Tertium non datur?

29. 6. 2023 / Matěj Metelec

V obou případech jsou formy politiky identit do velké míry následkem roztříštěnosti současného světa, který nedovoluje najít jednoduchou binární opozici, která by dokázala pojmout jeho nesčetné dělící linie. Dostupným řešením je najít si nepřítele, protože s ním je „všechno“ jednodušší – pregnantně to vyjádřil hlavní ideolog extrémně pravicové Action française Charles Maurras v roce 1911: „Bez prozřetelnosti antisemitismu by se všechno zdálo nemožné nebo nesmírně těžké. Díky němu se vše zařídí, urovná a zjednoduší. Kdybychom nebyli antisemity z vlastenectví, stali bychom se jimi z pouhopouhého oportunismu.“ 

Takový nepřítel pak snadno zodpovídá, když ne za všechno, tak za většinu zla ve světě. Může jím být Brusel, Putin, konzervativci, progresivisti, genderová ideologie, globalismus atd. atp. Hledat v této spleti nějakou orwellovskou „všeobecnou slušnost“, která by mohla být za všech okolností morálním kompasem je nejspíš nemožné. Kdysi chtěl tuto úlohu plnit demokratický socialismus, ten je však posledních třicet let ohroženějším druhem než nosorožec jávský a ani v době, kdy aspiroval na rozřešení rozporů bipolárního světa, ve skutečnosti také nikdy neměl o moc pádnější odpovědi na otázky komunity a identity vymezené jinak než třídně než jeho předchůdce, marxismus Druhé internacionály.

Přitom právě jazyk třídy se dnes zdá zcela nesrozumitelný, či nepoužitelný – probíhají sice třídní konflikty, ze strany pracujících nelze přehlížet ani projevy třídní nenávisti, skutečné třídní vědomí má však dnes jen globální buržoazie, jak ilustruje známé vyjádření miliardáře Warrena Buffeta: "Třídní boj existuje, ale vede jej moje třída, třída bohatých, a vyhráváme."

Alternativou liberalismu, který se snažili krotit jeho přepjatý individualismus, aniž by kvůli tomu musel zavrhnout en bloc „liberálně“ demokratický politický systém, byl republikanismus a jemu blízký komunitarismus. Odmítali východisko liberálním individualismem a kladli důraz na celek, v případě republikanismu politický, nikoli etnicky či kulturně vymezený. Možná právě něco takového bychom v konfrontaci s úspěchy jednostranné politiky identit potřebovali na globální úrovni. Ideál „politického“ lidstva je v době nových imperiálních a studených válek možná naivní, navzdory tomu se bez podobného typu uvažování neobejdeme tváří tvář environmetální krizi.