsvětí. Zejména místní politici objevili obrovskou možnost zbohatnutí na tomto byznysu s chudobou. Zároveň využili  tekutý hněv stále více naštvaného většinového obyvatelstva (země opravdu příliš nevzkvétá) k rozdělení společnosti a k nenávisty proti těm nejubožejším občanům. A běžní sociální pracovníci většinou mlčí. O jejich nadřízených raději ani nemluvím.

V roce 2011 přichází malá vlna - jakéhosi nadechnutí opravdové etické roviny sociální práce. Přichází mladá generace a daří se poměrně úspěšně mobilizovat a propojovat ohrožené skupiny obyvatel proti tehdy tvrdě neoliberální Nečasově vládě. Tehdy je ještě možnost, že systémoví politikové a filozofové osloví prekarizované občany, důchodce, lidi bez domova  (viz. legendární vystoupení světového filosofa Slavoje Žižeka na Václavském náměstí 17. 11. 2011 a opravdový ohlas jeho skvělého projevu u všech posluchačů napříč všemi skupinami obyvatelstva).

Jenže nikdo z skutečně levicových politiků a oficiálních struktur v oboru sociální práce nebyl schopen tento potenciál voličů využít. Nahradily je ProAlt a Autonomní sociální centrum Klinika. Vše nadějné končí nástupem Babiše a naprostou marginalizací těchto témat - sociální práce je úplně mimo  společenský diskurs, sociální pracovník v systému se stává užitečným idiotem mocných, bez podpory veřejnosti a sám v bezesných nocíh přemýšlí, zda již je také už potřebný nebo ještě chvíli bude klientům radit. A toto zažíváme nyní skoro každý.

Definitivně ponořeni v hluboké vlně bezvýchodnosti, fluktuace našeho oboru je děsivá, vyhoření jednotlivých pracovníků obrovské. Ne však v důsledku práce s klienty, ale v důsledkuj  bezvýchodnosti oboru a jeho vedení na jednotlivých pracovištích a v důsledku prekarizace naší práce. Většina z nás bez sebemenší naděje na změnu jen tupě plní stále stejně hloupé byrokratické příkazy, každý trochu zajímavý jedinec, jak může , velmi rychle obor opouští.

Všichni se topíme se ve svém strachu o svou existenci, splácení hypoték, situace vlastně v celé společnosti je podobná a carové a carevny to moc dobře vědí a dělají vše proto, aby každý z nás pochopil to staré normalizační heslo:

Buď půjdeš se námi, nebo tě naprosto profesně vymažeme a finančně necháme vyhladovět. A my sociální pracovníci se nedokážeme postavit všem těm letitým dinosaurům, kteří více než čtvrt století zakonzervovali obor sociální práce v neuvěřitelné pasivitě a servilitě k politickému vedení a byrokratické strnulosti. To je situace, která se prakticky řeší na každém pracovišti: Kdy se ještě více profesně ponížit a kdy se již postavit proti nesmyslným úkolům - to je  stálé dilema všech supervizí v sociální oblasti.

Zůstávají nám tak klienti, kteří alespoň mně pomáhají nést kříž profesní bezvýchodnosti. Všechny svobodomyslné bytosti kolem mne čekají a zároveň se bojí toho sociálního obrovského tsunami, které se blíží a rozmetá prakticky vše. Kéž by smetlo i stovky dinosaurů z našeho oboru. Ti jsou však vždy pevně v sedle za všech politických reprezentací.



2
Vytisknout
9045

Diskuse

Obsah vydání | 16. 11. 2022