Neúspěšná revoluce Thomase Pikettyho

18. 3. 2024

Právě v tomto kontextu se sedmisetstránková kniha o rentiérech, bohatých elitách, dědictví, válkách a daních v předchozích dvou stoletích stala mimořádnou nakladatelskou senzací. Když vyšel Kapitál v jednadvacátém století, o Thomasu Pikettym slyšel jen málokdo, ale jeho vydavatel, Harvard University Press, se brzy potýkal (a nedokázal) udržet krok s poptávkou po knize. Během léta 2014 byly prodány stovky tisíc výtisků, zatímco před šťastnějšími nezávislými knihkupectvími v hipsterských čtvrtích po celém světě se objevily tabule s nápisem "PIKETTY NA SKLADĚ!". Prodejní čísla během několika let přesáhla dva miliony, píše William Davies.

Velká část mediálních komentářů nevyhnutelně upadla do banality a hrubého srovnávání. Sám Piketty byl okamžitě prohlášen za "ekonoma se statusem rockové hvězdy" a srovnáván s Karlem Marxem, pravděpodobně proto, že publikoval knihu, která měla v názvu slovo "kapitál". Ti, kdo se obtěžovali přečíst si (alespoň někdo) Kapitál v jednadvacátém století, byli překvapeni a ohromeni, když mezi spoustou grafů objevili odkazy na Balzaca a Jane Austenovou. To bylo zjevně zajímavější než "ekonomie 101", která se vyučovala ve školách a na univerzitách.

Z pohledu trhu s odbornými vydavatelstvími měla kniha také tu výhodu, že byla krásně jednoduchá k pochopení. Kapitál v jednadvacátém století je v posledku historickým statistickým popisem, který neobsahuje žádnou skutečnou teorii nebo matematiku, o které by se dalo hovořit. Jeho slavná formule "R>G", která se dokonce stala ozdobou triček, odkazuje na dlouhodobou tendenci (Piketty byl neoblomný v tom, že to není "zákon"), že návratnost kapitálu je vyšší než růst příjmů z výroby. Jak si mohl všimnout každý, kdo vlastnil majetek (například dům), jeho hodnota má tendenci růst rychleji než plat. Když to rozšíříme na ekonomiku jako celek, dostanete se do situace, kdy stávající zásoby bohatství rostou rychleji než HDP.

Pikettyho teze jasně souzněla s narativy o nerovnosti, které se na levici rozvíjely od finanční krize v roce 2008. Zaměření knihy na rostoucí příjmy a bohatství horního "1 %" odráželo jazyk hnutí Occupy, jazyk, který si sám vypůjčil ze studia "nejvyšších příjmů", které Piketty pomáhal propagovat o několik let dříve. Jednou z nejvýraznějších politických reakcí Británie na bankovní krizi byla organizace UK Uncut, která byla založena v roce 2010 za účelem kampaně proti vyhýbání se daňovým povinnostem ze strany firem, a to v době, kdy se zaváděly brutální škrty v sociálních dávkách, vysokém školství a místní samosprávě. Fred "the scrap" Goodwin, generální ředitel RBS, která byla zachráněna britskými daňovými poplatníky a který pak rezignoval s rytířským titulem a penzí 700 000 liber, se stal symbolem něčeho morálně prohnilého v kapitalismu. Existoval všeobecný pocit ohledně ekonomiky, která je zmanipulovaná ve prospěch bohatých, což Kapitál v jednadvacátém století empiricky doložil.

Mimořádný úspěch knihy však nelze zcela vysvětlit mediálním humbukem nebo bezprostředním dopadem roku 2008. Není pochyb o tom, že nálady vyjádřené hnutími Occupy a UK Uncut zůstaly silné a o několik let později přispěly k nečekanému vzestupu "levicových populistů", jako byli Bernie Sanders a Jeremy Corbyn. Piketty vyjádřil jisté politické sympatie k těmto hnutím, ale pokud by někdo hledal burcující, polemické odsouzení neoliberálního kapitalismu, kolem něhož by se mohl mobilizovat, pravděpodobně by se neobrátil ke Kapitálu v jednadvacátém století. Jeho rezonance vyžaduje hlubší vysvětlení.

Vědecká studie "nejvyšších příjmů" vznikla na počátku roku 2000 pod vedením zesnulého britského ekonoma Tonyho Atkinsona, který navázal spolupráci s Pikettym žijícím v Paříži a Emmanuelem Saezem v Berkeley. To přineslo řadu akademických článků a editovaných svazků, které prošly pod radarem běžných čtenářů nebo médií v době, kdy nikdo nikdy nemluvil o "1 %". Jedním z charakteristických rysů tohoto programu byla ochota využívat nové zdroje empirických dat, zejména daňovou evidenci. Dalším bylo studium velmi dlouhodobých historických trendů, a to nejen v průběhu desetiletí, ale i staletí. Na konferenci pořádané Atkinsonem a Pikettym v Paříži v roce 2011 byla spuštěna "The Top Inincome Database", která jako první představila typy grafů, jimiž je Kapitál v jednadvacátém století proložen.

Vzhledem k mimořádnému historickému dosahu tohoto výzkumného oboru nebylo na jeho zjištěních nebo důsledcích nic vysloveně současného, zejména v letech, kdy se nerovností zabývalo jen málo politiků nebo komentátorů. Většina lidí měla všeobecný pocit, že nerovnost od nástupu Thatcherové a Reagana k moci roste, ale politická pozornost za Nové labouristické strany se soustředila přímo na zmírňování chudoby, a ne na druhý konec příjmového spektra (v čemž, jak známo, byl Peter Mandelson "intenzivně uvolněný").

Globální finanční krize toto sebeuspokojení narušila. Piketty a jeho vydavatelé měli štěstí, protože makrofinanční paradigma světa po roce 2008 náhle znemožnilo ignorovat tendenci "R>G" (o které Piketty tvrdil, že existuje už nejméně 200 let). Zejména Británie zažila nejdelší období stagnace mezd od průmyslové revoluce, zatímco ceny aktiv (včetně bydlení) prudce vzrostly. Kvantitativní uvolňování nalilo do akcií bezmezně levné peníze, což usnadnilo prudký vzestup BlackRock a dalších obřích správců aktiv. Fiskální zpřísnění a bezprecedentní monetární uvolnění dohromady nabídly tak zničující demonstraci Pikettyho teze, jakou si jen dokázal představit.

V této pikettovské dystopii bohatí nemuseli podstupovat žádná rizika ani se stát Gordonem Gekkem, aby dále nabobtnali svá portfolia. Potřebovali jednoduše využít přebytku levných úvěrů a najmout si správce majetku. Kapitál v jednadvacátém století přišel s historickým popisem fenoménu, na který se do značné míry zapomnělo: Zahálčivých boháčů, žijících z pasivních investic a dědictví. Všechno, co Marx na kapitalismu obdivoval – jeho modernismus, jeho převraty, neukojitelný hlad po růstu produktivity – nebylo nikde vidět. Svým poněkud nerdovským, ateoretickým způsobem, chladně sledujícím přílivy a odlivy bohatství od osvícenství, Piketty vykresloval obraz kapitalismu, který byl méně charakterizován třídním konfliktem, vykořisťováním nebo převraty a více pouhou trvanlivostí statků a portfolií v čase.

Marxisté se ušklíbli. Koneckonců, odkud všechno toto bohatství pochází, když ne z výrobních vztahů, které jsou v podstatě vykořisťovatelské? Pikettyho analýza však hovořila o řadě dalších bojů a nespravedlností, které často měly jen málo společného s výrobou a zaměstnaností, ale které se v průběhu desetiletí stávaly stále výraznějšími. Pikettyho definice "kapitálu" ("souhrn nelidských aktiv, která mohou být vlastněna a směňována na nějakém trhu") decentrovala produktivní kapitál, ale vrhla nové světlo na to, jak je bohatství obecně chráněno a předáváno prostřednictvím dědictví, vyhýbání se daňovým povinnostem, "filantropie" a dalších forem dávání darů, které byly všechny zpolitizovány v roce 2010. Sociální vědci brzy zaplnili prázdná místa fascinujícími studiemi právních služeb, "rodinných kanceláří", elitních škol a offshorových trustů, které izolovaly novou oligarchii od politického vměšování.

Politicko-ekonomický konflikt se nyní zdál být méně o třídě v marxistickém smyslu a více o mezigenerační nespravedlnosti a čirém štěstí, do které rodiny (s jak velkou "bankou mámy a táty") se člověk narodí. Jednou z pozoruhodných implikací knihy Kapitál v jednadvacátém století je to, že keynesiánská éra po roce 1945 je v důsledku velmi vysokých úrovní nejvyšších mezních příjmů a dědické daně jedinou fází kapitalistických dějin, v níž se příslib meritokracie přiblížil realizaci. Fiskálním potlačováním "R>G" po dobu 30 let (a protože tolik kapitálu bylo zničeno válkou) se lidé mohli propracovat k vlastnictví bohatství. Generace baby-boomu, která z toho těžila, byla tatáž generace, která později těžila ze stoupajících cen nemovitostí, splácela své skromné hypotéky a hlasovala pro brexit. Chvíli trvalo, než jsme si uvědomili, jak moc byly společnosti, jako je ta britská, přetvořeny dlouhodobými trendy ve vlastnictví aktiv a cenách aktiv, ale Kapitál v jednadvacátém století byl klíčovým momentem tohoto probuzení.

Kam se poděla levice?

Piketty se identifikuje jako "socialista" a vyprodukoval řadu promyšlených návrhů na řešení nerovnosti bohatství, jako je globální daň z bohatství a (ve své následné knize Kapitál a ideologie) "dědictví občanů". Není pochyb o tom, že by bylo možné vybudovat politické hnutí odhodlané zvrátit moc rentiérů a bohatých elit, jak to občas naznačil Jeremy Corbyn, když v roce 2019 zahájil svůj manifest slibem, že půjde po "150 miliardářích". Součástí takového hnutí by mohly být taktiky orientované na vlastnictví aktiv, jako jsou stávky za nájemné.

Piketty je ale také mírný liberální technokrat, dědic spíše Keynese než Marxe. Piketty předvídal úzkost dnešních liberálů, kteří věří v "tvrdou práci" a "podnikavost", ale zcela jasně vidí, že tato ekonomika neodměňuje ani jedno, ani druhé. Za deset let, které uplynuly od vydání Kapitálu v jednadvacátém století, se to stalo prakticky ortodoxií. Dokonce i někteří z nejvášnivějších obhájců kapitalismu jsou znepokojeni rostoucím počtem mladých lidí, kteří žijí se svými rodiči až do svých 30 let v důsledku spirálovitě rostoucích nákladů na bydlení, plíživou mocí šmírovacího kapitálu nebo vzestupem "univerzálních vlastníků", jako je BlackRock. To vše jsou symptomy společnosti, která je řízena výhradně v zájmu vlastníků aktiv. Někteří dokonce zpochybňují, zda je to stále "kapitalismus", vzhledem k tomu, že se již nespoléhá na růst produktivity, nebo zda upadáme do "neofeudalismu".

Politická otázka, ohlédneme-li se zpět na dekádu, která následovala po Kapitálu v jednadvacátém století, zní, proč se tato vlna odporu stále nepřetavila ve skutečně transformativní politický program, který by tyto tendence obrátil naruby. Piketty za to nemůže nést zodpovědnost a udělal vše, co bylo v jeho silách, aby identifikoval nezbytná opatření, která by mohla nerovnost snížit. V jeho perspektivě a důrazu na velmi dlouhodobé statistické trendy, které sice nikdy nejsou nevyhnutelné, ale působí téměř přirozeně a nepřekvapivě, je v něm jistá nesvětskost. I když je "R>G" pouhým trendem, a nikoli zákonem, vyjadřuje mírný nádech fatalismu, který (v kombinaci s tolika dalšími ekologickými a politickými zprávami za poslední desetiletí) způsobuje, že pokrok se zdá být nemožný. Stejně jako příslovečná žába ve stále se ohřívající vodě, neexistuje žádný krizový okamžik, kdy by bylo nutné vyskočit. V jedné z nejsugestivnějších frází knihy Kapitál v jednadvacátém století Piketty popisuje, jak "minulost pohlcuje budoucnost", protože akumulace bohatství v minulosti zastiňuje naše možnosti v přítomnosti. To není příznivá nálada pro progresivní politiku.

Když hnutí Occupy poprvé vyvěsilo své transparenty s nápisem "My jsme 99 %" v Zuccotti Parku a na schodech katedrály sv. Pavla, bylo cítit, že "1 %" je poblíž, na Wall Street a v londýnské City. Tyto tábory byly domnělými akty demokracie. S tím, jak roste empirická pozornost věnovaná bohatství, správě aktiv a jednotlivcům s "vysokým čistým jměním", se však jejich vzdálenost od nás ostatních stává stále nepřekonatelnější. Studie superbohatých v nejlepším případě osvětlují dopady extrémního bohatství na města, demokracii a kulturu, aby napomohly porozumění veřejnosti. Pouhá exotika Elona Muska, hedgeových fondů Mayfair a monackých superjachet se však může stát i podívanou, která pozorovatele přivádí k pasivitě.

Piketty měl pravdu, když odváděl pozornost od sféry produktivního kapitálu k bohatství vůbec. To však znamená, že politický konflikt se vypařuje v éteru dlouhodobých tendencí, portfolií aktiv a offshorových jurisdikcí. Jednou z velkých předností (nebo útěchou, chcete-li) marxismu je to, že soustřeďuje politickou pozornost na jedno konkrétní místo činnosti: Pracoviště. Víte, co dělat a co požadovat, jste-li marxista. Totéž platí méně, pokud jste "pikettián". Návrat k nejvyšším mezním daňovým sazbám z šedesátých let (přesahující 90% u příjmů a dědictví, a to i ve Spojených státech) by byl začátek. Piketty učinil mnoho radikálních a optimistických návrhů tohoto druhu. Problém je v tom, že naznačují víru v liberální demokracii a současný sortiment politických stran, který v roce 2024 sdílí jen málo lidí, vzhledem k vlivu velkých dárců a médií. Mezitím se prosazují dlouhodobé tendence.

Podrobnosti v angličtině: ZDE