Studie: Jaké jsou kořeny improvizace a kreativity?

23. 11. 2022

Dosud dominovaly dvě hlavní teorie: Buď se hudebníci učí ovládat pravidla, která jim říkají, co mohou a nemohou zahrát – jakýsi "tajný jazyk jazzu". Nebo si každý hudebník vytvoří osobní knihovnu melodických vzorů, které může čerpat a rekombinovat novými a zajímavými způsoby. V průběhu let hudební učenci shromáždili mnoho takových vzorů, aby je studenti mohli cvičit.

Skutečnost, že určitá kombinace tónů se mnohokrát opakuje, však není důkazem základního pohybového vzorce uloženého v mozcích hudebníků – může to být jen čirá náhoda.

Studie publikovaná v časopise Cognition poskytuje první solidní psychologický důkaz pro "knihovní teorii" jazzové improvizace. Vůbec poprvé vědci z Aarhus University a Georgia State University zjistili, že zkušení jazzoví hudebníci hrají určité kombinace not s mnohem konzistentnějším načasováním a silou než ostatní.

Bez ohledu na to, zda byly tyto vzorce zahrány rychle nebo pomalu, hlasitě nebo jemně, relativní rytmy a akcenty zůstaly velmi podobné. To silně naznačuje, že každý hráč vlastní sbírku vzorců, které jsou přímo zakotveny v jeho vlastním těle a mozku. Mnozí jazzoví experti to nazývali osobním slovníkem. Je zajímavé, že nová studie zjistila, že tyto improvizační slovníky se u různých hráčů liší.

Zkušení jazzoví hudebníci ukládají propojené zvukové a motorické reprezentace svých vzorů v mozku – jak zvuk, tak informace o tom, jak jej technicky zahrát.

Pomocí pokročilého počítačového modelu výzkumníci dále prokázali, že improvizační vzorce ("licky") se obvykle vyskytují v relativně předvídatelných kontextech, ale současně vyvolávají v posluchači větší překvapení a nejistotu.

Toto zjištění dobře zapadá do předních teorií v psychologii a neurovědách o lidské tvořivosti a o tom, co dělá určité druhy hudby obzvláště příjemnými pro poslech. Konkrétně, melodie v osobním slovníku jazzových improvizátorů jsou typicky stylově vhodné a neotřelé – podle vědců jsou to dva charakteristické znaky kreativity.

Výzkumníci analyzovali téměř 100 000 not hraných na MIDI klávesnici jazzovým pianistou Kevinem Balesem během 11 živých hudebních vystoupení pro publikum ve Spojených státech. Tato kolekce sól byla porovnána s nahrávkami 25 zkušených jazzových pianistů, kteří se zúčastnili předchozího laboratorního experimentu.

Pro každou opakující se sekvenci 5 tónů byly doby trvání tónů a síla, s jakou byly zahrány, porovnány napříč verzemi stejného vzorce, aby se našla sada, která byla hrána nejkonzistentněji v různých tempech a hlasitosti.

Komputační model byl natrénován na Weimar Jazz Database sestávající z více než 200 000 not ze 456 improvizovaných písní různých jazzových umělců, aby bylo možné odhadnout, kolik překvapení a nejistoty každá nota v improvizovaných sólech Kevina Balese vyvolá v průměrném jazzovém posluchači.

Zdroj v angličtině: ZDE