Podobnost s ČR čistě náhodná. Británie je na krize zvyklá. Ale tato všeobecná beznaděj je nová - a děsivá
27. 6. 2023
V menších, středostavovských britských městech a na středostavovských předměstích lidé vyjadřují strach a vyčerpání, které byly kdysi spojovány s postindustriálním zanedbáváním
Za patnáct let práce v politickém zpravodajství na místě jsem asi nikdy nezažil bezútěšnější a frustrovanější náladu veřejnosti, než jaká se zdá být charakteristická pro letošní rok, píše komentátor John Harris. Některé stížnosti lidí jsou až příliš známé: nízké platy, nejistota, pocit beznadějného odříznutí od moci a vlivu. Jiné - inflace, nemožnost splácet hypotéky, nájmy a přehlížené důsledky pandemie - se objevily poměrně nedávno.
Novinkou se zdá být i samotný dosah těchto problémů na části populace, které jsme dříve považovali za relativně bohaté. To vše ukazuje na otázku, která se nyní zdá nevyhnutelná: jaká je politika úplného vyčerpání?
Minulé úterý jsem natočil epizodu podcastu týdeníku Guardian Politics Weekly o blížících se doplňovacích volbách v mém adoptivním domově Frome v Somersetu, které vyvolala opožděná rezignace zkompromitovaného toryovského poslance Davida Warburtona. Klíčové stranicko-politické aspekty narativu se rychle ukázaly: obrovské roztrpčení z konzervativců. Ale během dne stráveného rozhovory s tolika lidmi, s kolika jsem jen mohl, mě skutečně zahltil rozšířený pocit fatalistické beznaděje - zaměřený nikoli na politiku, ale na nemožnost každodenního života.
Zvenčí je Frome poněkud módní město, obvykle stereotypně považované za domovinu lidí, kteří dnes pracují z domova a svůj volný čas tráví ve změti specializovaného piva a biopotravin. Ale zblízka má stejné problémy jako přehlíženější místa.
Třiatřicetiletá Kylie mi vyprávěla o své práci v místním domově pro seniory, kde se její plat právě zvýšil na 10,70 libry za hodinu. "Za práci v restauraci Wetherspoon bych mohla dostat víc, ale je to práce, kterou chci dělat, tak to beru," řekla. Během nejhoršího období krize běhe, covidu, jak mi řekla, byl její pracovní život nevýslovně náročný, ale "nedošlo k žádnému zvýšení platu, k žádné motivaci pokračovat... Pořád nám to vadí. Lidé jako já pracovali během pandemie jako lev a teď nemůžeme vyjít s penězi."
"Dceru jsem měla, když mi bylo 25 let, a tehdy bylo všechno v pořádku - na konci každého týdne zbývaly peníze," pokračovala. "Teď pracujeme jen proto, abychom přežili, ne?" Odmlčela se. "Moje dcera říká: 'Už se nemůžu dočkat, až vyrostu,' a já říkám: 'To opravdu nechceš - ne teď.'" Když jsem se Kylie zeptala na politiku, pokrčila rameny a vyjádřila svou jedinou jistotu: "Pokud budeme mít konzervativní vládu, bude to rok od roku horší."
Asi o kilometr dál, v jedné z novostaveb, které dnes obklopují město, jsem potkala Zoe, samostatně výdělečně činnou účetní. "Brzy nás čeká nová hypotéka a je to děsivé," řekla. "Člověk už prostě neví, na čem je." Její rodinný dům byl podle ní poslední rok na trhu, ale stěhování je v současné době nemožné. "Budoucnost je děsivá - tím spíš pro mé děti," řekla.
Naznačil jsem, že jako majitelka nemovitosti by nemusela vypadat, že bojuje o přežití. "Samozřejmě," řekla. "Mám pocit, že tyhle věci můžete mít, ale posunout se v životě dál nebo postoupit do lepšího postavení - to je ta děsivá část. Člověk je vděčný za to, co má, a je rád, že může zůstat tam, kde je, protože je to mnohem bezpečnější." Tady, uprostřed úhledných předzahrádek a tichého houkání dodávek supermarketů, se zjevně vytrácela otřepaná myšlenka "aspirace". A co politika? "Všechno je tak mimo naši kontrolu... Mám pocit, že už na tom moc nezáleží."
Právě tam se nyní nacházíme a chladná čísla v průzkumech veřejného mínění to nedokáží vystihnout. Donekonečna papouškované "sliby" konzervativního premiéra Rishiho Sunaka - mezi něž patří i to, že do Vánoc nějak snížíme inflaci na polovinu - jsou banální a chatrné V nejhorším možném smyslu jsme v tom nyní všichni společně: váhavá a úzkostlivá veřejnost se dívá na své údajné vůdce a nachází odraz stejné váhavosti a úzkosti.
V tomto kontextu jsou nadcházející doplňovací volby - v Somertonu a Frome, Selby a Ainsty v Yorkshiru a v Johnsonově bývalém sídle ve vnějším Londýně, Uxbridge a South Ruislipu - důležitými, ale malými událostmi: snad šancí pro politiky a novináře, aby poznali zoufalou náladu veřejnosti, u níž také hrozí, že v prostředí šokujících místních výsledků, přehmatů kandidátů a návštěv celostátních politiků na chvíli zastře naše obrovské národní problémy. Na pozadí tak extrémní krize může obvyklá politická choreografie těchto událostí vypadat absurdně; na druhou stranu, pokud do jisté míry poukážou na prázdnotu naší současné politiky, bude to jen dobře.
Myslím, že zde je podstata nejnovější noční můry, do níž možná sklouzáváme. Jestli nějaká země ví, co se stane, když se strach a úzkost spojí s politickým vakuem, pak je to právě tato: Před deseti lety, ve skluzu oživení krajní pravice, to byla přesně tato kombinace, která zahájila naši cestu k brexitu a krizím zdánlivě bez konce. Nyní slyším ozvěny únavy a bezradnosti, které jsem si dříve spojoval s postindustriálními místy, jejichž běsnění nás vyvedlo z EU, tentokrát však už to najdeme ve středostavkovských městečkách i na středostavovských předměstích . To mi dělá starosti. Myslím, že bych to mělo dělat starosti nám všem.
Diskuse