Proč tzv. tradiční medicína nefunguje

28. 2. 2023 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty
Jan Čulík mi během rozhovoru, který jsme natáčeli pro Britské listy, připomněl důležité téma, o němž jsem, myslím, dosud nenapsal nic pořádného. A myslím, že by bylo velmi užitečné jasně vyjádřit v několika větách základní fakta. Téma je tradiční medicína. Jakákoli tradiční medicína.

Říká se: už naše babičky používaly tohle a tohle proti té či oné nemoci. Je třeba ale jasně říci, že to, že se něco používalo, neznamená, že to je opravdu účinné. Po staletí se používalo přece pouštění žilou, dokonce na svou dobu vzdělanými doktory, a víme, že to nefunguje, že naopak pacient může být rád, když takovou „léčbu“ přežije. Goethe ve Faustovi dobře říká, že lékaři zabíjeli svými léky své pacienty.

Jak je možné, že si nikdo za ta staletí nevšiml, že to nefunguje? Ve hře jsou dva faktory. Jedním je obecně špatný zdravotní stav populace (ještě v 19. století, jak jsem se dočetl ve Velkých dějinách zemí Koruny české, svazek Dětství, asi 40 procent všech dětí do věku 15 let zemřelo – na konci 20. století to bylo jedno procento) – umírání bylo naprosto běžnou zkušeností a o jeho skutečných příčinách se vědělo málo, spíše panovaly různé pověry. Jinými slovy řečeno: pokud léčebný postup nefungoval, nebo dokonce zabíjel, nebylo to rozlišitelné na pozadí běžného umírání.

Druhý naprosto zásadní aspekt je schopnost lidského těla se uzdravovat samo. Je to jako s tím lékařem, který tvrdil, že léčil lidi s covidem disulfiramem, a tím je vyléčil. Oni by se ale asi uzdravili sami i bez toho. Kdyby jim dával máslo nebo med, viděl by ten samý efekt. Aby bylo možno posoudit, zda lék funguje, je třeba srovnávat dvě podobné skupiny lidí, z nichž jedna lék bere, druhá nikoli. Důležitá je randomizace těchto skupin (aby byly srovnatelné, aby třeba v jedné nebylo více mladých než starých nebo více lidí s nějakou genetickou vadou atd.) a také by mělo dojít k použití placeba a zaslepení léčby (aby pacienti, a nejlépe ani lékaři, nevěděli, kdo bere placebo a kdo lék). Samozřejmě takové klinické testy se nikdy v tradičních dobách nekonaly, je to vynález moderní medicíny, skutečně rozšířenými se staly až ve 20. století.

Pokud nějaká mastičkářka nebo kořenářka kdysi používala nějaký postup pro léčbu toho či onoho neduhu, neměla v zásadě šanci poznat, zda případné uzdravení, nebo smrt, nějak mohlo souviset s její léčbou. Ostatně proto také v tradičních dobách, ať srovnáte jakékoli doby a kultury, byl zdravotní stav lidských populací všude zhruba stejný. Na anglické wikipedii se u hesla lovci/sběrači píše, že podle odhadů úmrtnost dětí do 15 let byla 45 procent, což je srovnatelné se zeměmi Koruny české v 19. století. Lidé často ještě ani v 19. století netušili, jak chránit své děti před kontaminovanou vodou nebo stravou, neměli žádná účinná antibiotika, ještě v 19. století zažívala Praha epidemie tyfu, o jiných nemocích, nejen infekčních, nemluvě. Kdo chce používat „lékařské“ nebo dokonce lidové postupy těch dob, chce se v praktickém důsledku vrátit k zoufalému zdravotnímu stav tehdejší populace.

Může se stát, že se náhodou v nějaké bylině tradiční medicíny najde účinná chemikálie, za jedno takové antimalarikum byla udělena dokonce Nobelova cena čínské vědkyni Tchu Jou-jou (2015). To ale není triumf tradiční medicíny, ale triumf moderní vědy, která dokázala najít danou chemikálii (artemisinin) a prokázat její účinnost. Nobelův výbor konstatoval, že Tchu Jou-jou objevila „novou terapii proti malárii“. Podtrhl bych slovo „novou“. V léčbě se používá chemikálie, nikoli postup tradiční medicíny (zajímavé by jistě bylo zjistit, zda se v dobách a společnostech, kdy byla ta tradiční terapie používána, opravdu snížila nějak úmrtnost na malárii, osobně o tom velmi pochybuji). V každém případě objevy nových léků téměř nikdy nefungují tak, že by se našlo něco účinného v tradičních postupech. To, co se podařilo paní Jou-jou, byla téměř jistě jen náhoda.

1
Vytisknout
5524

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2023